LESNÍ DOTEK

Anotace: Lidská nadřazenost nechápe, že jsme přes všechny své tzv. vyjímečné schopnosti stále "jen" součástí přírody.

Nad hlavou jemně šeptají špičky stromů „Pojď dál, schováme tě, tady zmizí i tvůj stín, uvidíš…“.
Pode mnou křupe jehličí, jak utíkám před tím slizkým stínem, co lepí se mi na paty. Jak slunce zapadá je stále delší a vtíravější. Ne, už tě nechci denně za sebou vláčet, jak tulák po hvězdách olověnou kouli ve své kopce. I jemu bylo líp, v temnotě stín zmizel a on se svou koulí a neskonale silnou vůlí dokázal noc co noc odlétat ke hvězdám a krásným snům – dát vale bolesti z mučení a krvavému osudu.
Mezi kmeny srneček větří nebezpečí, zastavím, aby neodběhl, je tak sametový. Pomalu vnímám kouzlo okamžiku. Zpěv tolik rozličných ptáků, které jsem nikdy neslyšela. Tiše našlapuji na vonící mech, prodírám se větvemi do samého centra Země.
Přede mnou jezírko, odrážející paprsky již ospalého slunce pohladí mou tvář a stín pomalu mizí s teplým pohledem na zvířátka, co scházejí se tu k napojení. Dvě labutě tiše brázdí hladinou – vtom do srdce mi vjede šíp myšlenky jak hluboký cit se skrývá v tom malém mozečku, když jeden druhého po celý svůj život tak milují, že zemřou žalem, když druhý skoná.
Tu pleskla křídly hrdlička, vyhlédla si korunu stromu a stéblo po stéblu donáší kdoví odkud, aby založila domov dětem.
Ležím v borůvčí naslouchajíc tu neochvějnou prostotu přírody, nezalknutou mamonem, závistí, švindlem a nenávistí.
Z křoví vyfuní pruhovaný divočáček, za ním další a další až vydupe starostlivá máma. Ne, necítím potřebu špatného svědomí, vyskočit na strom podělána strachy, ležím dál s něžným pohledem na maličké neohrožené ratolesti.
Rodinka mě míjí o pár metrů a máma necítí ohrožení ?! Cítím se neskonale odměněna – Nirvána souznění – náruč lesa mě přijala.
Stín zmizel se západem slunce. Mění se melodie lesa. Žáby zpívají na dobrou noc a světlušky mi svítí na cestu vonícím rájem.
Svítá ?? Ne, to jen les končí a za posledním stromem se rýsuje stavení. Zvedne se mi žaludek a obracím se zpět. V ranním šeru běžím, zakopávám o houby a hledám tu pravou, támhle…žlutá jak citron….však chutná jak med.
Posnídám…a schoulená v kapradí sním o naději, že již nikdy nepotkám ani chamtivého houbaře….