Střepy

Anotace: na téma úcta k životu.... v originále mám pro vnitřnní monology použitou kurzívu, bohužel zde to nejde... tak doufám, že budou pochopitelné v kontextu...

Střep nultý – prolog
Mluvit o životě, těžký to úděl. A o úctě k němu? V mé unavené mysli snad naprosto nemožné. I přesto se chci odvážit na několika stranách textu seskládat střepy absurdity a výsměšnosti do smutné mozaiky úcty a neúcty k lidství. Je-li Vám libo, můžete pohoršeně shodit tyto listy, psané bídou lidskosti, po prvních řádcích ze stolu. Chcete-li, proklejte mne za neúctu, za drzost otevírání tématu tak nelibého. Povede-li Vás odvaha či zvědavost dále po strunách příběhu nutno vědět pár informací. Jak jste již možná pochopili, tento příběh není mým osobním. Na dalších stranách leží několik střípků získaných z různých zdrojů, ať již z veřejně propíraných tajemství, tak z autentických vyprávění.
Anebo mi vlastně vůbec nemusíte věřit.
S úctou „Pouze člověk“
-------------------------------------------------------
Střep první
Bělostná omítka, velká okna, nádvoří s fontánou. Uklidňující pohled, jak si vše v tichosti existuje, navozuje pocit správnosti rozhodnutí.
Žena, nebo možná to, co z ní zbylo, se pomalu potácí sněhem. Shrbená křečovitou bolestí, však v naprosté tichosti, stírá stékající vodu po nohou. Náhle se tělo vzpíná ve známém stahu, padá na kolena. Porod, zázrak života. Úsměvné. Po vyplivnutí zkrouceného uzlíčku růžového masa, se tělo sbírá a táhne se dál.
Tragický řev nového života rozléhá se pustým nádvořím.
------------------------------------------------------
Střep druhý
Usedá do koženého křesla s těžkým výdechem. Tak jako každý večer, nalévá sklenku brandy, zapálí tlustý doutník a vyhlíží z okna. Většina lidí z okolí tvrdí, že čeká na svou manželku, která utekla před dvaceti lety. Jiní spekulují o ztracených dětech, či hrůzných činech minulosti. Ve hlubokých vráskách a za zastřenou jiskrou unavených očí však lze vyčíst pouze jediné, založení domu Naděje je činem hlubokého pokání.
Dnes večer když pan Jánský roztřesenou rukou otevíral dopis, první dopis po deseti letech, zaslechl zvláštní zvuky. Bere mahagonovou hůl do ruky a pomalým krokem se vydává zjistit co se děje.
„Matko boží“ vydechne skláněje se nad polomrtvým tělíčkem.
------------------------------------------------------
Střep třetí
Starý pán nevypadal, že by vnímal. Pročítal list nažloutlého papíru a ve tváři zračil se obraz dosud nevídaný, úsměv po deseti letech první.
„Pane Jánský?“ upozorňuje na svou přítomnost doktor Sobotka. Muž pouze posune brýle dolů po nose a vzhlédne unaveným pohledem.
„Dítě je promrzlé, ale jinak je to naprosto zdravé děvčátko. Během příštích dnů ji samozřejmě budu ještě kontrolovat.“
„Děkuji, doktore.“ Jánský se těžce zvedá z křesla, aby na důkaz pocty potřásl mladému felčarovi rukou. Bez pohledu do očí, s hlavou skloněnou se okamžitě vrací zpět na předešlé místo. Ponořen ve vlastních myšlenkách, nevnímá nic.
Zvláštní večer dnešní. Po dvaceti letech, dvaceti letech samoty a výčitek. A dnes? Vše naruby. Cizí dítě, sotva narozené, pláče v domě. A Damien napsal. Vrací se. Ale proč? Pan promovaný psycholog, který nechce zůstat v zapadákově navždy. Vždyť přece nebude vykupovat otcovy hříchy! Kam se ztratila touha po té jeho seberealizaci? No tak, poslouchej se, Jaromíre, zníš jako zahořklý starý dědek. Však on to vše vysvětlí.
