Dum spiro, erro

Anotace: Záchvat sebelítosti

To, co mě předtím mátlo, najednou zmizelo. Vršek skříňky, umístěné přesně nad umyvadlem, zel prázdnotou. Nemohla jsem se rozpomenout, jestli nebyla stará nádoba s krémem na holení pouze výplodem unuděné fantazie. Špičkou neupraveného prstu jsem zkusmo přejela přes zrcadlovou výplň dveří skříňky. Mokrá kůže při kontaktu s lesklou hmotou vyluzovala nepříjemné skřípění. Starodávný přízrak mužského elementu se však zpoza odraženého světla neobjevil. V prázdné místnosti na mě trochu uraženě pohlížel obraz vlastní tváře, rámované clonou vlhkých vlasů.

V koupelně nefungovalo topení, stejně jako v celém bytě. Má horečná apelování na všemožné opraváře byla zatvrzele odmítána. Bohužel, nevelký vlhký byt, prožraný ze všech stran plísní, se nacházel v podkroví úctyhodně starého domu, proto nebylo možné provádět invazivní opravy bez povolení patřičných úřadů. Díky zkostnatělosti byrokratického aparátu jsem se musela spokojit s dotěrným mrazem, který se u mě tak ochotně uhnízdil. Prokřehlou rukou jsem si prohmatala ztuhlý krk. Některé póry ještě pořád vydechovaly lahodný žár získaný během koupele. Ve spěchu jsem se zabalila do studené osušky, dříve, než mě stihla pokrýt ledová krusta. Chtěla jsem ručník uvázat na uzel, ale konečky prstů příliš zatvrdly a nyní začínaly pálit. Tiše jsem utrousila hrubou nadávku. Byla jsem již na odchodu, neodolala jsme však pokušení zahledět se ještě jednou na vrchol toaletní skříňky. Nic. Dorážela na mne pouze koncentrovaná nicota, jež na rozloučenou výsměšně cenila zuby.

Nečekaný stisk teplých paží vyrazil z mých plic záchvat kašle. Tušila jsem, že mi klíčící choroba hnízdí na průduškách. V úleku jsem však na bolest v hrudi málem zapomněla. Neohlédla jsem se na příchozího, jenom jsem tlumeně zasténala. Plnou sílu polekaného výkřiku ztlumil hojný příval vláčného, horkého dechu, který se zčista jasna snesl na moji šíji. Sevření nabralo na tvrdosti, neúprosně mě přitahovalo blíž k cizímu tělu. Zajatá v přitažlivém poli nesmírné síly jsem cítila, jak se má zmučená páteř prohnula pod tíhou rozkoše, jež nenadálé objetí slibovalo. Zvrátila jsem hlavu. Mokré vlasy jsem rozhodila po nabídnutém rameni a pihovatý nos pečlivě zabořila do prohlubně klíční kosti. Vůní koupelové páry pronikala jen špatně čitelná linka známé esence. Přesto jsem ji dokázala rozšifrovat. Nedbale upevněný ručník povolil. Pohltil mě chlad.

***

Oloupaná omítka se podivně přeskupila. Očekávala jsem, že se promrzlá probudím na studených bleděmodrých dlaždicích. Téměř jsem cítila pach plísně. Dlouho jsem nemohla přinutit ztěžklá víčka, aby se otevřela. Většina smyslů vypověděla poslušnost. Zarážející byl zvláště dojem čehosi měkkého, rozprostírajícího se pode mnou. K uším se mi nesl tichý, melodický zvuk. Klidný nádech, drobná pauza, hluboký, bolestný výdech. Neznatelně jsem pohnula hlavou. Pokoušela jsem se o odmítavé gesto – navyklé vyjádření nesouhlasu nebo bezmoci. Propadala jsem se však stále hlouběji do sladkých vod nevědomí. Neměla jsem čeho se zachytit, o co se opřít. Matně jsem vnímala týž dech, tak klidný a vyrovnaný, který se pomalu vzdaloval – odcházel ode mne a mizel kdesi v dálce.

Netroufla jsem si odhadovat, jak dlouho zůstaly moje oči zavřené. První, co jsem spatřila po jejich otevření, byla ošklivá, mokrá skvrna vysoko na stropě. Způsobil ji zcela jistě častý déšť, prosakující zchátralou střechou. Můj neostrý pohled putoval po křivé stěně až k místu, kde jsem se tak nečekaně ocitla. Moje tělo zvolna spočívalo na matraci, co byla nedbale pohozená v rohu velké místnosti. Všude kolem se povalovalo zmuchlané oblečení a knihy. Sama jsem ležela na slabé přikrývce. Někdo přese mě přehodil ručník. Měla jsem ztuhlý krk, proto mi zůstával utajen zdroj nepříjemné tíže, která mi spočívala na hrudi. Donutila jsem zesláblé paže, aby se pokrčily a já se mohla nadzvednout. Něco ostrého se mi zarylo do kůže. Podívala jsem se směrem, kde byla bolest nejsilnější. Na prsou mi ležela rozevřená kniha. Tlustý svazek ve staré papírové vazbě. Z pár písmen, která trůnila na jejím hřbetu, jsem poznala román od Goetheho.

V opačném rohu pokoje stálo velké křeslo. Paprsky pronikající špinavým kulatým oknem ozařovaly skrčenou postavu, zprvu jsem ji nemohla rozpoznat. Mladý rozcuchaný muž v hnědém svetru se nehýbal. Oči upíral kamsi nad moji hlavu, prsty měl propletené. Pravidelně dýchal a občas se prohnul v zádech, jako by ho zastihla nenadálá křeč. Měl smutné oči. Nechtěla jsem ho vyrušovat, ale díky knize jsem podstupovala značné nepohodlí. Vzala jsem ji tedy do rukou a líně jsem se otočila čelem k zadumanému mladíkovi. Přitáhla jsem si ručník blíž k tělu. Neznatelně natočil obličej mým směrem. S rozkoší se zadíval na román. Pokynul mi a já mu ho ochotně podala. Usmál se bolestným úsměvem, který jsem se kdysi naučila sdílet.

***

Mýlili byste se, pokud by vám oba muži přišli totožní. Ne, opravdu byli dva. Ani jeden z nich však nedokázal zadržet můj pád. Vícekrát jsem neprocitla. Už nikdy se mi nepodařilo přinutit ztěžklá víčka, aby se otevřela. Propadala jsem se stále hlouběji do neznáma, do nicoty.

Již jsem nebyla součástí jejich životů, nepatřila jsem ani jednomu z nich. Bylo by však příliš pošetilé domnívat se, že tomu kdy bylo jinak. Smutný příběh, nemyslíte? Prozradím vám však jedno tajemství.

Jsem děvka. Kdo z vás je víc?