Pozdě

Anotace: Uvěříte nádhernému klukovi, kterého znáte den, ale cítíte, že mu na vás záleží?

Utíkala jsem doslova tažená na vodítku mým labradorem. V parku naštěstí nebylo moc lidí. Normálně se Sillyho báli pro jeho černou barvu a nebezpečný kukuč. A přitom měl výstižné jméno. Skutečně byl chudáček přihlouplý, až mě ho bylo někdy líto. Sebrala jsem pár zbytků síly, zastavila, cukla za vodítko, které doteď ovládal pes, a zavolala: "Silly, pojď sem!" Otočil se, prohlédl si mě s vyplazeným jazykem a přiskotačil ke mně.

Na to, že bylo jaro, sluníčko pěkně pařilo. Venčit Sillyho jsem chodila v džínových kraťasech a tílku - jako v létě. Byl květen a teploty značně přesahovaly dvacítku. Sedla jsem si na lavičku, olizovala svého nanuka a sledovala Sillyho, který chňapal packou po muškách.

Když jsme si užili čerstvého vzduchu, vydali jsme se domů. Silly zase zběsile pádil s hlavou na stranu, ale tentokrát jsem se nedala strhnout. Šla jsem za ním svým tempem.

Náhle zpoza rohu vyskočil bernský salašnický pes a očmuchával Sillyho. Zastavila jsem stejně jako můj pejsek a nedůvěřivě jsem si prohlížela cizí fenu. Čekala jsem, co se bude dít. Kdo po kom dřív vystartuje? Ale nenaštval se nikdo, jen se psi vesele obskakovali a roztomile na sebe ňafali. Kde měla páníčka ta neznámá? Nevypadala jako toulavý pes.

Bezradně jsem se rozhlížela. Přišlo mi to jako věčnost, než se objevil asi dvacetiletý kluk. "Bonnie!" zakřičel autoritativně a fena k němu poslušně přicupitala. Kluk přišel až ke mně a omluvně se usmál: "Promiňte, slečno, snad vám Bonnie nezpůsobila žádné potíže."
"Nemůžeš si držet svýho psa?! Proč ji nemáš na vodítku?!" utrhla jsem se na něj naštvaně. Ani jsem se nezdržovala vykáním narozdíl od něj.
"Dobrá, budeme si tedy tykat. Jsem Mark," pokrčil rameny a natáhl ke mně ruku, jako by přeslechl moji výčitku.
"Elizabeth," už klidněji jsem mu sdělila svoje strašné jméno a vzala podávanou ruku.
"Ahoj, Elizo, rád tě poznávám," usmál se a líbnul mě na tvář. "Ještě jednou se omlouvám za Bonnii."
"Ono se vlastně nic nestalo, jen jsem se bála," přiznala jsem.
"Ona by neublížila ani mouše. A jak se jmenuje tvůj pes?"
"Silly," představila jsem svého hloupoučkého dobráka, který se právě s Bonnií tahal o klacek.

"Můžu tě pozvat na zmrzlinu?" zeptal se zničehonic Mark.
"Už jsem dneska jednu měla, tak snad příště," zadoufala jsem, že to vezme vážně a pozve mě na jindy.
Ale vyrazil mi dech nečekanou odpovědí: "Zmrzliny není nikdy dost. A co pohár? Ten jsi dneska snad ještě neměla, ne?"
"Neměla," potvrdila jsem a nechala ho, ať mě vezme za ruku a odvede do nejbližší cukrárny. Sedli jsme si na zahrádku a psi uvázali k našemu stolku. Podívala jsem se mu zhluboka do očí. Byly tak světlounce zelené, že to skoro hraničilo s bílou. Vypadaly krásně, jako z jiného světa. A teď se mě ten skvělý kluk s neuvěřitelnýma očima ptal, co si dám. Nechala jsem výběr na něm a napjatě čekala, co mi servírka přinese.