-------------------------------------------------------
Střep čtvrtý
Dva plavé copy na konci spjaté modrými stuhami odhalují ouška právě tak, aby asi desetileté, tiché děvčátko dobře slyšelo debatu pánů Janských.
„ Opakuji ti, že tu není co k řešení. Stela je normální dítě!“ zvolá rozhořčený stařec, až se malinké křepelce děsivě rozbuší srdíčko. Co se to děje? Strejda mě tu nechce? Kdo by tak chtěl mít doma někoho nenormálního? Co když mě pošlou pryč?! Holčička zuřivě přemýšlí a odbíhá do pokoje, na zbytek rozhovoru úplně zapomněla. Bohužel, či bohudík. Ale hádka dále pokračuje…
„Jsi zaslepený, otče. Copak nevidíš jak je sama?“
„Nevidím nic špatného na samostatnosti a nezávislosti.“ Jaromír prudce přerušuje syna.
„A zadrhávání? Nechutenství? Pláč při vstupu i odchodu ze školy?“
Starý pan Jánský zarytě mlčí, pouze vypouští z úst obláčky kouře. To však rozvášněného Damiena nezastaví.
„…řev ze spaní, bezdůvodné záchvaty pláče, smutku, melancholie až naprosté apatie! A pak? Za týden živá, odvážná, veselá holčička! To ti přijde normální?!“
„TAK UŽ MLČ!“ Ozve se celým domem, dokonce i vlaštovky vzlétly do oblak.
Uplakané dítě zadusilo vzlyk, aby nikdo neslyšel bolest a tíhu zbytečnosti.
----------------------------------------------------- Střep pátý
Tiše pobíhala mezi domečky z písku, houpačkou a spadlým ptačím hnízdem. Kdykoliv se zastavila, zaslechla tiché volání jiné věci. Ano je to tak, věci ji volaly jménem. Stelu to, však nevyvádělo z míry, vždyť její první ukolébavka byla píseň sněhu. Věděla, že je jiná. Za šedavostí jejich očí můžete spatřit hloubku a moudrost oceánů. Vždyť to přece šeptá vánek a hrom křičí, zpívají stromy i květiny, celý svět dýchá společnou vírou v ni. V ni, v hvězdu třpytivou a nekonečnou, vzdálenou i blízkou, v záchranu a spásu.
Vysoký tmavovlasý muž s orlím nosem, založil ruce pod paže a ležérně se opřel o kůru plané jabloně. Stál za ní tak, aby si jej nevšimla. Soustředěně napínal uši, aby rozpoznal alespoň jedno slovo z těch, které si neustále drmolila. Však neustále se mu do mysli vkrádaly jiné myšlenky. Jak je nádherná. Nevinná a čistá. Co se je asi v té hlavičce děje? Schizofrenie? Bipolární afektivní porucha? Kde vězí tvůj problém, beruško? Však já na to přijdu, já tě zachráním.
Stela s hlavou zakloněnou směrem k nebi pronáší jedinou zřetelnou větu: „Dokážu to vše.“
----------------------------------------------------- Střep šestý
Na rozdíl od obvyklých sedánků s brandy, dnes večer Jaromír neustále pochoduje po salonku. Mahagonová hůl klape v rytmu kroků i myšlenek. Zanedbal jsem snad něco? Vychovával jsem ji jako vlastní, vše co jsem jí na očích viděl, jsem se pokusil splnit. Vážně vše? Dodržel jsem všechna pravidla výchovy dítěte? Nebo snad výchovy dívky? Ale jakápak dívka, ještě stále dítě. Ale děti jsou kruté. Netýrají ji ostatní děti? Neuškodil jsem jí svým zájmem? Co když ji kvůli zvýhodnění života u nás a ne v domově nikdy nepřijmou? Nechybí jí přeci jen matka? Matka má přeci vždy více porozumění a intuice. Ne, myslím, že jak Tara, tak i Klaudie jsou skvělé vychovatelky a ženy, schopné alespoň částečně nahradit našim dětem matku. A když ostatním, tak i Stele. Kde se stala chyba? Možná má Damien pravdu. Možná Stela není úplně v pořádku. Jakže to říkal? Maniodepresivní psychóza? Ještě musím promluvit se Sobotkou. Doufám,…
Tok myšlenek přerušuje náhlý výkřik. Když zarudlý a udýchaný vstoupí do jejího pokoje, holčička sedí na posteli s uplakanýma očima. Jaromír rozsvítí lampu a pomalu přisedá na lůžko. Teprve teď si všímá těch hlubokých kruhů pod očima a křečovité úzkosti v dětské tvářičce.
