Omluva

Anotace: Někdy se musím odreagovat od ostatních příběhů. Tenhle je nedokončený, dokončete si ho podle svojí fantazie.

Lucián krásně doskočil za překážku a spořádaně cválal k další. Přes tu jsme se přenesli dokonale a stejně tak i přes tu poslední- nejvyšší. Zpomalili jsme do klusu a já ho nechala, ať si obkluše kolečko na volná otěži. Pak jsem si všimla postavy u hrazení. Chtěla jsem zmizet, ale ten člověk o mě věděl. Člověk, se kterým jsem se strašně pohádala, kvůli kterému jsem skončila s oblíbeným sportem. Pohádali jsme se před třemi měsíci a od té doby se nikdy neozval. Holky mě prosily, abych se vrátila, ale já nechtěla. Nechtěla jsem tam kvůli němu, kvůli tomu, jak se zachoval, kvůli tomu, co mi řekl. Hádka se mi vybavila v hlavě a já se otřásla. Lucián poznal, že se něco děje a neklidně potřásl hlavou. Byl to můj společník a nejlepší přítel poslední tři měsíce. Krásný bělouš s úžasným nadáním skákat, běhat, byl ale taky inteligentní a údajně neposlušný. To ale nebyla pravda, jen nehodlal dělat něco, když nevěděl proč a taky nechtěl dělat věci složitě. Obcházeli jsme vzdálené kolečko a já sledovala postavu u hrazení.
„Chci si s tebou promluvit.“ Zavolal na mě. Dělala jsem, že neslyším, ale to už mi trenérka otevírala vrátka na louku.
„Dneska si Lucián zaslouží uznání a projížďku. Nepřetěžuj ho a nech ho se napást.“ Řekla mi a věnovala se dalším žákům. Pustila jsem ho z hlavy a těšila se na louku a Luciánovu rychlost.
„Chci si s tebou promluvit.“ Ozvalo se vedle mě, až jsem nadskočila v sedle.
„Ale já s tebou ne.“ Odsekla jsem a pobídla jsem Luciána do klusu. On se ale nevzdával a rozeběhl se vedle mě. Holky mu asi hodně vynadaly, když mě vyštípal z oddílu. Tehdy to bolelo, odejít, ale teď to bolí taky.
„Nechci s tebou mluvit.“ Řekla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Zahnala jsem je, brečela jsem před tím dost.
„Slez z toho koně a vyslechni mě, prosím. Pak můžeš klidně odjet.“ Rozumný návrh, co jiného bych od něj mohla čekat.
„Tak chvíli počkej. Mám taky jiný starosti, než tebe.“ Povzdechla jsem si a nasměrovala jsem Luciána na naší oblíbenou rovinku. Hned věděl, co se bude dít a cítila jsem z něj jeho nadšení. Usmála jsem se a na začátku rovinky jsem ho zastavila. Přitáhla jsem mu otěže a zkrátila si je. Vytěsnila jsem z hlavy osobu, která na mě čekala uprostřed louky a vnímala jsem jen svaly pod sebou a dráhu před sebou.
Pak jsem Luciána pobídla a už jsme se hnali tryskem po rovince. Cítila jsem, jak si to užívá a já si to užívala taky. Vítr ve tváři a teplo koňského těla. Na konci rovinky jsme oba neochotně zpomalili do cvalu a po půlkolečku do klusu. Držela jsem otěže jen zlehka, takže si Lucián přešel do kroku. Po několika set metrech jsem ho zastavila a seskočila jsem. Povolila jsem mu sedlo, otěže uvázala za krkem a nechala jsem ho pást se.
Přešla jsem k osobě uprostřed louky.
„Tak co chceš?“ zeptala jsem se a znělo to přesně tak, jak jsem se cítila- že nechci, aby tam byl, nechci s ním mluvit.
„No, chtěl bych se ti omluvit.“
„Po čtvrt roce?!“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„Víš, já myslel, že to nemyslíš vážně. Myslel jsem, že se vrátíš, třeba po měsíci. Myslel jsem, že tam máš nějaký lidi ráda.“
„Ano měla jsem tam nějaký lidi ráda, ale taky mi to někdo zkazil.“ Řekla jsem a muselo být naprosto jasný, koho myslím. Poprvý jsem se mu podívala do obličeje. A lekla jsem se. Takhle nevypadal. Oči, ty, které se mi tak líbily, ztratily jakýkoliv lesk a rty jakoby zapomněly, jak se smát. Najednou mi ho bylo líto. Pak ke mně dolehl jeho hlas.
„…bez příčiny, ale měl jsem prostě blbej den. Netušil jsem ale, že to dojde tak daleko. Jsem rád, že ses tý mojí facce vyhnula, protože to bych se ani neodvážil ti přijít na oči. Strašně se omlouvám. Nejdřív jsem si říkal, jak jsem rád, že tam nejseš, ale jen jsem se obelhával. Byl jsem rád, že tam nikdo nerozvrací morálku, že nenabádáš malou k drzosti. Ale bylo to tam najednou takový smutný. Holky na mě byly strašně naštvaný. Celý ty tři měsíce se mnou skoro nepromluvily. Prý se tě snažily dostat zpátky, ale tys nechtěla. Kvůli mně. Já tě teď jenom prosím, aby ses vrátila. Moc se ti omlouvám, chci tě tam zpátky. Všichni tě chceme zpátky.“ Vypadalo to, že to myslí upřímně. Zamyslela jsem se. Chtěla jsem zpátky, zpátky k holkám, k lidem, který mám ráda.
„Jak ale můžu vědět, že to neuděláš znova?“
„Přísahám, že už to neudělám znova.“
„Jo, to už jsem od tebe slyšela hodněkrát.“
„Vím… Už to doopravdy neudělám, slibuju.“ A zvednul dva prsty jako skaut. Než jsem stačila jakkoliv reagovat, přišel ke mně Lucián a drknul do mě, takže jsem letěla přímo do jeho náručí.