Návštěvnost
Gabrielle
Gabrielle
Anotace: Tak se mi asi něco zdálo ...
Její deníkové zápisy nebyly zásadně moc pozitivní, kdykoli zažívala něco pozitivního, málokdy o tom psala, prostě to zažívala a neměla potřebu o tom psát. Její zápisy vyjadřovaly její aktuální rozpoložení. Nechtěla se stát spisovatelkou, snažila se sama sobě ulevit. Málokdy jí to pomáhalo.
Gabriela Zrzavá byla dcerou úspěšného spisovatele hororových příběhů a nikterak slavné herečky, po finanční stránce si neměla na to stěžovat. Bydlela na samotě u lesa, dalo by se říci a hlavně aby rodiče utekly mediálním zmatkům. Neměla moc kamarádů a právě tato samota ji hodně ovlivňovala při jejích náladách.
Dalo by se říct, že je alkoholička ačkoliv ona sama by to tak nikdy nenazvala. Pije na žal, na minulost, kterou nikdy neprožila. A chutná jí to hořkosladce. Chodí s Adamem, kterého má celkem ráda, ale on ji trápí, je jedním z mnoha důvodů její deprese.
Je jí dvacet, vypadá na dvacet, je přirozeně hezká dívka a chodí v černém. Jediná dcera svých rodičů avšak ne rozmazlená. Od dětství má ráda horory které píše její otec a poslouchá death metal. O panenství přišla s Lukášem v patnácti letech, klukem z dvacet kilometrů vzdáleného města a v šestnácti ho zabila poblíž lesní skládky nepříliš daleko svého domova. Možná jí to ukázal otec ve svých knížkách, nebylo to zase tolik obtížné. Stačí využít momentu překvapení ...
2.
„Ach, už mě to zase prohání. Ten pocit neskutečna při pomyšlení na ukončení vztahu. Dvouletého vztahu, když jsem žila s myšlenkou, že to bude do konce života. Jenže to byl život s myšlenkou, ne se vztahem, protože ten jsem viděla jinýma očima, s růžovýma brejlema a Bůh ví co ještě jsem si nalhávala, že to bude krásný, a všechny incidenty za který jsem nemohla, jsem brala s nadhledem, že nálada se brzo zlepší a já budu v milosti. Prosila jsem se tisíckrát, tisíckrát jsem šla spát s obavou, že tentokrát se mnou opravdu rozešel aniž bych na to měla nějaký vliv, tisíckrát jsem myslela, že se to již nikdy nebude opakovat a budeme opět šťastní jako na počátku našeho vztahu, že už to bylo naposledy. Konec utrpení, ponižování a psychického týrání.“
To dopsala a šla si otevřít již druhou lahev Tokajského, které ji znovu zachránilo život nebo aspoň mysl. Většina jejích zápisů do deníku byla napsána klikatým nesrozumitelným písmem, které by stejně nikdo nepřečetl, takže se ani nebála, že její deník bude někdo číst. Ve skutečnosti ho někdo četl. Byl to on, udělal to už několikrát a vždy se na sebe dozvěděl něco nepříjemného, což vedlo k dalším hádkám nenápadně zastřeným něčím jiným, aby se nedozvěděla, že jí lezl do soukromí, že si dovolil něco, co nikdo jiný. A ona plakala vždy když jí vyčítal, co to má zase na sobě, že takhle s ním nikam nepůjde, ačkoliv byla vždycky upravená a o mnoho upravenější něž on, kterýžto chodil pořád ve stejných „hadrech“ i když věděl, že jí to vadí. Nikdy mu to neřekla, ale věděl to. Četl to přece v jejím deníku. Snad kdykoliv jí viděl, něco ji vyčetl. To ale až poslední půl rok.
Víno bylo sladké a proto jí tak chutnalo. Nepřišlo jí na mysl, že by mělo být něco špatně na tom, když je doma sama a pije Tokaji, když neví co dělat s pocitem, že ji vlastně neměl nikdy rád a proto dneska zase nepřijel, ačkoliv byli domluvení a ona smutnila, protože by mu to nikdy neudělala, to co on jí. Pomyslela na skutečnost, že si sní nikdy nechce povídat, dřív to ale dělal, je to pár let a dal by cokoliv aby si s ní mohl na zastávce o samotě povídat. V dnešní době mu dělá problém ji v čemkoliv vyslechnout, vždycky na ní jen vysype hrst událostí, které jí ale moc neřeknou, protože jeho škole nerozumí; ale ona ho poslouchá se zájmem, vždycky doufala, že to ocení a bude také ochoten vyslechnout si její příběh. Ne. Potom zpravidla Gábina smutní. Smutní, protože on ji neposlouchá a už má v uších sluchátka. Již mnohokrát chtěla odejít, ale miluje ho, ano, snad i on jí, ale neví, že je tohle špatně a tak to dělá dál.
Gabriela věděla, že kdyby ji přistihl při tom, jak teď v šuplíku vyhrabala pomuchlanou krabičku modrých LM a jednu cigaretu si zapálila, byl by okamžitě konec, aspoň jí to již dávno řekl. Styděl by se za holku, která kouří cigarety, styděl by se, protože on sám nekouří. Adamovi to totiž vždycky smrdělo. Ale teď byla doma a neměla tam ani rodiče, kteří o jejím malém zlozvyku nevěděli, takže vzduch byl čistý. Nehledě na proužek modrého dýmu, který se krouživým pohybem linul ven z otevřeného okna skrz paprsky odpoledního sluníčka. Bylo opravdu krásně a ona se nevzdala svým chmurným pocitům, a přibývajícím procentem alkoholu jí tentokráte bylo líp. A ta cigareta chutnala jinak. Jinak než kdyby ji kouřila s holkama před školou, to nedělala alespoň už rok s tím, že oficiálně přestala kouřit. Jiná byla v tom, že jí dodávala ztracený pocit vlastní svobody, se kterou ještě má šanci dělat něco jak chce sama. A dneska měla celý den. Vlastně celý týden jarních prázdnin, kdy měla být doma s Adamem a proto rodiče odjeli na chatu do Krkonoš. Jenže Adam nepřijel ...
3.
Když se Gabriela v 11 dopoledne probudila, nebyla zrovna svěží. Zažila už lepší rána i horší kocovinu. Proto se nechala unášet svou pomalostí a než se vysprchovala a najedla a dala jakž takž do pořádku, byly dvě hodiny odpoledne.
Při pohledu na mobil se jen kysele pousmála, měla tam tři zmeškané hovory a pět nepřečtených SMS. Samozřejmě od Adama.
Výčitky?
Rozhodla se, že už nebude tím kusem hadru, jakým pro něj byla do teď.
Zapomněla, že to přicházelo pravidelně, každých pár let.
Však on brzo přijede, poprvý a naposledy..pomyslela si s děsivým úsměvem na rtech.
Otevřela si jednu lahev černého piva, v notebooku si pustila svou oblíbenou desku od Cradle Of Filth Damnation And A Day a otevřela deník z jara o čtyři roky dříve. Ten díky Bohu Adam nikdy nečetl. Nevěděl o jejích temných stránkách. Možná si myslel, že nosí jen temné oblečení a poslouchá záhrobní muziku, že její zvrácenost se týká pouze stylu. Mýlil se.
„ Stala jsem se prapodivnou succubou, ačkoli jsem si myslela, že na to nikdy nebudu mít. Udělala jsem to kousek od skládky v lese, tak jak jsem si chodila hrát když jsem byla malá k potoku. Jak mi vždycky mamka vynadala, že jsem celá černá od bláta. Dotáhla jsem ho k tý opuštěný skládce, byl kurevsky těžkej.