„Hvězdičko copak je?“
Však pohled dítěte zůstává zabořen v zem. Malé pěstičky bělající se ve vzájemném stisku dokreslují tíživost ticha.
Starý muž zaboří hlavu do dlaní.
--------------------------------------------------------Střep sedmý
„Damiene?“ starý muž vyrušuje syna z práce na zahradě. „Měl jsi pravdu. Omlouvám se.“
Damien pouze přikývne a v bodavém zeleném pohledu přeskočí jiskra zadostiučinění a vítězství. Doufám, že se cítíš dostatečně poníženě. Nevážit si mého názoru se nevyplácí, už to konečně víš. Lehce poznatelný záblesk zlých myšlenek, kazí krásnou osmatřicetiletou tvář.
-------------------------------------------------------
Střep osmý
„Stelo pročpak nespíš?“
„Když já nemůžu.“
„Co kdybych ti pomohl?“
„Mně není pomoci, strejdo.“
„Ale jo pojď za mnou.“ Přitáhl si ji na klín. Tehdy to poprvé pocítil.
-----------------------------------------------------
Střep devátý
„Stelo! Kde létáš?! Víš, že nám za chvilku začíná sezení!“
„Už běžím strýčku! Dnes se mi moc nechce, je tak krásně. Chtěla bych si hrát.“ Křičí běžící skoro třináctiletá holčička.
Neboj, pohraješ si. Muži zavírajícímu těžké dveře, matný stín přelétl tvář.

„Tak začneme jako vždy.“
Něžně se usmívá, když se dítko poslušně svléká a pomalu přistupuje. Vpíjí se pohledem do každého centimetru kůže. Cítí návaly vzedmuté napěněné krve. Krev hučí ve spáncích, v konečcích prstů, všude. Mrazivé chvění se usazuje v kolenou. Jako ostrý břit dětský hlásek prořezává ticho:
„Budeš mi dnes kontrolovat zuby?“
„Myslím, že to bude potřeba“ rozrývavě vydechne „otevři pusu, zavři oči a počítej do tří set.“
----------------------------------------------------
Střep desátý
Doktor Kamil Sobotka běží dolů ze Steliného pokoje, braje schody po třech.
„Je zle, pane Jánský, je zle.“ Naléhavě avšak stále šeptem sděluje bolestivá fakta starému pánovi.
„Nezaznamenal jste, Jaromíre, nějakou zvláštní událost? Či jakoukoliv změnu oproti stereotypu?“
„Vůbec si nejsem vědom, Stela je stále pod mým osobním dohledem.“
„Jste si jist?“
„Ano, stoprocentně“ Damien, proboha, to on! Jestli na ní zkouší nějaké psychologické experimenty, tak…
„Pane Jaromíre?!“
„Omlouvám se, zamyslel jsem se.“
„Tak tedy znova“ káravě oznamuje doktor „v tomto případě si nedokážu vysvětlit ta rozškrábaná zápěstí, je to evidentní pokus o sebevraždu! Měl jsem za to, že Váš syn s ní pracuje, nemyslíte, že po půl roce by mělo být vidět nějaké zlepšení?!“
„Musím si dát rodinu do pořádku, dokud je čas.“ Stařec unaveně skládá ochablé tělo do křesla. „ Stavte se za týden, Kamile, domluvíme se na dalším postupu“.
-------------------------------------------------------
Střep jedenáctý
„Nohy dej tak dvacet čísel od sebe, hmmm a teď se lokty opři o křeslo. Ano, přesně tak.“
Děvče mechanicky poslouchá rozkazy.