Zatím jsme si povídali, ale byla jsem jím čím dál tím víc unešená, takže talířek s dobrotou mě vlastně zachránil. Pomalu jsem ani nevěděla, co mluvím. Dostala jsem horkou čokoládu s tunou šlehačky a nastrouhanou čokoládou navršku a palačinky s horkými malinami, jahodovou zmrzlinou a šlehačkou. Mark měl to samé. Usmála jsem se na něj a on vyhrkl: "Kolik ti vůbec je, El?"
"Ty první," pobídla jsem ho.
Usmál se: "Je mi čerstvých dvacet."
Mám docela dobrý odhad, ne? "Dobře, tak jo. Řeknu ti to... Anebo hádej." Touhle odpovědí jsem získala trošku času k dobru, abych se rozhodla, jestli zalžu.
"Vypadáš tak na osmnáct," zamyšleně si mě prohlížel.
Povzdychla jsem si. Lhát nemá cenu. "No víš, vlastně mi bude za měsíc sedmnáct," čekala jsem, jak zareaguje.
"Mladá," řekl pouze jedno slovo. Pak se povzbudivě usmál, natáhl ruku přes stolek a prsty mi přejel po tváři. "Ničeho se neboj, budu hodnej," mrkl na mě.

Když jsme se ruku v ruce toulali parkem a psi pobíhali okolo hrajíce si na honěnou, zeptal se mě: "Máš kluka, Lizzie?"
Podívala jsem se do země a pak jsem upřela tvrdý pohled do jeho očí, aby nenabyl jistoty, že se vyhýbám pravdivé odpovědi. Pak jsem špitla: "To záleží na tom, co chceš být ty..."
"Předběhla jsi mě. Jasně, že chci."
"Co chceš? Nespecifikovala jsem v tom svém konstatování žádný post," upozornila jsem ho.
Zastavil se, otočil si mě čelem k sobě a s pohledem upřeným do mých očí pronesl, jako by se nic nedělo: "Chci být tvůj kluk, jestli je tenhle post volný."
Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi, když jsem vesele odvětila: "Je volný. Přines mi svůj životopis, já ho předám šéfovi a ten rozhodne, jestli tě berem."
Zasmál se: "Nevím, jak dlouho smíš být venku, ale jestli máš čas, svůj životopis ti odvyprávím tady."
"No prosím. Jen spusť."
"Takže," odmlčel se, "byl jsem zatčený za vraždu své předchozí přítelkyně, ale utekl jsem. Při tom jsem zabil dva policajty. A taky jednoho vážně zranil... Bojíš se mě?" v očích mu hrály jiskřičky.
"Ani ne, musíš lhát přesvědčivěji," usmála jsem se. Takový blonďatý andílek těžko vraždil.
Znovu se rozchechtal na celé kolo. "To jo, lhaní mi nejde. Nikdy mi nikdo nevěří, když si vymýšlím. Ale jsem rád, že tys mi na tohle neskočila."
"Ještě aby. To by ti nevěřil ani Silly."

Byla s ním legrace. Doprovodil mě až k nám před dům a několikrát mě cestou pěkně rozesmál. Vůbec se mi nechtělo ho opustit, přestože jsme se znali tak krátce. Ale byla už tma a poměrně chladno, mamka se o mě určitě bála. Váhavě jsem zvedla oči k jeho mírně pobavenému obličeji - přišla mu snad zábavná moje plachost? - a tiše špitla: "Musím teď už jít. Kdy se zase uvidíme?"
"Máš čas zítra odpoledne od čtyř hodin?" zeptal se.
Rychle jsem kývla. Sklonil se ke mně - byl asi o hlavu větší - a políbil mě na tvář. Skoro jsem vyjekla překvapením, ale udržela jsem se. Jen jsem stydlivě zčervenala. "Tak zítra ahoj, broučku," zjihle se usmál a roztomile mi zamával.
"Ahoj, Marku," zůstala jsem stát a pozorovala ho, než zmizel za rohem a hned za ním Bonnie.