... Milovala jsem ho, ano, on mě taky. Byl můj první, půl roku to bylo fajn. Ale já prostě nemůžu. Rok bohatě stačí, abych ho začala nenávidět. I ten piknik těsně před jeho odchodem byl příšerně nudnej.“
A ještě o několik stránek vpřed, část jeho dopisu :
„ .. Gabčo, řekni mi prosím, co se děje.. Má nějaký problémy doma? Vždyť mě můžeš všechno říkat. Příští víkend k vám konečně pojedu, i když nevím jestli trefím, bude to poprvý u vás. Moc se na tebe těším i když jsem z toho celkem nervózní. Ozvi se mi ještě do tý doby prosím. Miluju tě, obětoval bych pro tebe i život.“ (Gabriela se hořce pousmála, když dopíjela pivo)
Než dohrálo cd a začalo automaticky hrát znovu od začátku, Gabriela vypila těch piv ještě pět. Usnula ve svém koženém křesle...
4.
Tři sudičky se sklání nad její postelí, všechny pokývají hlavami. Nemají oči. Gábina se probudila. A vzala do ruky propisku.
„ Toužím po vysvobození! Necítím lásku, ale ani hněv, necítím nic a v duši mám prázdno. I když vím, že svou duši dávno nevlastním. Skoncuju s tím, ale jinak, Lukáš se nedá zapomenout, i když mi bylo šestnáct....Je to něco jinýho než zabít mouchu na okně, je to zvláštní... Včera mi Adam psal, že přijede, ta poslední SMS je tak náramně podobná dopisu od Lukáše. Dokážu na to potom nemyslet?“
...
Je březen, ale kupodivu teplý, což v tomhle kraji nebývá zvykem. Dokonce si Adam otevřel okénko v kupé a vyhlížel z něj do neznámého kraje. Je to tu opravdu zvláštní, věděl jsem že to je zapadákov, ale zas takovej? Vždyť se táhnu vlakem už tři hodiny a kdoví jak dlouho pojedeme auťákem ...
Obyčejná plechová zastávka, žádná nádražní budova, žádné hemžení lidí. Na štěrkové cestě těsně u zastávky stál Hummer 3 a o něj byla opřená ona. Bože, je tak krásná, pomyslel si a málem při vystupování z vlaku spadl rovnou na nos.
„Ahoj lásko, čekáš tu dlouho?“ Políbili se.
„Vůbec ne, jen chviličku se tu vyhřívám. Pojď si rovnou sednout, je to ještě kus.“ Otevřela mu kufr, aby si tam mohl odložit batoh. Hm, to toho opravdu moc nemá ... Nasedli do auta, v přehrávači tiše vyhrávali Cradle Of Filth svůj Babalon AD, Gabriela hudbu zesílila, a startovala.
„Hlavně se nezapomeň připoutat Adámku.“...
Po několika kilometrech civilizace jako by opravdu zmizela, v okolí bylo jen tu a tam několik roztroušených domků, ty ale vypadali opuštěně.
„Bydlí tady vůbec někdo?“
„Když jsem byla malá, měla jsem tu jednu kamarádku, která tu žila s dědou a babičkou, chodili jsme do těch opuštěných baráků docela často. Do tý doby, než se v jedný stodole utrhl trám a zabil jejího psa. Jmenoval se Brit, byl to jezevčík. To už je dávno.“
Cesta ubíhala rychle, Gabriela po těch opuštěných silničkách jela minimálně 80 km v hodině, Adam nedával najevo znepokojení, ale znepokojen byl. Les okolo nich byl čím dál hustší, skoro se setmělo.
Přijeli na dvorek uprostřed ničeho. Jejich dům byl obrovský. Skoro by se dalo říci, že byl krásný, ale v téhle velikosti to nebyla pravda. Přes všechny ničím nepodložené obavy Adam Gabrielu začal líbat už v chodbě toho domu a ona ho vedla do svého pokoje. Myslím, že ho mám pořád trochu ráda, aspoň pro tuhle chvilku, pomyslela si a něžně ho svlékala z kostkované košile a džín. A on jí to oplácel. Ačkoliv nechápal proč je její oblečení vždycky jenom černé, připadala mu úžasně sexy. ..Měl potom pocit, jako by ho přejel náklaďák, ale bylo mu krásně. Nikdy neměl lepší holku ačkoliv jich za život měl dost. Je mu dvaadvacet, začal ve čtrnácti a stihl toho hodně. Ale Gábině se nic nevyrovná. Teď nechápal, proč je na ní někdy tak zlej. Vždyť si jí ani nezaslouží...
Byl večer. Gabriela se zvedla z postele a šla zavřít okno. Člověk by se skoro divil, že okno v jejím pokoji není na dálkové ovládání. Potom přinesla Adamovi z auta batoh.
„ Co budeme dnes dělat miláčku?“ zeptal se Adam
„Na procházku je už tma, ale jestli se nebojíš, můžeme se jít projít“
„ Za co mě máš?“
„Dobře, máš ji mít, ale nejdřív si pojď najít něco v ledničce“.
Veliká kuchyň působila monumentálně, a lednička plná dobrot byla lákavá. Hm, to jsem mohla nějaký jídlo přiotrávit a mohli jsme si spolu zahrát ruskou ruletu. Myšlenku vzápětí vypudila a vylovila z ledničky dva sendviče a dvě piva.
5.
Proč tu tak nahlas kuňkají v noci žáby a proč ,když se večer setmí, létají netopýři nízko nad zemí, to Gabriela nevěděla. Věděla však, že procházka orosenou jarní trávou, je jednou z krásných chvil, když bydlíte ve vesničce, kde je to do lesa pár metrů.
Vyrazili z domu, prošli rozlehlou zahradou a vydali se po štěrkové cestě směrem k lesu, kde se cesta po pár metrech ztratila a byli v tom lese, aniž by tu bylo nějaké ohraničení. Adam v té tmě valil oči a nestačil zpozorovat, kdy přesně les začal. Bylo to tajemné. Šli bok po boku, za ruce se však nedrželi. Adam se kvůli tomu mnohokrát urazil a šel domů, než přišel na to, že je to zbytečné, že Gabriela mu dlaň nikdy nenastaví. Ani tenkrát s Lukášem se za ruku nevedla. Něco jakoby jí při tom svazovalo.
Cesta se zdánlivě zužovala, ačkoliv zůstala pořád stejně široká a asi po kilometru tiché chůze Gabriela pronesla : „ Pojď, teď odbočíme kousek doleva.“ Adam neprotestoval a posléze došli k malinkému rybníčku uprostřed lesa, co rybníčku, spíš bažina to byla. Málokdo z okolí o něm věděl. Ono také v okolí moc lidí nebylo.
Lavička přitlučená zrezivělými hřebíky k vysoké bříze skýtala vlhké posezení a od nohou jim také bylo chladno. Gabriela však byla podivně rozpálená. Beze slova si svlékla mikinu, na jejíž zádech byl obrázek kapely Children Of Bodom, položila ji do mokré trávy, posadila se a tiše řekla Adamovi: „ Líbej mě.“
Je to tu strašidelné, bojím se tu, smrdí tady ten prohnanej rybník... pomyslel si Adam, ale přesto se nenechal dlouho přemlouvat, líbal ji a dotýkal se jejích prsou a ona jako vždy věděla, kdy je správná doba, kdy je třeba svléknout kalhoty.
„Chci, abys mě přivázal.“
„Cože, zbláznila ses?“ Ale pak se zamyslel a ta představa se mu zalíbila při vzpomínce na porno, které si pouštěl před týdnem.
„A čím?“ rychle dodal nadržený Adámek.
„Zkus ten pásek, co jsem ti sundala.“ pousmála se Gabriela a myšlenka se stala skutečností. Adam tedy nervózně sebral svůj pásek, který ho ještě před chvíli tak škrtil, a svázal Gabriele opatrně obě ruce k noze lavičky. Nepřemýšlel, jestli je něžný, chtěl to, a chtěl to hlavně rychle. Svlékl Gábině kalhoty (boty si ještě před přivázáním pečlivě zula sama a odložila je za mohutnou břízu) a jeho trenky byly už jen jednoduchou záležitostí.
