Anděl

Anotace: Jenom jedno moje přání, moje představa.Jestli nebudeme mít čas říct sbohem předtím než odejdeme, jestli ho třeba dostaneme potom.Pochopíte až si to přečtete,můj cíl nebyl napsat umělecké dílo.Postavy jsou skutečné s jinými jmény.Doufám že se bude líbit.

Otevírám oči. Cítím bolest v celém těle. Ležím na zemi ve školní chodbě a nechápu co tu dělám. Opírám se o ruce a snažím se vstát. Klečím na kolenou a nemůžu popadnout dech. Chodba je prázdná. Jediné co slyším je zvučení zářivek na stropě. Nic si nepamatuju. Nevím jak jsem se sem dostal. Nemůžu si vzpomenout co se stalo. Nevím nic!

Bolest! Tma! Chlad!

Dívám na své ruce a údivem vyjeknu. Vypadají jako namalované na tom nejdražším plátně, a potaženy barvou kterou jsem v životě neviděl. Pomalu hýbu prsty. Nevidím žádné žíly, žádnou vadu. Jsou...dokonalé. Stavím se na nohy a vykřiknu když vidím, že celé mé tělo vypadá stejně. Žádné vrásky, žádné svaly...vypadám jako figurína udělaná z toho nejjemnějšího vosku. Celý se třesu.

Bolest! Tma! Chlad!

Pomalu sunu jednu nohu před druhou a snažím se dobelhat ke skleněné vitríně. Necítím zem pod nohama. Jako bych..jako bych se vznášel. Pomalu pokládám ruku na můj obraz ve skle. Poznávám svoje vlasy, svoje rysy v obličeji. Ale...jako by mě někdo zdokonalil. Dívám se do svých zlatých očí a snažím si vzpomenout. Nejde to. Žádné vzpomínky.

Bolest! Tma! Chlad!

Kráčím po chodbě. Proč jsem tady? Musím se opřít o okno. Hledím ven. Svítá. Slunce pomalu vyhází. Slyším kroky. Na konci chodby vidím Johnnyho.
,,Honzo!“ křičím ale neslyším žádný hlas vycházející z mých úst. Křičím dál a dál ale pořád hrobové ticho. Vešel do třídy na konci chodby. Naše třída. S nadějí se vydávám za ním. Nohy my fungují lépe. Jediná bolest kterou cítím vychází z mého nitra. Nemůžu popsat odkud přesně, ani nevím jestli není jenom v mé hlavě.

Bolest! Tma! Chlad!

Otevírám dveře a nahlížím dovnitř. Sedí uprostřed všichni spolu. Johnny, Kate a Lucy. Lucy se dívá přímo na mně. Nijak nereaguje když zvedám ruku a snažím se vyslovit její jméno. Tečou ji slzy. Nechápu to. Vcházím dovnitř a zavírám dveře. Vyděšeně odskočím když je vidím už zavřené. Otevíral jsem je vůbec? Najednou se zastavím a dívám se na svou fotku položenou na katedře. 27 svíček kolem ní.

Bolest! Tma! Chlad!

,,Nemůžu..nemůžu uvěřit, že...že je mrtvý..“ prolomuje ticho Lucy a propuká v pláč.
NE!To není možné! To nemůže být pravda! Já nejsem...nemůžu... . Zničehonic mě zabolí uvnitř hrudníku místo, kde má být srdce. Pokládám tam ruku. Žádný tlukot srdce, žádný tep!
Cítím slzy. Otírám si tvář ale ruce zůstavají suché.
Křičím! Ticho!
Otevírají se dveře. Michael. Ostatní se ihned otočí a chvíli ho pozorují.
,,Teď si přišel co? Ale když umíral tak si seděl doma!!“ křičí Johnny.
,,Vypadni odsud Michaele!“ přidává se Lucy. Michaelovi se lesknou oči.
,,Já...“ koktá. Nemůže ze sebe dostat slovo. Pláče.
,,Nechte ho.“ Říká a já poprve něco cítím. Říká to tím svým stejným hlasem, který jsem poslouchal a miloval několik let. Dívam sem se na ní, jak si svýma malýma rukama otírá vlhkou tvář. A s vlídností kyne Michaelovi ať si de sednou k nim. Kate.
,,Když umíral, seděl sem doma na posteli a nemohl přestat brečet! Měl sem za ním přijít a říct mu že se omlouvám že jsem se na něho vysral když mě potřeboval? A že jsem potřeboval až tady tohle abych si uvědomil, co všechno jsem ztratil?!“říká Michael Johnnymu a Lucy. Oni mlčí
,,Chybí mi stejně jako vám!“ na konci mu klesá hlas a on se sesouvá k zemi. Opírá se o rám dvěří a dlaněmi si zakrývá tvář.
Cítím slzy v očích, ale vím že tam žádné nejsou. Slyším hlas v mojí hlavě.
,,Řekni sbohem, a pak leť.“ Anděl? Jsem anděl? Jsem duch? Dívám se na své nohy a chápu proč jsem necítil zem. Nechodím. Létám...
,,Mám se rozloučit?“ zvolávám. Nikdo se neobrací. nikdo neodpovídá. Jen hlas v mé hlavě opakuje: ,,Řekni sbohem a pak leť“
Vzpomínám si. Chápu.Nemocnice. Umírám. Nemám sílu se s nikým rozloučit. Zavírám oči, a neprobouzím se. Dostávám šanci říct sbohem. Nevím jestli to dokážu. Bolest v mém ,,srdci“ je nevyjádřitelná.