Ve škole jsem se příští den nemohla na nic soustředit. Před očima jsem stále měla jeho vysokou a svalnatou postavu, jeho světloulince zelené oči, blonďaté vlasy skoro na ramena a něžný úsměv jeho tenkých rtů. Rovný nos a drobné vějířovité vrásky u očí od smíchu, výraz rošťáka a dlouhé tenké prsty, které se proplétaly s mými.

S posledním zvoněním jsem vystřelila ze třídy a letěla domů zahodit tašku. Omluvně jsem se usmála na Sillyho: "Až zítra, Silly. Vynahradíme si to. Půjdeme si zaběhat, jo?"
Roztomile ňafnul, ale určitě mi ani nerozuměl. Před domem na mě Mark už čekal. Stál ležérně opřený o zeď, pozoroval rozkvetlé stromy a škodolibě se usmíval. "Ahoj, lásko," zavolal a dlouhým polibkem na rty si vykompenzoval své váhání prvního dne. Pak mě vzal za ruku a táhl pryč. Výraz v jeho tváři byl jiný než den předtím, ale já se nad tím ani nezastavila. Tak jako tak byl absolutně dokonalý, tak proč to řešit?

Když jsme došli do tmavé uličky, kde jsem nikdy dřív nebyla, roztřásla se mi kolena. Škubla jsem za jeho ruku a donutila ho zastavit. Nevrle se otočil, takového jsem ho neznala. Vlastně, vůbec jsem ho neznala... "Marku, počkej, kam jdeme?"
"Uvidíš, zlato," odsekl.
"Marku, já se bojím."
"Jsem tu s tebou," odpověděl neurčitě a táhl mě dál. Ulička byla ještě tmavší, skoro jako v noci. Nikde nikdo, jen spousta špíny. Když jsem se rozkoukala, poznala jsem, že jsme mezi dvěma rozpadlými budovami, které už se dlouho nepoužívaly. Lidé tam nechodili, proč taky.
"Marku," chtěla jsem ho poprosit, abychom se vrátili, ale hrubě mě přerušil.
Vyštěkl: "Nejsem Mark, jmenuju se Peter!"
Vykulila jsem oči: "Proč jsi mi lhal?"
Pokrčil rameny. Tvářil se skutečně zle. Už jsem se nebála v uličce, bála jsem se jeho. Poklekl a chvíli se rozhlížel, než ze zdi dole vytáhl cihlu. Něco bylo uvnitř, nevěděla jsem, co to je. Snažila jsem se pohnout, utéct, ale nohy jsem měla strachy přikované k zemi.

Když se zvedl a nenávistně si mě prohlížel, všechno mi zapadlo na to správné místo. Nelhal, když mi tvrdil, že zabil svou předchozí holku. Myslel to vážně. A chystal se zabít i mě. Měla jsem se ocitnout na seznamu jeho obětí. "Mark... Petere, ty jsi nelhal. Vážně jsi vrah..."
"Tvoje hloupost. Varoval jsem tě, tys mě neposlechla. Komu není rady, tomu není pomoci!" ledově se zasmál. Pozvedl pistoli a mně se zatočila hlava. Vzpomněla jsem si na rodiče a na Sillyho. Silly! Slíbila jsem mu, že si půjdeme zaběhat. Viděla jsem, jak stiskl spoušť, připadalo mi to jako zpomalený záběr. Necítila jsem, kdy mě kulka zasáhla. Na zápěstí mi spadla kapka krve. Mojí krve. Nikdy mi krev nedělala dobře, obzvlášť teď, když jsem tušila, že je předzvěstí mé smrti. Pohlédla jsem na Petera a spatřila, jak se vesele usmívá. Má z toho ještě radost? A pak jsem ztratila vědomí. Omdlela jsem dřív, než jsem začala cítit bolest.