Gabriela tiše oddychovala, pak jí projela vlna orgasmu tak jiskřivá, až ji to na moment vyděsilo, pak druhá a nakonec třetí a když i Adam dokončil své dílo, rozplakala se, hořce a hluboce. Při osvobození z jejích pout Adam netušil, co se zase děje, až po poslední chvíle, kdy zahlédl Gabrielinu ruku vytahujíc ze své vysoké boty něco smrtelně lesklého ....
Když z rozšklebené rány na krku vytékala proudem krev, nepřemýšlel už nad ničím. Prostě to nestihl. Gabriela to udělala jednou, ale po několika letech se to opět vrátilo, aby byla uskutečněna vražda tak chladnokrevná a syrová, jako večerní rosa na listech trávy u rybníka. Nepřestala plakat, i když oči měla vyschlé a opuchlé, stíny rozmazané po obličeji až dolů ke koutkům úst, takže vypadala jako nepovedený Eric Draven z filmu Vrána a ruce měla potřísněné milencovou teplou krví. Tělo však vychládalo.
Adamovu mrtvolu dotáhla až k příkrému srázu asi dvě stě metrů od břízy s lavičkou, tentokrát už měla větší sílu než v šestnácti. Překulila ho přes okraj, kde po několika sekundách žuchnul do houští smrků a mezi napadané šišky ze stromů větších. Zapadl tam tak dokonale, že houština se po jeho dopadu opět uzavřela, jako by chtěla dát najevo, že se nic nestalo, že je to vlastně v pořádku a my to nikomu nepovíme. Les se proti ní nespiknul. Z nebe jí na obočí spadla kapka vody, potom druhá a nakonec se spustil takový liják, že Gabriela pelášila celou cestu až domů...
6.
„ Včera jsem byla na procházce v lese, velká romantika, cha cha. S Adamem jsem to ale skoncovala. Potřebuju voraz, takže dneska zajedu do PEKLA zapařit. Přespím v autě, mám to pěkně vymyšlený.“
Dokouřila cigaretu, zaklapla deník a dopila sklenici Modrého Portugala. Dům se otřásal kapelou Pantera, která hrála reproduktorů jejího počítače a Gabriela se šla naložit do vany. Umýt vlasy, nalakovat drápy a pořádně se vyfintit, to přesně měla v plánu, než vyrazí do 50 kilometrů vzdáleného Pekla, klubu, kam chodí jen ti nejotrlejší metalisté.
Gabriela leží ve vaně, zabořená v množství bílé pěny a přemýšlí o životě. Už to pro mě není tak těžký, klidně by se to dalo provozovat takhle i dál a nikdo by na to nepřišel.Adam už nebydlel u rodičů, snad ani nevěděli, že se mnou chodí. A naši? Ti stejně nemaj čas na to, aby si se mnou o něčem povídali. Ne o mě.....
Hummer 3 se řítil 70- ti kilometrovou rychlostí po vytlučené silnici kolem dvou rybníku ven z obce, kde bydlela Gabriela už dvacet let. Milovala tohle místo, když nechtěla nikoho vidět, nikdo tu prostě nebyl. Gabriela měla v přehrávači cédéčko skupiny Death, Sream Bloody Gore z roku 1987, pobrukovala si a těšila se na pařbu v Pekle.
7.
Vkročila do potemnělého klubu, nad kovanými dveřmi svítil rudý nápis ověnčený plameny: PEKLO. Před vchodem stálo několik bytostí s černými a dlouhými vlasy, uvnitř zněla muzika.
Nejdřív se tak potloukala davem, později objevila pár známých tváří. Jenže nikde neměla chvilku stání, neustále chodila z místa na místo. Chvilku seděla u baru se sklenicí absintu s tonikem, chvilku stála pod pódiem a sledovala kapelu, sem tam utrousila pár slov s místními ožraly, než skončila opět na baru. Zrovna sjížděla pohledem balkonek, z kterého se na kapelu dá dívat nejpohodlněji, když nechcete jít do kotle a v tom ho uviděla. Jeho. Ale kdo byl on? Metalista jako všichni tady a jako všichni tady měl černé oblečení a černé vlasy. Ale něčím byl jiný. Snad černými očními stíny nebo snad svou tváří.
Krásnějšího chlapa jsem neviděla, hmm. Dívala se na něj nahoru. Zpočátku se snažila nenápadně, pak ale zjistila, že to stejně nemá cenu a tak ho upřeně sledovala. A on se podíval na ní. Nikdy se nedozvíme, co si myslel on, ale ona Gabriela z něj byla unešená. Dopila svůj drink, zvedla se z barové židličky a namířila si to na schodiště vedoucí k balkonku. Jak ale přemýšlela, jak by se mohl neznámý jmenovat, vystoupila přesně na opačném konci, takže sice byla na balkonku, ale ne u neznámého krasavce, nýbrž přímo naproti jemu. Stál vprostřed balkonku, ona stála vprostřed balkonku a dívali se na sebe.
Všimlo si toho pár lidí, a jeden z nich cosi pošeptal tomu po své pravici a zašklebil se. Gabriela si toho všimla, ale nevěnovala tomu pražádnou pozornost. Možná měla.
Potom se z ničeho nic mladý muž, do kterého se Gabriela zakoukala, sebral ze své strnulosti a seběhl schůdky z balkonku a totéž udělala ona. Jakoby se domluvili, setkali se přímo uprostřed rozložitého sálu.
„Ahoj.“ řekl on
„Ahoj.“ řekla ona a ohromeně se usmála. Možná trochu nejistě. Pak ji ale napadlo, že nějak začít musí a zeptala se ho:
„Piješ absint?“
On: „Ale jen s tonikem.“
Ona: „ Zvu tě.“
Vydali se k baru a Gabriela, ač by to nikdy nepřipustila, vzala neznámého za ruku. Úplně spontánně, aniž by nad sebou měla vládu. Prostě to udělala, poprvé v životě. Lukášovi a Adamovi to nedovolila, ale cizího za ruku chytne. Bože, co to jenom dělám? Neznámý ji trochu více stisknul, ale neprotestoval, skoro jako by s tím počítal. Dovedl si ji k baru a Gabriela z něj nespustila oči. Ani na chviličku, když neznámý objednával absint s tonikem a ani si nevšimla, jak se tvářil barman. To možná byla chyba, možná to byla největší chyba v jejím životě, ale nepředbíhejme.
Když dostali svůj drink, Gabriela se konečně odvážila promluvit. Doteď měla neuvěřitelně vyschlo v krku.
„Jmenuju se Gabriela,“ usmála se a pokračovala. „Máš nějaké jméno?“
„Daniel.“ (Ach, Dani, Dani Filth, to není možný!!!) Málem se polila skleničkou, kterou zrovna měla v ruce, ale naštěstí své ruce ovládla. Takhle roztěkaná ještě nebyla. Přiťukli si.
„Jak to, že jsem tě tu ještě neviděl?“ zeptal se Daniel.
„Na to jsem se tě taky chtěla zeptat. Asi možná proto, že když nechci nikoho vidět, tak si lidí nevšímám.“
„Ale mě sis všimla.“
„No všimla,“ mrkla na něj Gabriela „a ty sis všimnul mě.“ Bála se, aby se nezakoktala. Co se to se mnou sakra děje?! Tohle jsem nikdy necejtila!
„Viděl jsem tě už když jsi prošla bránou pekelnou,“ usmál se. „Ty to možná nevíš, ale moc se mi líbíš.“ Ty mě ale víc Dani, já tě zbožňuju už od sedmi let.Bejt jinde, tak už jsi svlečenej, chm.