Rozhlížím se kolem sebe na všech pět. Všichni mí milovaní. Tolik co bych jim chtěl říct. Ale vím že nemám tolik času. Přicházím k Johnnymu. Utírá si slzy.
,,Už nikdy nebudem spolu sedět u řeky...“ usmívám se na něj a šeptám: ,,Johnny,“ trhne sebou. Slyšel mě! Dívá se kolem sebe. Pokládám mu ruku na rameno.
,,Musíš být silný Johnny. Nikdy se nezměň. Zůstan takový jaký jsi. protože takového jsem tě měl vždycky rád...Starej se o bráchu...bude tě potřebovat. A...nikdy na mě nezpomeň. Když budeš potřebovat budu s tebou! Ty víš kde mě najdeš. Řeka, zastávka...všechny naše místa. Vždycky zůstanu s tebou! Sbohem Johnny..“ vím že mě slyšel. Zírá před sebe. Celý se třese. Naposledy mu tisknu rameno a jdu dál. Na chvíli se zastavuju. Bolí to strašně moc. Říct navěky sbohem lidem které milujete. Tak moc věcí které jste si nestihli povědět. A které si už ani nikdy neřeknete.
,,Nedokážu si představit život bez něho.“ šeptá Lucy.
,,Princezno,“ volám ji jménem jakým jsem jí kdysi volával.
,,Tome?“ odpovídá s rozklepaným hlasem. Nikdo si toho nevšímá. Přicházím k ní a chytám její ruce do svých. Cítím jak se jí tělem rozlévá teplo.
,,Jsi tady, že ano. Cítím tě.“
,,Vždycky si mi pomohla a vždycky si mi poradila. A já tě tolikrát sklamal. A ty si mi vždycky dala novou šanci. Nevím jak bych to bez tebe zvládl. Jseš nejhodnější člověk jakého znám. Jestli se nezměníš budeš vždycky šťastná. Milujte se s Davidem takhle i dál, protože mít vedle sebe člověka kterého miluješ a který miluje tebe je to nejkrásnější....“ hladím ji po ruce a cítím jak mi ji jemně tiskne.

Michael stále sedí na zemi u dveří a má hlavu zchovanou ve svých dlaních. Klekám si k němu.
,,Buď chlap. Oba se máme za co omlouvat. Jenže teď už na tom nezáleží. Já musím jít. Svěřuju ti to nejcennější co můžu. Musíš se postarat o Kate. Slib mi že nedopustíš aby se jí něco stalo. A že budeš ten Michael kterého sem měl vždycky rád!“
,,Slibuju,“ praví po chvíli mlčení chraplavým hlasem. Vstávám a dívám se na ní. Sedí u stolu s rozmazanou řasenkou kolem očí a nejsmutnějším výrazem na tváři. Trpím jenom když cítím její bolest.
,,Ztratila jsem to nejcennější co jsem mohla mít.“ promlouvá a propuká v pláč. Cítím bolest v srdci a trhnutí v zádech. Letím ve vzduchu a narážím do stěny. Padám na zem. Křičím agonii. Nemůžu. Už to nejde dál. Bolí to. Všichni tam sedí, jako v transu. Cítím jejich vyděšené myšlenky. Přemýšlejí jestli jsem k nim vážně mluvil. Kate pořád pláče. Vstávám a přilétávám k ní.
Pokládám ji ruku na tvář, ona zvedá hlavu a dívá se mi do očí. Vím že mě vidí, že cítí že tam jsem. Hladím ji tvář a z mých očí padají neexistující slzy. Rozbíjejí se o podlahu a mizí.
,,Neplač, protože neunesu víc tvého trápení.“
,,Neodcházej.“
,,Byla jsi můj důvod že jsem vydržel tak dlouho. Protože těch 6 let jsem žil jenom kvůli tomu, že jsem tě mohl každý den vidět. Cítit tvoji vůni. Dotýkat se tě. Vidět tvojí radost, tvoje štěstí. Prožívat s tebou tvůj smutek. Byla jsi část mě. A i když odejdu daleko, ty zůstaneš vždycky se mnou.“
,,Odmítla jsem tě...tolikrát.“
,,A já tě i přesto budu vždycky milovat. Protože láska je silnější než smrt. Než cokoli jiného.“
,,Miluju tě, a nejhorší je...že sem si to uvědomila až když jsem tě stratila.“
,,Tvoje láska mě přivedla na tuhle chvíli zpět.“ Bere mou ruku a drží ji.
,,Nepustím tě.“
Držím její ruku a dívám se do jejích očí. Nakláním se k ní a líbám ji na rty. Oplácí mi můj polibek. Cítím teplo, radost a štěstí v mém těle. Pomalu ji objímám.
,,Vezmi mě sebou.“
,,Jednou spolu budeme navěky. Budu na tebe čekat.“
Pomalu se začínám odtahovat.
,,Nechoď.“ Pláče a já znovu cítím bolest.
,,Musím.“ Pouštím její ruce a zastavuju se před tabulí. Podívám se na ně. Oni zvednou své oči a dívají se na mně zpátky. Vidí mě. Usměju se plný bolesti a trápení. Nechci odejít. Musím. Lucy mi oplácí uslzený úsměv. Johnny zvedá roztřesenou ruku na pozdrav. Pláče. Slzy mu stékají po tváři a padají na lavici. Michael se zvedá a potřása nevěřícně hlavou. Kate tečou z očí slzy. Podívám se na ně všechny. Naposled.
,,Nikdy nezapomenu!“ proáším svůj slib a vycházím ze třídy. Procházím kolem Michaela který se lehce dotýká mého ramene. Za zády slyším jemné vzlyky. Výcházím na chodbu. Křičím. Bolestí ze ztráty. Opouštím svůj život. Navěky.

Otevírám okno a stoupám si na parapet. Dívám se do slunce. Vyběhli ze třídy a dívají se na mně. Na uslzených tvářích smutné úsměvy. Poslední pohled. Dívám se na nebe. Letím...