Dveře se prudkou ránou rozlétají. „ To nemyslíš vážně!!“ zaryčí starý pan Jánský jako kouzlem zesíleným hlasem. „Stelo okamžitě se oblékni a běž do svého pokoje!“ pokračuje burácivém řevu raněného medvěda.
Starý muž, jakoby z posledních sil zvedá ve varovném gestu svou stříbrem tepanou hůl, rozbíhá se, avšak najednou stojí a tichým šepotem, jakoby o milost, prosí.
„Damiene, odejdi z mého domu.“
Stříbrné kapky smáčejí starou tvář.
----------------------------------------------------
Střep dvanáctý
Bože, víš, že jsem nechtěl. Nedal jsi mi na vybranou. Bojoval jsem se skutečností, kterou jsi mi vložil do vínku. Vždyť to Ty! To Ty jsi stvořitel. Se všemi klady i zápory jsme Tvé děti. Děti. Dokdy jsme vlastně děti? Jak to můžou určit věkem, na co kdy je kdo připravený? Kdyby to nechtěla, tak by se to nestalo. Vždyť jsem jí nijak neublížil ani jsem ji nenutil. Pokaždé když se posadila a opřela úzký hrudník do křesla, si o to řekla. Vím to a vrátím se pro ni. Časem. Ale nejdřív musím dát do pořádku sebe, celý život jsem bojoval s pravdou. A nyní, to Ti Bože slibuji, se s ní vyrovnám a příjmu ji. Amen.

Štíhlý muž v kabátě nasadí černý klobouk a s kufrem v ruce opouští rodné město. Již podruhé.
-------------------------------------------------------
Střep třináctý
Jakoby se celý svět zastavil, když Jaromír zasedl ke starému pianu a poprvé po třiceti třech letech zase hrál. Do stěn starého domu se zase vlévají tóny Měsíční sonáty, protkané zklamáním, žalem a melancholickým smutkem.
Dívka omámena stojí mezi dveřmi, v očích se zračí konečné pochopení skutků svých i strýcových. Slzy dopadají na rozechvělé konečky prstů.
-------------------------------------------------------
Střep čtrnáctý
Pouze bolest způsobuji. Kde je smysl? Vše je tak zbytečné. Nejsem silná, nejsem spása, nejsem nic. Pouze střep v zabodnutý do dobrého srdce. Jak jsem to mohla udělat? Co jsem to za člověka? Ten pohled na dědovu smutnou tvář nezapomenu. A vše je pouze moje vina. Změním to, provedu čin, který vykoupí mé hříchy. Nebudu dál setrvávat v ubohosti. Třeba si vzpomenou, spolužáci, učitelé, třeba si vzpomenou na mé oči prosící o jejich zájem. A budou litovat, že neudělali víc. A dědeček? Nemohu jej zklamat víc. Vždyť se na mne ani nemůže už podívat. Nemůžu jej dál trápit, nesmím. NESMÍM!
Drobná dívka stojí na okenní římse doprovázena končící sonátou.
-----------------------------------------------------
Střep patnáctý
Udržovaný muž ve středních letech sedí v prostorné hale Juliánova centra pro choromyslné děti. Levnými mokasíny tiše vyklepává podvědomou melodii.
Zemřela. Donutil ji, svým chováním ji určitě donutil. Nedokázal pochopit naši lásku a zničil ji. On ji zabil. Musím ji pomstít. Nepřestanu usilovat do konce svých dní. Ale předtím, předtím se trochu pobavím.
Rusovlasá žena jej vyzývá, aby vešel dál.
„Co si přejete, pane?“
„Jsem doktor Jánský a chtěl bych požádat o práci.“
-------------------------------------------------------
Střep poslední – epilog
Jaromír Jánský po smrti Stely žil ještě dlouhých sto dní. Byly to nejdelší dny jeho života. Zmítán v obviňování se a lítosti nepřestal do posledního dechu hrát Měsíční sonátu. Jednoho rána jej Kamil Sobotka našel bez dechu s hlavou na zaprášeném piánu.
Doktor Damien Jánský spokojeně žije v jednom z největších měst v zemi. Má práci, kterou miluje a při ní… Však jistě už víte. Na pohřbu otce se neobjevil.
Děkuji za pozornost.
„Pouze člověk“