„Taky se mi moc líbíš (úplně monstrózně, abys věděl a chci ti říkat Dani! Chci tě líbat, chci...), na to si připijeme, co ty na to?“ Přiťukli si, Gabriela to už nemohla vydržet a musela se napít. Opravdu zhluboka, až měla půl sklenice v sobě. Začínala mít pocit, že rudne, proto si sundala vrchní triko, přejela jí husí kůže a byla zase v pořádku. Ne nebyla, začínala být opilá.
„Můžeš mi říkat Dani, jestli chceš.“ On ještě umí číst myšlenky, jo? No to je opravdu úžasný.
„Moc ráda, Dani.“ Tak já to teda zkusím. Teď bys mě mohl pohladit po ruce, hm? Nic?A já bych ti mohla říct, že chci vidět tvoje nahý tělo...
Skoro sebou škubla, když ji Daniel pohladil po ruce, ale ovládla se.Dívali se na sebe, dlouho a mlčky.
„To jsi vždycky tak nemluvná?“ Ne, jindy mi huba jede jako kolovrátek, ale dneska jsem ráda, že nespadnu ze židle, když se ti podívám do očí. To na mě snad není vidět jak jsem nervózní?
„To je různý, Dani, black is my heart.“ vypustila ze sebe Gabriela
„Nemesis ;-). Nemusíš ze mě být nervózní, přišel jsem, abych byl s tebou.“
Znělo to tajemně, Gabriela tomu nerozuměla, nicméně cítila, jak ji zaplavuje pocit štěstí a tepla po množství alkoholu, které už stačila vypít. Ale nebylo to jen tím. Bylo to jím, Danielem, který přišel odnikud, který, zdá se, má o ni stejný zájem jako ona o něj. Bylo to jeho očima. Tak azurově modrá, to musej bejt čočky, pomyslela si Gabriela a dál do těch nádherných očí hleděla, kdyby na ni zrovna nepromluvil. Rty, ve kterých měl piercing, řekly:
„Bydlím kousíček odtud, kdybys byla unavená, můžem jít ke mě. Předpokládám, že tu jsi autem s v tom není zrovna nejlepší vyspání. A v noci je ještě docela zima, hm?“ Předpokládáš správně Dani, chci se vyspat u tebe, ó ano a chci se vyspat s tebou.
„To je skvělej nápad, máš pravdu ,“ už se tvářila trochu zvrhle, aniž by to tušila. „A úplně jsem zapomněla kouřit.“ uchichtla se a vytáhla z kabelky krabičku modrých LM (není nad modř tvých očí). A teď to přestalo být sexy, jak se přehrabovala v kabelce při hledání zapalovače. Dani byl rychlejší, najednou měl v ruce kovaný zippák a jedním ladným pohybem palce ji zažhnul cigaretu a sobě udělal totéž.
Tento večer byl pro Gabrielu Zrzavou výjimečný, byl zvláštní. Potkala člověka, kdoví, zda to je člověk, do kterého se zamilovala snad při prvním pohledu. Jeho oči jako by ji hypnotizovaly. Jeho vlasy sem tam povlávaly i přesto, že v Pekle vítr foukat nemohl. Opravdu to byl nádherný mladý muž. Alespoň pro metalistku, jako byla ona. Zaujal jí úplně vším.
Daniel měl pořád zamyšlený úsměv a Gabriela nepoznala, jestli na ní kuje nějaké pikle. Byla do něj zahleděná.
Seděli u baru asi půl hodiny, poté se přesunuli pod pódium kapely, kde svými pohyby ze sebe Gabriela vytřepala malé procento alkoholu proudící v jejích žilách. Ona i Dani. Někdo by tomu řekl tanec.
7.
Když přišla noc a Pekla bylo dosti, vzal Daniel Gabrielu k sobě domů. Z Pekla to bylo asi jen dvě stě metrů do menšího činžáku. Oba byli v povznesené náladě.
„Jsi úžasně sexy!“ řekl Gabriele Dani a ovinul paže kolem jejího útlého pasu. Ona ho místo slov políbila na tvář. Cožé, já dělám takový dětinskosti?
Jeho byt byl prostorný, ale Daniel zřejmě neměl v plánu Gabrielu provázet po bytě. Zavedl ji do ložnice a ukázal jí koupelnu.
„Dala by sis něco k pití?“
„Ráda, díky.“
Do dvou sklenic natočil vodu a do každé vhodil jednu tabletku, která se pozvolna rozpouštěla v několika proužcích bublinek. Gabriela to upřeně sledovala, poté přijala jednu ze sklenic, napila se (hm, takovou vodní příchuť vody jsem ještě nezkusila, skoro jako z jeskyně), pak sklenici odložila na noční stolek.
Pomalu, trochu s nevinným, trochu s liščím úsměvem začala odkládat své šatstvo. Boty, křivák, dvě trička. Zůstala jí podprsenka, kalhotky, podvazky a černočerná minisukeň. Ano, slušelo jí to, Dani měl pravdu. Ještě stáhla podvazky a svlékla sukni a hbitě vklouzla po rudou deku na rozložité posteli, Daniel si ji neustále se zájmem prohlížel. Nebudeš na mě jen koukat, viď že ne? Chci to ukončit jako vždy, po vysilujícím sexu. Vyspím se z toho, ráno skočím do auta a zmizím odtud. Její myšlenky by se mohly zdát sobecké a nehezké. Ale předpokládala, že ví, co ji čeká. Samozřejmě když večer nasedala do svého Hummeru, netušila, že by se jí mohlo poštěstit něco takového, chtěla se jen odreagovat a pít jinde než u sebe v pokoji. Ale opravdu se jí něco poštěstilo? Vždyť noc ještě neskončila .
Gabriela sledovala, jak Daniel přichází k posteli. Vzal roh deky a strhnutím ji odhodil přes pokoj. Ty bláho, ty budeš ďábel, hmm, tak dobře. Nastavila náruč a potom...
8.
Gabriele před očima projel celý její život. A hlavně Lukáš, skládka, Adam, dědečkova břitva. Zmítala ve v bolesti a horečce, myslela si, že křičí z plných plic, ale nevydala ani hlásku. Bolest nebyla tělesná, ale duševní. On měl pravdu, když řekl, že přišel kvůli mě! Zatímco se s ní miloval, přicházelo k ní její ztracené svědomí. Každou vteřinou společné vášně se jí do mozku zařezávaly střepy vzpomínek hrůzných událostí, které Gabriela způsobila. Poprvé v životě ucítila lítost. A poprvé necítila nic z rozkoše, kterou jí měl dát.
„Už dost, už dost, už dost!“ odstrčila ho, nedívala se na jeho krásnou tvář. Vyskočila z postele, sáhla do napůl otevřené kabelky a v ruce držela holičskou břitvu, stříbrně zdobenou. Ne, nedošla k němu, aby udělala to, co již několikrát v životě. Její nové já břitvu upustilo a ta odskočila rovnou pod postel. Gabriela začala hystericky nabírat, nemohla dýchat, ale hlasitě brečela. Ne, mami, proč? Rozběhla se po bytě, v druhé místnosti, která se zdála, že slouží jako pracovna , zakopla o stoličku ke klavíru a upadla, aby se vzápětí zase zvedla a dokončila svůj běh v kuchyni.
Z dřevěného stojanu na kuchyňské lince vytáhla veliký porcovací nůž. Mami, lituju, že jsi trpěla bolestí, aby jsi mě porodila. Tati, možná jsi mě měl pouštět před spaním Večerníček. Dani, Dani ..Křičela, slzy veliké jako hráchy tekly po jejím nahém, porcelánově béžovém těle. Když kuchyňský nůž proklál její žaludek, otevřela oči. Všimla si, že není v cizím bytě s cizím krasavcem, ale nachází se ve svém pokoji plném lahví od alkoholu. Dani.. mě ..zachránil...usnula a už se nikdy neprobudila....
