Neodraditelný

Anotace: Snad tento příběh už brzy skončí... Omluvte prosím případné chyby, jsem jen člověk :)

Vysoké stromy se propínaly pod nápory větru, který svištěl kolem a brázdil si cestu hustými kapkami deště. Ačkoli do setmění zbývalo ještě mnoho chvil, obloha skryla svou modravou tvář do závoje stínu, který ji již delší čas od západu stíhal. Dřevěné stěny mysliveckého posedu chránily své svěřence před deštěm a částečně i větrem, avšak zabránit chladu, který se vrýval až do morku kostí, nedokázaly.
Seděla klidně, jako by nic, jako by už dopředu neznala jeho myšlenky, které byly tak snadno viditelné. Nechtěla mu dát ani ten sebemenší náznak převahy. Dnes neudělá nic, co by ona nechtěla. Vždy, když už měl pocit, že dobyl její hradby a získal tak volnou cestu k jejímu srdci, smetla ho hrdě dolů. Tentokrát se mu nepodrobí, už nikdy ne.
Zkoušel to pořád, znovu a znovu, vytrvale se snažil prorazit zeď, která stála mezi nimi a každou chvílí rostla. Když jeho marné snažení přerušil prudký déšť snášející se v mohutných kapkách na zem, bylo jediným možným úkrytem před dopadající vodou místo, odkud myslivci čas od času pozorovali obyvatele lesa.

"Proč se na mě tak díváš?" řekla, když zachytila jeho pohled.

"Já jen, že jsi se hodně změnila. Jsi jiná." usmál se na ni.Chladný vítr si rozpustile pohrával s jejími kadeřemi. 

"Každý se mění a ani já nejsem vyjímkou. Snad ti změna nevadí?" podívala se na něj s neskrývanou ironií.

"Naopak" usmál se a chtěl jí políbit. Po kolikáte dnes už? - Jako vždy před ním uhnula. Zklamaně klesnul hlavou na její rameno.

"No tak, miláčku" naléhal.

"Neříkej mi tak."

"Miláčku, miláčku, miláčku..." zašeptal jí do ucha a něžně jí kousnul.

"Fajn, tak půjdu domů v dešti." odstrčila ho a chtěla odejít. Zarazil ji.

"Nebuď tak zlá, já to tak přece nemyslel" smířlivě si ji k sobě přivinul a pohladil ji po vlasech.

"Nejsem, vím dobře, jak jsi to myslel." 

"Já vím, že se bojíš, ale se mnou strach mít nemusíš." zašeptal. 

"Nemám strach, jen tě nechci a nebudu chtít, pochop to už konečně."

"Lásko..." začal jí líbat na krku a dotýkat se jí. Snažila se uhýbat jeho dotekům, ale zjistila, že je zády opřená o stěnu a uhnout už není kam.

"Pusť mě!" naléhala. Jeho počínání ale neustalo, naopak, bylo čím dál více odvážnější. Snažila se ho odstrčit, nešlo to, držel ji pevně. Sílu jeho sevření si pamatovala už z dob dřívějších a nevěřila, že by jí mohla už někdy zapomenout. 
Jednu chvíli však sevření povolilo, využila toho a prudce ho odstrčila.

"Čemu sakra nerozumíš na slovu "ne"?! A takhle chceš dosáhnout toho, abych ti důvěřovala? K čemu tohle všechno?!" Mísil se v ní vztek s opovržením.

Mlčel. Co taky jiného? Proč jí nenechá konečně už být? Co si sakra myslí? Jeho slova a názory se den ode dne mění raketovou rychlostí. Co řekl dnes, zítra popírá a lhát a dívat se přitom do očí dokáže beze špetky studu, či svědomí. A pak, nemá snad už jinou? Co ta by na to asi řekla? 
Když jí dnes prosil o schůzku, svolila jen proto, aby mohla už konečně zničit všechny provazy, kterými ji stále poutá. Marná snaha.
Konečně se nebe umoudřilo a přestalo plakat. Rozloučili se a oba dva šli svou cestou.
Procházela loukou, kterou ještě před chvílí bičovaly přívaly deště a v hlavě se jí mísily stovky myšlenek. Znovu začalo pršet. Byla jí zima, ale nebránila se kapkám a nechala je po sobě stékat. Dodávaly jí naději a sílu, kterou právě teď tolik potřebovala. Najednou měla chuť udělat něco bláznivého, pocítit znovu tu volnost, která s ním vyprchala. Ohnivé vlasy se proměnily v mokré pramínky, ze kterých po kapkách stékala dešťová voda. Sundala si beztak už promočené boty a bosa se navracela padajícím deštěm cestou domů s nadějí, že jednou nad ním zvítězí.