Znovu nalezená - 20. kapitola

Anotace: Líbánky, co jiného dodat...

Doufala jsem, že mě Jasper nebude chtít vyměnit. Prospala jsem celou dobu letu. Vzbudil mě až jeho hlas.
„Cam, no tak vzbuď se,“ třásl opatrně mým ramenem, když jsme přistávali. Rychle jsem otevřela oči a vyplašeně koukala kolem sebe.
„Klid, jenom přistáváme,“ ujistil mě. Teprve pak jsem se uklidnila. A vzápětí zrudla.
„Já jsem fakt nemožná, normálně ti tu prochrápu celý let,“ broukla jsem zoufale a upřeně pozorovala venkovní tmu. Jasper se zasmál a přitáhl si mě blíž.
„Trdlo, jsi těhotná, tohle je naprosto normální. Bella prospala i dvanáct hodin denně,“ poznamenal povzbudivě. Fakt? Konečně jsem se naprosto uvolnila a podívala se na Jazze.
Letadlo přistálo na ranveji a pilot nám v několika jazycích poděkoval za vybrání jejich společnosti a popřál příjemný zbytek cesty. Upřímně, doufám, že se vyplní Emmovo přání. Sice si budeme muset dávat většího bacha, vzhledem k tomu, že se nesmím proměnit, ale během uplynulého měsíce jsme toho natrénovali dost. A neměla jsem ani modřinu.
Odepnula jsem si pás a spolu s Jasperem jsme počkali, až pomine nával u dveří. Teprve pak jsme k nim došli i my. U kufrů došlo na ostré kamenné lokty, Jasperovy lokty.
Ovšem najít volný taxík byla, i přes pokročilou noční hodinu, otázka několika vteřin. Kdo by ale řekl, že doprava bude takhle hustá. Dojet k molu, kde na nás čekal člun, trvalo necelé dvě hodiny. Ne, neusnula jsem.
„Která?“ zeptala jsem se při pohledu na řadu lodí, jachet, větších či menších, a dalších různých plavidel. Jasper ukázal na jeden menší, nejspíš velmi rychlý, člun. Ne že by byl méně elegantní, či luxusní, než ty ostatní, to opravdu ne.
„Tak pojď,“ podal mi Jasper ruku a pomohl mi tak nastoupit na palubu. Hned se ujal řízení. Ale rychlost máme rádi oba, takže jsem stála celou dobu vedle něj. Tenhle styl cestování se mi opravdu začal líbit. Vítr nám vháněl do obličeje spršky slané vody a příjemně chladil. Přišlo mi to, že jsme sotva vyjeli, když jsem spatřila v měsíční záři obrysy ostrova.
„Ty už ho vidíš, že?“ zeptal se Jasper se známkou zklamání v hlase. Jen jsem se k němu přitulila. Nezměním to, co jsem.
„Není to fér, abys věděla. Stejně jako to, že ty slyšíš srdce našich dětí a já ne,“ poznamenal a dál se věnoval řízení. Oba jsme věděli, že to nemyslí vážně. A na tenhle jeho problém jsem navíc měla řešení. Všechno má ale svůj čas.
Teď už jsem ostrov viděla zřetelněji. Jé, palmy! Za celou dobu, co jsem na světě, jsem ještě palmu neviděla. Pokud teda nepočítám ty pokojové rostlinky.
Když nad tím tak uvažuju, nikdy jsem nebyla jižněji, než ve Vollteře. Stejně jako upíři, i vlkodlaci dávali přednost severu.
„Vítej na Esmé,“ pronesl Jasper slavnostně a vypnul motor. Vytáhl ven kufry a pak pomohl mně. Těsně před domem mě bleskurychle vzal do náruče.
„To nemyslíš vážně, že ne,“ zeptala jsem se ho obezřetně. Zářivě se na mě usmál. Myslel.
Začala jsem sebou mlít ve snaze dostat se zpátky na zem. Nepovedlo se mi to. On mě vážně přenesl přes práh domu!
„Lásko, nečerti se, je to tradice,“ pousmál se na mě Jasper a postavil mě na zem. Otočila jsem se na něj se vztekem v očích.
„Nevyužívej toho, že jsi silnější, nebo…“ začala jsem se svou výhružkou a umlčel mě jeho polibek.
„Nebo co?“ zašeptal po chvilce, když se ode mě odtrhl. Couvla jsem od něj. Něco mě napadlo a nejspíš to bylo vidět v mém obličeji, protože Jasperovi úsměv zmrzl na rtech.