(únor-březen 2011)
Gabriela Zrzavá byla dcerou úspěšného spisovatele hororových příběhů a nikterak slavné herečky, po finanční stránce si neměla na to stěžovat. Bydlela na samotě u lesa, dalo by se říci a hlavně aby rodiče utekly mediálním zmatkům. Neměla moc kamarádů a právě tato samota ji hodně ovlivňovala při jejích náladách.
Dalo by se říct, že je alkoholička ačkoliv ona sama by to tak nikdy nenazvala. Pije na žal, na minulost, kterou nikdy neprožila. A chutná jí to hořkosladce. Chodí s Adamem, kterého má celkem ráda, ale on ji trápí, je jedním z mnoha důvodů její deprese.
Je jí dvacet, vypadá na dvacet, je přirozeně hezká dívka a chodí v černém. Jediná dcera svých rodičů avšak ne rozmazlená. Od dětství má ráda horory které píše její otec a poslouchá death metal. O panenství přišla s Lukášem v patnácti letech, klukem z dvacet kilometrů vzdáleného města a v šestnácti ho zabila poblíž lesní skládky nepříliš daleko svého domova. Možná jí to ukázal otec ve svých knížkách, nebylo to zase tolik obtížné. Stačí využít momentu překvapení ...
2.
„Ach, už mě to zase prohání. Ten pocit neskutečna při pomyšlení na ukončení vztahu. Dvouletého vztahu, když jsem žila s myšlenkou, že to bude do konce života. Jenže to byl život s myšlenkou, ne se vztahem, protože ten jsem viděla jinýma očima, s růžovýma brejlema a Bůh ví co ještě jsem si nalhávala, že to bude krásný, a všechny incidenty za který jsem nemohla, jsem brala s nadhledem, že nálada se brzo zlepší a já budu v milosti. Prosila jsem se tisíckrát, tisíckrát jsem šla spát s obavou, že tentokrát se mnou opravdu rozešel aniž bych na to měla nějaký vliv, tisíckrát jsem myslela, že se to již nikdy nebude opakovat a budeme opět šťastní jako na počátku našeho vztahu, že už to bylo naposledy. Konec utrpení, ponižování a psychického týrání.“
To dopsala a šla si otevřít již druhou lahev Tokajského, které ji znovu zachránilo život nebo aspoň mysl. Většina jejích zápisů do deníku byla napsána klikatým nesrozumitelným písmem, které by stejně nikdo nepřečetl, takže se ani nebála, že její deník bude někdo číst. Ve skutečnosti ho někdo četl. Byl to on, udělal to už několikrát a vždy se na sebe dozvěděl něco nepříjemného, což vedlo k dalším hádkám nenápadně zastřeným něčím jiným, aby se nedozvěděla, že jí lezl do soukromí, že si dovolil něco, co nikdo jiný. A ona plakala vždy když jí vyčítal, co to má zase na sobě, že takhle s ním nikam nepůjde, ačkoliv byla vždycky upravená a o mnoho upravenější něž on, kterýžto chodil pořád ve stejných „hadrech“ i když věděl, že jí to vadí. Nikdy mu to neřekla, ale věděl to. Četl to přece v jejím deníku. Snad kdykoliv jí viděl, něco ji vyčetl. To ale až poslední půl rok.
Víno bylo sladké a proto jí tak chutnalo. Nepřišlo jí na mysl, že by mělo být něco špatně na tom, když je doma sama a pije Tokaji, když neví co dělat s pocitem, že ji vlastně neměl nikdy rád a proto dneska zase nepřijel, ačkoliv byli domluvení a ona smutnila, protože by mu to nikdy neudělala, to co on jí. Pomyslela na skutečnost, že si sní nikdy nechce povídat, dřív to ale dělal, je to pár let a dal by cokoliv aby si s ní mohl na zastávce o samotě povídat. V dnešní době mu dělá problém ji v čemkoliv vyslechnout, vždycky na ní jen vysype hrst událostí, které jí ale moc neřeknou, protože jeho škole nerozumí; ale ona ho poslouchá se zájmem, vždycky doufala, že to ocení a bude také ochoten vyslechnout si její příběh. Ne. Potom zpravidla Gábina smutní. Smutní, protože on ji neposlouchá a už má v uších sluchátka. Již mnohokrát chtěla odejít, ale miluje ho, ano, snad i on jí, ale neví, že je tohle špatně a tak to dělá dál.
Gabriela věděla, že kdyby ji přistihl při tom, jak teď v šuplíku vyhrabala pomuchlanou krabičku modrých LM a jednu cigaretu si zapálila, byl by okamžitě konec, aspoň jí to již dávno řekl. Styděl by se za holku, která kouří cigarety, styděl by se, protože on sám nekouří. Adamovi to totiž vždycky smrdělo. Ale teď byla doma a neměla tam ani rodiče, kteří o jejím malém zlozvyku nevěděli, takže vzduch byl čistý. Nehledě na proužek modrého dýmu, který se krouživým pohybem linul ven z otevřeného okna skrz paprsky odpoledního sluníčka. Bylo opravdu krásně a ona se nevzdala svým chmurným pocitům, a přibývajícím procentem alkoholu jí tentokráte bylo líp. A ta cigareta chutnala jinak. Jinak než kdyby ji kouřila s holkama před školou, to nedělala alespoň už rok s tím, že oficiálně přestala kouřit. Jiná byla v tom, že jí dodávala ztracený pocit vlastní svobody, se kterou ještě má šanci dělat něco jak chce sama. A dneska měla celý den. Vlastně celý týden jarních prázdnin, kdy měla být doma s Adamem a proto rodiče odjeli na chatu do Krkonoš. Jenže Adam nepřijel ...
3.
Když se Gabriela v 11 dopoledne probudila, nebyla zrovna svěží. Zažila už lepší rána i horší kocovinu. Proto se nechala unášet svou pomalostí a než se vysprchovala a najedla a dala jakž takž do pořádku, byly dvě hodiny odpoledne.
Při pohledu na mobil se jen kysele pousmála, měla tam tři zmeškané hovory a pět nepřečtených SMS. Samozřejmě od Adama.
Výčitky?
Rozhodla se, že už nebude tím kusem hadru, jakým pro něj byla do teď.
Zapomněla, že to přicházelo pravidelně, každých pár let.
Však on brzo přijede, poprvý a naposledy..pomyslela si s děsivým úsměvem na rtech.
Otevřela si jednu lahev černého piva, v notebooku si pustila svou oblíbenou desku od Cradle Of Filth Damnation And A Day a otevřela deník z jara o čtyři roky dříve. Ten díky Bohu Adam nikdy nečetl. Nevěděl o jejích temných stránkách. Možná si myslel, že nosí jen temné oblečení a poslouchá záhrobní muziku, že její zvrácenost se týká pouze stylu. Mýlil se.
„ Stala jsem se prapodivnou succubou, ačkoli jsem si myslela, že na to nikdy nebudu mít. Udělala jsem to kousek od skládky v lese, tak jak jsem si chodila hrát když jsem byla malá k potoku. Jak mi vždycky mamka vynadala, že jsem celá černá od bláta. Dotáhla jsem ho k tý opuštěný skládce, byl kurevsky těžkej.
