telefon

.


středa, 17:55

Ještě pět minut a můžu pryč... kamkoli, ale pryč odsud... jestli vydrží zvonit ještě chvíli, zvednu to a bude to poslední hovor dnešního dne... pak už žádné vyzvánění... jen ticho... relativní ticho a klid velkoměsta... ale zvoní vytrvale...

"Dobrý den, společnost Iluze - mohu Vám nějak pomoci?" - naučil se v práci mluvit tak, že i to velké V bylo jasně slyšitelné... a na druhém konci drátu jen sotva slyšitelný dech...

"Přejete si, prosím?"

"Mohl byste si se mnou povídat?" - zaskočil ho hlásek. Bylo 18:00. Beze slova položil sluchátko a šel domů.

čtvrtek, 06:20

Pořád ještě seděl nad poloprázdným hrnkem prvního kafe toho dne, když zazvonil telefon. Tou dobou zákazníci obvykle nevolali, ani kolegové nebo dodavatelé, přesto jeho šéf trval na tom, že někdo musí být v práci už od šesti hodin.

"Dobrý den, společnost Iluze - mohu Vám nějak pomoci?"

"Mohl byste si se mnou povídat?" - překvapil ho včerejší hlásek.

"A potřebuješ něco?" - nepoložil sluchátko jako včera, ale honem nevěděl, co rozumnějšího říct.

"Potřebuju si povídat... maminka spinká a babička taky, ale ta šla spinkat daleko... do nebíčka" - teď už vůbec netušil, jak by měl zareagovat. Hlavou se mu mihlo několik dětských říkanek, spojených s nebíčkem a jinými zdrobnělinami, ale co opravdu říct, nevěděl.

"Co je to iluze?" To vyrábíte nebo prodáváte?" - čím dál tím líp... co s tím?!

No... iluze... to jsou vlastně pohádky, víš? Jak se jmenuješ?"

"Babička mi říkala Srdíčko nebo Broučku... maminka taky Zlatíčko nebo Můrečko...povíš mi pohádku?"

Co by jí tak měl povídat? Ty firemní pohádky by ji asi nezaujaly. Nikdy vlastně s dětmi moc času nestrávil.

"Nebo mi řekni, strejdo, jak vypadáš"

"Tak to můžu, jsem docela vysoký a štíhlý... jako topol" - zavtipkoval a chtěl pokračovat.

"Co je to topol?"

"No strom přece, určitě už jsi ho někdy na procházce viděla..."

"Neviděla."

"Možná jsi nevěděla, že je to topol, ale určitě viděla. Je vysoký, štíhlý.." - jako já, dralo se mu zase vesele na jazyk, ale spolkl to: ...bývají v řadách kolem silnic, ale vlastně je můžeš vidět kdekoli... i ve městě i na vesnici..."

"Nemůžu... jsi vysoký jako vypínač?.Dosáhnu na vypínač. Nebo jsi vysoký jako polička nad mojí postýlkou? Tam nedosáhnu..."

"Tak asi jako ta polička, Zlatíčko..."

"A jaké máš oči a vlasy?"

"Oči mám modré, jako nebe bez mráčku... a vlasy, černé hodně vlnité..."

"Máš vysoké oči a vlasy jako můj svět" - pomalu mu to docházelo... "A máš oči tvrdé a studené a nebo měkké a teplé, suché nebo mokré? A vlnité, to je jako náš pejsek..."

"Zlatíčko, musím teď pracovat, ale když mi řekneš svoje číslo, zavolám ti hned jak budu mít chvilku čas, platí?"

"Dobře strejdo..." - nadiktovala mu svoje číslo - "a opravdu zavoláš?"

"Opravdu, slibuju Zlatíčko..."

čtvrtek 8:00

"Šéfe, beru si dnes náhradní volno, potřebuju si jít koupit mobil..."



.