Hádka

Anotace: Kam až to může zajít aneb rohovor mého "lepšího" a "horšího" Já...

Sedím tiše, neodvažuji se zvednou hlavu a pohlédnout na to, co se přede mnou děje.

„No tak, nebuď zbabělá a podívej se, vždyť na tom nic není, prostě jí jen má radši než tebe…ty příšerko!“ ozývá se dotěrný hlas, uvnitř mé hlavy. Snažím se ho zahnat:

„Nedívej se, jen ti to přitíží, neodlepuj oči od knížky. Počkej až oba odejdou, potichu si poplač a časem na všechno zapomeneš, všechno přeci přebolí,“ šeptá mé „lepší“Já snaživým hláskem. Šeptá a to je ten problém, skoro ho neberu na vědomí a nechávám promlouvat své horší Já… nakonec podléhám. Pozvedám hlavu a to co vidím mi vyráží už tak vyražený dech.

„No jen se podívej, copak je to za kamarádku?! Klidně se tu před tebou oblejzá s klukem, do kterýho seš blázen! A ona ví, že si do něj blázen! Ale je jí to jedno, chápeš? Jedno!!! Vesele si skáče v těžkých botách po tvém srdci a z úst jí nemizí samolibý úsměv! Tak už se na všechny vykašli, jen já ti budu dobrým přítelem…“ lýsá se ten dotěrný hlas.
Ať dělám, co dělám musím ho poslouchat, na tom co říká je hodně pravdy. Ona to věděla, věděla moc dobře že po něm blázním… už skoro rok! Jeden čas mi ho dokonce dohazovala…a teď? Klidně si leží na protější posteli a nechává ho, aby ji bloudil rukama po těle, slastně přivírá oči a vrní… bože vrní tak spokojeně, že bych jí narvala polštář až do krku, abych to přehlušila!

„Ne to ne!“ začně se náhle, o něco hlasitěji ozývat má lepší polovička, „Nedělej to! Vždyť přeci víš, jak to je! Dřív než s ním něco měla, byla u tebe, plakala ti na rameně a omlouvala se, uznala si, že proti lásce se nedá bojovat! Ty sama si jí musela dát za pravdu! Tak je nech, ať si užívají lásku, však ty ji taky jednou zažiješ! Ale teď jim to přej, máš je přeci oba ráda, tak jim přej štěstí plynoucí z lásky a vědomí, že mají jeden druhého! Nejsi přeci tak nenávis…“

„Kecy, kecy, kecy…!“ skáče mu do řeči opět to horší Já „všechno to jsou jen kecy! Jseš jim obou volná, teď přemejšlejí jen nad tím, jak se tě zbavit, aby měli celý pokoj jen pro sebe a mohli dělat…no ano přesně to, vždyť ty to víš! Máš právo je nenávidět, teď už oba! Od začátku bylo jasné, že ti ho přebere…a on? Ale notak! Je to chudáček, jen bezcená loutka, copak nevidíš, jak za tou courou běhá, jak pejsek?!“

„Žádná coura! Je to tvá nejlepší kamarádka! Tolikrát ti už pomohla!“ osměluje se to sympatické Já.

„Pomohla?! No jasně, teď ti zrovna pomáhá tím, že se mu snaží dostat do klahot! Jemu! Před tebou!“

„Neposlouchej ho! Chce tě zničit! Ničit, ničit a ničit, to je jeho jediný cíl!“

„Chci ničit! Ničit tvé nepřátelé, aby si mohla bejt volná, já ti pomohu být volná, jako nikdy dřív!“

„Ne! Volnost není o ničení volnost je o lásce, přáteství, pochopení, toleranci… vždyť ty přeci umíš milovat, víš jak je to krásné, tak jim to přej…!“ Hlasy se překřikují, už ani nevím, co říká který… začíná se mi motat hlava…ať už to skončí! Ať to přestane! V záchvatu paniky se chytám za hlavu, snažím se vymlátit to hučení, zbázním se…
Já to vím, zblázním!
Teď a tady!
Před nimi!
Před ním!
Odněkud z dálky slyším vyděšené hlasy…“Julčo si v pořádku? Proboha, co se děje?! Matěji zavolej někoho…Julčo, Julinko, tady sem…“ Pomalu otevírám oči, nad sebou vidím Májiny vyděšené oči a pod sebou cítím ledovou zem…“Neboj, všechno bude v pořádku! Matěj už běžel pro zdravotnici,“ začíná mě má kamarádka uklidňovat a hladí mě po vlasech.
Ano. Matěj, pomalu mi to dochází…
já a Matěj,
ona a Matěj…
Znovu se rozpoutává hádka v mé hlavě, hlasy štěkají jeden přes druhého. Nejde se toho zbavit. Zvedám se ze země, jak nejrychleji to jde. Utíkám chodbou, po tvářích mi stékají slzy…už nic necítím, jen odhodlání všeho se zbavit. Matěj běží kolem mě a ptá se, jestli už jsem v pořádku. Naposledy hledím do těch jeho modrých očí a chci, aby to bylo to poslední, co kdy uvidím. „Všechno je v pohodě…já jen… udělalo se mi nevolno, jen si skočím na záchod…“ drmolím směrem k němu… ještě pár metrů, ještě jeden krok a jsem tu…
Rychle za sebou zavírám dveře kabinky, nikdo už mi nezabrání. Má hlava se stala bitevním polem a já musím rozhodnout bitvu…
Tímhle, říkám si a z kapsy vytahuji ostrou žiletku, ani nevím jak se tam vzala, prostě byla připravena pro všechny případy…jako kondom v peněžence, je to jistota, jednou ho jistě použijete…Už nemůžu, nejde to… musím to ukončit, už nechci poslouchat ten dotěrný hlas, musím ho zničit…! Pomalu klesám vedle záchodové mísy, beru žiletku do rukou, ani se mi netřesou.
Jsem až děsivě klidná.
Já to vím.
Vím, že ho musím zničit.
Ano.
Hlouběji, neboj se, musíš se dostat hlouběji pod kůži, schoval se hluboko ten zmetek nazývající se tvým Já.
Aniž bych to tušila při jeho ničení se vlastně řídím jeho pokyny.
To on ničí, to on chtěl všechno zničit.
I mě zničil.
Úplně jsem zapoměla, že když zničím jej, zničím i své dobré Já, i sebe…
Vyhrál, on vyhrá!
Přesně tak, jak chtěl!
Jsi vítěz! „Seš spokojenej! Tady to máš! Zničil si mě, zničil…“
křičím z posledních sil… ale už je pozdě, je pozdě si zoufat, nebo se na někoho zlobit.
Už cítím, jak se propadám…po tváři mě hladí ruka mého anděla, vidím ho, vidím ho plakat… nikdy nechtějte vidět plakat svého anděla, nikdy nedopusťe, aby cítíl, že zklamal!
Nikdy!