... Milovala jsem ho, ano, on mě taky. Byl můj první, půl roku to bylo fajn. Ale já prostě nemůžu. Rok bohatě stačí, abych ho začala nenávidět. I ten piknik těsně před jeho odchodem byl příšerně nudnej.“
A ještě o několik stránek vpřed, část jeho dopisu :
„ .. Gabčo, řekni mi prosím, co se děje.. Má nějaký problémy doma? Vždyť mě můžeš všechno říkat. Příští víkend k vám konečně pojedu, i když nevím jestli trefím, bude to poprvý u vás. Moc se na tebe těším i když jsem z toho celkem nervózní. Ozvi se mi ještě do tý doby prosím. Miluju tě, obětoval bych pro tebe i život.“ (Gabriela se hořce pousmála, když dopíjela pivo)
Než dohrálo cd a začalo automaticky hrát znovu od začátku, Gabriela vypila těch piv ještě pět. Usnula ve svém koženém křesle...
4.
Tři sudičky se sklání nad její postelí, všechny pokývají hlavami. Nemají oči. Gábina se probudila. A vzala do ruky propisku.
„ Toužím po vysvobození! Necítím lásku, ale ani hněv, necítím nic a v duši mám prázdno. I když vím, že svou duši dávno nevlastním. Skoncuju s tím, ale jinak, Lukáš se nedá zapomenout, i když mi bylo šestnáct....Je to něco jinýho než zabít mouchu na okně, je to zvláštní... Včera mi Adam psal, že přijede, ta poslední SMS je tak náramně podobná dopisu od Lukáše. Dokážu na to potom nemyslet?“
...
Je březen, ale kupodivu teplý, což v tomhle kraji nebývá zvykem. Dokonce si Adam otevřel okénko v kupé a vyhlížel z něj do neznámého kraje. Je to tu opravdu zvláštní, věděl jsem že to je zapadákov, ale zas takovej? Vždyť se táhnu vlakem už tři hodiny a kdoví jak dlouho pojedeme auťákem ...
Obyčejná plechová zastávka, žádná nádražní budova, žádné hemžení lidí. Na štěrkové cestě těsně u zastávky stál Hummer 3 a o něj byla opřená ona. Bože, je tak krásná, pomyslel si a málem při vystupování z vlaku spadl rovnou na nos.
„Ahoj lásko, čekáš tu dlouho?“ Políbili se.
„Vůbec ne, jen chviličku se tu vyhřívám. Pojď si rovnou sednout, je to ještě kus.“ Otevřela mu kufr, aby si tam mohl odložit batoh. Hm, to toho opravdu moc nemá ... Nasedli do auta, v přehrávači tiše vyhrávali Cradle Of Filth svůj Babalon AD, Gabriela hudbu zesílila, a startovala.
„Hlavně se nezapomeň připoutat Adámku.“...
Po několika kilometrech civilizace jako by opravdu zmizela, v okolí bylo jen tu a tam několik roztroušených domků, ty ale vypadali opuštěně.
„Bydlí tady vůbec někdo?“
„Když jsem byla malá, měla jsem tu jednu kamarádku, která tu žila s dědou a babičkou, chodili jsme do těch opuštěných baráků docela často. Do tý doby, než se v jedný stodole utrhl trám a zabil jejího psa. Jmenoval se Brit, byl to jezevčík. To už je dávno.“
Cesta ubíhala rychle, Gabriela po těch opuštěných silničkách jela minimálně 80 km v hodině, Adam nedával najevo znepokojení, ale znepokojen byl. Les okolo nich byl čím dál hustší, skoro se setmělo.
Přijeli na dvorek uprostřed ničeho. Jejich dům byl obrovský. Skoro by se dalo říci, že byl krásný, ale v téhle velikosti to nebyla pravda. Přes všechny ničím nepodložené obavy Adam Gabrielu začal líbat už v chodbě toho domu a ona ho vedla do svého pokoje. Myslím, že ho mám pořád trochu ráda, aspoň pro tuhle chvilku, pomyslela si a něžně ho svlékala z kostkované košile a džín. A on jí to oplácel. Ačkoliv nechápal proč je její oblečení vždycky jenom černé, připadala mu úžasně sexy. ..Měl potom pocit, jako by ho přejel náklaďák, ale bylo mu krásně. Nikdy neměl lepší holku ačkoliv jich za život měl dost. Je mu dvaadvacet, začal ve čtrnácti a stihl toho hodně. Ale Gábině se nic nevyrovná. Teď nechápal, proč je na ní někdy tak zlej. Vždyť si jí ani nezaslouží...
Byl večer. Gabriela se zvedla z postele a šla zavřít okno. Člověk by se skoro divil, že okno v jejím pokoji není na dálkové ovládání. Potom přinesla Adamovi z auta batoh.
„ Co budeme dnes dělat miláčku?“ zeptal se Adam
„Na procházku je už tma, ale jestli se nebojíš, můžeme se jít projít“
„ Za co mě máš?“
„Dobře, máš ji mít, ale nejdřív si pojď najít něco v ledničce“.
Veliká kuchyň působila monumentálně, a lednička plná dobrot byla lákavá. Hm, to jsem mohla nějaký jídlo přiotrávit a mohli jsme si spolu zahrát ruskou ruletu. Myšlenku vzápětí vypudila a vylovila z ledničky dva sendviče a dvě piva.
5.
Proč tu tak nahlas kuňkají v noci žáby a proč ,když se večer setmí, létají netopýři nízko nad zemí, to Gabriela nevěděla. Věděla však, že procházka orosenou jarní trávou, je jednou z krásných chvil, když bydlíte ve vesničce, kde je to do lesa pár metrů.
Vyrazili z domu, prošli rozlehlou zahradou a vydali se po štěrkové cestě směrem k lesu, kde se cesta po pár metrech ztratila a byli v tom lese, aniž by tu bylo nějaké ohraničení. Adam v té tmě valil oči a nestačil zpozorovat, kdy přesně les začal. Bylo to tajemné. Šli bok po boku, za ruce se však nedrželi. Adam se kvůli tomu mnohokrát urazil a šel domů, než přišel na to, že je to zbytečné, že Gabriela mu dlaň nikdy nenastaví. Ani tenkrát s Lukášem se za ruku nevedla. Něco jakoby jí při tom svazovalo.
Cesta se zdánlivě zužovala, ačkoliv zůstala pořád stejně široká a asi po kilometru tiché chůze Gabriela pronesla : „ Pojď, teď odbočíme kousek doleva.“ Adam neprotestoval a posléze došli k malinkému rybníčku uprostřed lesa, co rybníčku, spíš bažina to byla. Málokdo z okolí o něm věděl. Ono také v okolí moc lidí nebylo.
Lavička přitlučená zrezivělými hřebíky k vysoké bříze skýtala vlhké posezení a od nohou jim také bylo chladno. Gabriela však byla podivně rozpálená. Beze slova si svlékla mikinu, na jejíž zádech byl obrázek kapely Children Of Bodom, položila ji do mokré trávy, posadila se a tiše řekla Adamovi: „ Líbej mě.“
Je to tu strašidelné, bojím se tu, smrdí tady ten prohnanej rybník... pomyslel si Adam, ale přesto se nenechal dlouho přemlouvat, líbal ji a dotýkal se jejích prsou a ona jako vždy věděla, kdy je správná doba, kdy je třeba svléknout kalhoty.
„Chci, abys mě přivázal.“
„Cože, zbláznila ses?“ Ale pak se zamyslel a ta představa se mu zalíbila při vzpomínce na porno, které si pouštěl před týdnem.
„A čím?“ rychle dodal nadržený Adámek.
„Zkus ten pásek, co jsem ti sundala.“ pousmála se Gabriela a myšlenka se stala skutečností. Adam tedy nervózně sebral svůj pásek, který ho ještě před chvíli tak škrtil, a svázal Gabriele opatrně obě ruce k noze lavičky. Nepřemýšlel, jestli je něžný, chtěl to, a chtěl to hlavně rychle. Svlékl Gábině kalhoty (boty si ještě před přivázáním pečlivě zula sama a odložila je za mohutnou břízu) a jeho trenky byly už jen jednoduchou záležitostí.
Gabriela tiše oddychovala, pak jí projela vlna orgasmu tak jiskřivá, až ji to na moment vyděsilo, pak druhá a nakonec třetí a když i Adam dokončil své dílo, rozplakala se, hořce a hluboce. Při osvobození z jejích pout Adam netušil, co se zase děje, až po poslední chvíle, kdy zahlédl Gabrielinu ruku vytahujíc ze své vysoké boty něco smrtelně lesklého ....
Když z rozšklebené rány na krku vytékala proudem krev, nepřemýšlel už nad ničím. Prostě to nestihl. Gabriela to udělala jednou, ale po několika letech se to opět vrátilo, aby byla uskutečněna vražda tak chladnokrevná a syrová, jako večerní rosa na listech trávy u rybníka. Nepřestala plakat, i když oči měla vyschlé a opuchlé, stíny rozmazané po obličeji až dolů ke koutkům úst, takže vypadala jako nepovedený Eric Draven z filmu Vrána a ruce měla potřísněné milencovou teplou krví. Tělo však vychládalo.
Adamovu mrtvolu dotáhla až k příkrému srázu asi dvě stě metrů od břízy s lavičkou, tentokrát už měla větší sílu než v šestnácti. Překulila ho přes okraj, kde po několika sekundách žuchnul do houští smrků a mezi napadané šišky ze stromů větších. Zapadl tam tak dokonale, že houština se po jeho dopadu opět uzavřela, jako by chtěla dát najevo, že se nic nestalo, že je to vlastně v pořádku a my to nikomu nepovíme. Les se proti ní nespiknul. Z nebe jí na obočí spadla kapka vody, potom druhá a nakonec se spustil takový liják, že Gabriela pelášila celou cestu až domů...
6.
„ Včera jsem byla na procházce v lese, velká romantika, cha cha. S Adamem jsem to ale skoncovala. Potřebuju voraz, takže dneska zajedu do PEKLA zapařit. Přespím v autě, mám to pěkně vymyšlený.“
Dokouřila cigaretu, zaklapla deník a dopila sklenici Modrého Portugala. Dům se otřásal kapelou Pantera, která hrála reproduktorů jejího počítače a Gabriela se šla naložit do vany. Umýt vlasy, nalakovat drápy a pořádně se vyfintit, to přesně měla v plánu, než vyrazí do 50 kilometrů vzdáleného Pekla, klubu, kam chodí jen ti nejotrlejší metalisté.
Gabriela leží ve vaně, zabořená v množství bílé pěny a přemýšlí o životě. Už to pro mě není tak těžký, klidně by se to dalo provozovat takhle i dál a nikdo by na to nepřišel.Adam už nebydlel u rodičů, snad ani nevěděli, že se mnou chodí. A naši? Ti stejně nemaj čas na to, aby si se mnou o něčem povídali. Ne o mě.....
Hummer 3 se řítil 70- ti kilometrovou rychlostí po vytlučené silnici kolem dvou rybníku ven z obce, kde bydlela Gabriela už dvacet let. Milovala tohle místo, když nechtěla nikoho vidět, nikdo tu prostě nebyl. Gabriela měla v přehrávači cédéčko skupiny Death, Sream Bloody Gore z roku 1987, pobrukovala si a těšila se na pařbu v Pekle.
7.
Vkročila do potemnělého klubu, nad kovanými dveřmi svítil rudý nápis ověnčený plameny: PEKLO. Před vchodem stálo několik bytostí s černými a dlouhými vlasy, uvnitř zněla muzika.
Nejdřív se tak potloukala davem, později objevila pár známých tváří. Jenže nikde neměla chvilku stání, neustále chodila z místa na místo. Chvilku seděla u baru se sklenicí absintu s tonikem, chvilku stála pod pódiem a sledovala kapelu, sem tam utrousila pár slov s místními ožraly, než skončila opět na baru. Zrovna sjížděla pohledem balkonek, z kterého se na kapelu dá dívat nejpohodlněji, když nechcete jít do kotle a v tom ho uviděla. Jeho. Ale kdo byl on? Metalista jako všichni tady a jako všichni tady měl černé oblečení a černé vlasy. Ale něčím byl jiný. Snad černými očními stíny nebo snad svou tváří.
Krásnějšího chlapa jsem neviděla, hmm. Dívala se na něj nahoru. Zpočátku se snažila nenápadně, pak ale zjistila, že to stejně nemá cenu a tak ho upřeně sledovala. A on se podíval na ní. Nikdy se nedozvíme, co si myslel on, ale ona Gabriela z něj byla unešená. Dopila svůj drink, zvedla se z barové židličky a namířila si to na schodiště vedoucí k balkonku. Jak ale přemýšlela, jak by se mohl neznámý jmenovat, vystoupila přesně na opačném konci, takže sice byla na balkonku, ale ne u neznámého krasavce, nýbrž přímo naproti jemu. Stál vprostřed balkonku, ona stála vprostřed balkonku a dívali se na sebe.
Všimlo si toho pár lidí, a jeden z nich cosi pošeptal tomu po své pravici a zašklebil se. Gabriela si toho všimla, ale nevěnovala tomu pražádnou pozornost. Možná měla.
Potom se z ničeho nic mladý muž, do kterého se Gabriela zakoukala, sebral ze své strnulosti a seběhl schůdky z balkonku a totéž udělala ona. Jakoby se domluvili, setkali se přímo uprostřed rozložitého sálu.
„Ahoj.“ řekl on
„Ahoj.“ řekla ona a ohromeně se usmála. Možná trochu nejistě. Pak ji ale napadlo, že nějak začít musí a zeptala se ho:
„Piješ absint?“
On: „Ale jen s tonikem.“
Ona: „ Zvu tě.“
Vydali se k baru a Gabriela, ač by to nikdy nepřipustila, vzala neznámého za ruku. Úplně spontánně, aniž by nad sebou měla vládu. Prostě to udělala, poprvé v životě. Lukášovi a Adamovi to nedovolila, ale cizího za ruku chytne. Bože, co to jenom dělám? Neznámý ji trochu více stisknul, ale neprotestoval, skoro jako by s tím počítal. Dovedl si ji k baru a Gabriela z něj nespustila oči. Ani na chviličku, když neznámý objednával absint s tonikem a ani si nevšimla, jak se tvářil barman. To možná byla chyba, možná to byla největší chyba v jejím životě, ale nepředbíhejme.
Když dostali svůj drink, Gabriela se konečně odvážila promluvit. Doteď měla neuvěřitelně vyschlo v krku.
„Jmenuju se Gabriela,“ usmála se a pokračovala. „Máš nějaké jméno?“
„Daniel.“ (Ach, Dani, Dani Filth, to není možný!!!) Málem se polila skleničkou, kterou zrovna měla v ruce, ale naštěstí své ruce ovládla. Takhle roztěkaná ještě nebyla. Přiťukli si.
„Jak to, že jsem tě tu ještě neviděl?“ zeptal se Daniel.
„Na to jsem se tě taky chtěla zeptat. Asi možná proto, že když nechci nikoho vidět, tak si lidí nevšímám.“
„Ale mě sis všimla.“
„No všimla,“ mrkla na něj Gabriela „a ty sis všimnul mě.“ Bála se, aby se nezakoktala. Co se to se mnou sakra děje?! Tohle jsem nikdy necejtila!
„Viděl jsem tě už když jsi prošla bránou pekelnou,“ usmál se. „Ty to možná nevíš, ale moc se mi líbíš.“ Ty mě ale víc Dani, já tě zbožňuju už od sedmi let.Bejt jinde, tak už jsi svlečenej, chm.
„Taky se mi moc líbíš (úplně monstrózně, abys věděl a chci ti říkat Dani! Chci tě líbat, chci...), na to si připijeme, co ty na to?“ Přiťukli si, Gabriela to už nemohla vydržet a musela se napít. Opravdu zhluboka, až měla půl sklenice v sobě. Začínala mít pocit, že rudne, proto si sundala vrchní triko, přejela jí husí kůže a byla zase v pořádku. Ne nebyla, začínala být opilá.
„Můžeš mi říkat Dani, jestli chceš.“ On ještě umí číst myšlenky, jo? No to je opravdu úžasný.
„Moc ráda, Dani.“ Tak já to teda zkusím. Teď bys mě mohl pohladit po ruce, hm? Nic?A já bych ti mohla říct, že chci vidět tvoje nahý tělo...
Skoro sebou škubla, když ji Daniel pohladil po ruce, ale ovládla se.Dívali se na sebe, dlouho a mlčky.
„To jsi vždycky tak nemluvná?“ Ne, jindy mi huba jede jako kolovrátek, ale dneska jsem ráda, že nespadnu ze židle, když se ti podívám do očí. To na mě snad není vidět jak jsem nervózní?
„To je různý, Dani, black is my heart.“ vypustila ze sebe Gabriela
„Nemesis ;-). Nemusíš ze mě být nervózní, přišel jsem, abych byl s tebou.“
Znělo to tajemně, Gabriela tomu nerozuměla, nicméně cítila, jak ji zaplavuje pocit štěstí a tepla po množství alkoholu, které už stačila vypít. Ale nebylo to jen tím. Bylo to jím, Danielem, který přišel odnikud, který, zdá se, má o ni stejný zájem jako ona o něj. Bylo to jeho očima. Tak azurově modrá, to musej bejt čočky, pomyslela si Gabriela a dál do těch nádherných očí hleděla, kdyby na ni zrovna nepromluvil. Rty, ve kterých měl piercing, řekly:
„Bydlím kousíček odtud, kdybys byla unavená, můžem jít ke mě. Předpokládám, že tu jsi autem s v tom není zrovna nejlepší vyspání. A v noci je ještě docela zima, hm?“ Předpokládáš správně Dani, chci se vyspat u tebe, ó ano a chci se vyspat s tebou.
„To je skvělej nápad, máš pravdu ,“ už se tvářila trochu zvrhle, aniž by to tušila. „A úplně jsem zapomněla kouřit.“ uchichtla se a vytáhla z kabelky krabičku modrých LM (není nad modř tvých očí). A teď to přestalo být sexy, jak se přehrabovala v kabelce při hledání zapalovače. Dani byl rychlejší, najednou měl v ruce kovaný zippák a jedním ladným pohybem palce ji zažhnul cigaretu a sobě udělal totéž.
Tento večer byl pro Gabrielu Zrzavou výjimečný, byl zvláštní. Potkala člověka, kdoví, zda to je člověk, do kterého se zamilovala snad při prvním pohledu. Jeho oči jako by ji hypnotizovaly. Jeho vlasy sem tam povlávaly i přesto, že v Pekle vítr foukat nemohl. Opravdu to byl nádherný mladý muž. Alespoň pro metalistku, jako byla ona. Zaujal jí úplně vším.
Daniel měl pořád zamyšlený úsměv a Gabriela nepoznala, jestli na ní kuje nějaké pikle. Byla do něj zahleděná.
Seděli u baru asi půl hodiny, poté se přesunuli pod pódium kapely, kde svými pohyby ze sebe Gabriela vytřepala malé procento alkoholu proudící v jejích žilách. Ona i Dani. Někdo by tomu řekl tanec.
7.
Když přišla noc a Pekla bylo dosti, vzal Daniel Gabrielu k sobě domů. Z Pekla to bylo asi jen dvě stě metrů do menšího činžáku. Oba byli v povznesené náladě.
„Jsi úžasně sexy!“ řekl Gabriele Dani a ovinul paže kolem jejího útlého pasu. Ona ho místo slov políbila na tvář. Cožé, já dělám takový dětinskosti?
Jeho byt byl prostorný, ale Daniel zřejmě neměl v plánu Gabrielu provázet po bytě. Zavedl ji do ložnice a ukázal jí koupelnu.
„Dala by sis něco k pití?“
„Ráda, díky.“
Do dvou sklenic natočil vodu a do každé vhodil jednu tabletku, která se pozvolna rozpouštěla v několika proužcích bublinek. Gabriela to upřeně sledovala, poté přijala jednu ze sklenic, napila se (hm, takovou vodní příchuť vody jsem ještě nezkusila, skoro jako z jeskyně), pak sklenici odložila na noční stolek.
Pomalu, trochu s nevinným, trochu s liščím úsměvem začala odkládat své šatstvo. Boty, křivák, dvě trička. Zůstala jí podprsenka, kalhotky, podvazky a černočerná minisukeň. Ano, slušelo jí to, Dani měl pravdu. Ještě stáhla podvazky a svlékla sukni a hbitě vklouzla po rudou deku na rozložité posteli, Daniel si ji neustále se zájmem prohlížel. Nebudeš na mě jen koukat, viď že ne? Chci to ukončit jako vždy, po vysilujícím sexu. Vyspím se z toho, ráno skočím do auta a zmizím odtud. Její myšlenky by se mohly zdát sobecké a nehezké. Ale předpokládala, že ví, co ji čeká. Samozřejmě když večer nasedala do svého Hummeru, netušila, že by se jí mohlo poštěstit něco takového, chtěla se jen odreagovat a pít jinde než u sebe v pokoji. Ale opravdu se jí něco poštěstilo? Vždyť noc ještě neskončila .
Gabriela sledovala, jak Daniel přichází k posteli. Vzal roh deky a strhnutím ji odhodil přes pokoj. Ty bláho, ty budeš ďábel, hmm, tak dobře. Nastavila náruč a potom...
8.
Gabriele před očima projel celý její život. A hlavně Lukáš, skládka, Adam, dědečkova břitva. Zmítala ve v bolesti a horečce, myslela si, že křičí z plných plic, ale nevydala ani hlásku. Bolest nebyla tělesná, ale duševní. On měl pravdu, když řekl, že přišel kvůli mě! Zatímco se s ní miloval, přicházelo k ní její ztracené svědomí. Každou vteřinou společné vášně se jí do mozku zařezávaly střepy vzpomínek hrůzných událostí, které Gabriela způsobila. Poprvé v životě ucítila lítost. A poprvé necítila nic z rozkoše, kterou jí měl dát.
„Už dost, už dost, už dost!“ odstrčila ho, nedívala se na jeho krásnou tvář. Vyskočila z postele, sáhla do napůl otevřené kabelky a v ruce držela holičskou břitvu, stříbrně zdobenou. Ne, nedošla k němu, aby udělala to, co již několikrát v životě. Její nové já břitvu upustilo a ta odskočila rovnou pod postel. Gabriela začala hystericky nabírat, nemohla dýchat, ale hlasitě brečela. Ne, mami, proč? Rozběhla se po bytě, v druhé místnosti, která se zdála, že slouží jako pracovna , zakopla o stoličku ke klavíru a upadla, aby se vzápětí zase zvedla a dokončila svůj běh v kuchyni.
Z dřevěného stojanu na kuchyňské lince vytáhla veliký porcovací nůž. Mami, lituju, že jsi trpěla bolestí, aby jsi mě porodila. Tati, možná jsi mě měl pouštět před spaním Večerníček. Dani, Dani ..Křičela, slzy veliké jako hráchy tekly po jejím nahém, porcelánově béžovém těle. Když kuchyňský nůž proklál její žaludek, otevřela oči. Všimla si, že není v cizím bytě s cizím krasavcem, ale nachází se ve svém pokoji plném lahví od alkoholu. Dani.. mě ..zachránil...usnula a už se nikdy neprobudila....
(únor-březen 2011)
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.