„Nic,“ řekla jsem a nevinně se na něj usmála. Udělal dva kroky a zase mě objímal.
„Slibuju, že nebudu využívat svoji síly,“ prohlásil a pohladil mě po tváři.
„Sprcha?“ navrhl. S radostí jsem přijala a okamžitě ho táhla do koupelny. Tedy, tam, kde jsem koupelnu tušila. Moje paměť se ukázala naprosto přesná. Podle Bellina vyprávění jsem se dokázala zorientovat velmi rychle. A modrá ložnice se mi líbila víc. Myslím, že Jazz to na mě poznal. Kufry totiž nechal tam a následoval mě do koupelny.
Sprcha a obrovská vířivá rohová vana. Jo, tady se mi opravdu bude líbit, problesklo mi hlavou.
Vklouzla jsem do sprchy chvilku po Jasperovi. Krom toho, že byl svlečený rychleji, já si v zrcadle zálibně prohlížela svoje bříško a zaposlouchala se do pravidelného rytmu tří srdcí. Jejich a mého.
Prťata budou mít nejspíš nějaké schopnosti po mně. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás není člověk, a těm dvěma bije srdce. Nebo budou možná kříženci, stejně jako já. To zatím nikdo neví, přemýšlela jsem.
„Cos tam dělala tak dlouho?“ zeptal se mě, když jsem se dotkla jeho zad. Jen jsem vzala jeho ruku a položila ji na své břicho. Nemusela jsem nic vysvětlovat. Otočil se ke mně a koukal na mě pohledem plným lásky.
„Ani nevíš, jak moc jsem šťastný,“ usmál se a zlehka mě políbil.
„Myslím, že vím,“ odvětila jsem. Krom tohohle rozhovoru to až podivně připomínalo naši první společnou sprchu. Nejdřív mi umyl vlasy a nakonec namasíroval záda. Ten chlap se mi vážně jen zdá. Ani když jsem ze sebe, chvilku po sprše, dávila zbytky obsahu žaludku, se nenechal odehnat a přidržoval mi vlasy. A pak nápomocně došel pro kartáček na zuby. Tuhle část těhotenství opravdu nikdy v lásce mít nebudu.
„Co si myslela tím nic, co to měl být za trest?“ zeptal se, když jsme vycházeli z koupelny. Zatím to teda na moc vášnivou svatební noc nevypadalo.
„To nic, to měl být trest. Nic z toho, co se normálně na líbánkách provádí,“ prozradila jsem mu své plány a zkoumavě si prohlídla ručník kolem jeho boků.
„Tak to je snad samozřejmý, když jsi teď těhotná,“ řekl a podíval se na mě jako na blázna.
„Jaspere, to jsem celý měsíc. A zatím to vůbec nevadilo,“ poznamenala jsem věcně. Kdo by řekl, že tohle budu muset řešit? Já teda určitě ne.
„Naznačuješ že,“ začal větu. Zarazila ho dlaň přes pusu.
„Nenaznačuju, říkám,“ pozměnila jsem jeho větu a hladově se na něj vrhla. A o zbytek noci bylo postaráno.

Probudilo mě slunce, deroucí se pod moje víčka. Zašmátrala jsem za sebe a usmála se. Bleskově jsem ležela stulená v jeho náručí. Ty jo, duben a tady je kolem třiceti stupňů.
„Copak,“ zeptal se smíchem. Zavrtala jsem mu hlavu pod bradu a ruce ovinula kolem krku.
„Je tady moc horko,“ zamumlala jsem a po dlouhé době si užívala jeho osobní vůně. Zlehka mě hladil po zádech a sem tam políbil do vlasů. Měl až podezřele dobrou náladu. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho obličeje. Takhle šťastný výraz jsem u něj neviděla ani na Vánoce.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se obezřetně a posadila se. Nesouhlasně se na mě podíval, ale sedl si taky.
„V noci jsem přemýšlel,“ poznamenal a já se neubránila pousmání.
„A nebolelo to?“ Můj hlas zněl nevinněji, než bylo v původním plánu. I tak se zarazil a pak mě strhl zpátky do peřin a začal lechtat. Kdybych smíchy nelapala po dechu, nejspíš by neskončil.
„Ne, nebolelo,“ zašklebil se na mě a zase jednou hrál uraženého. Na tohle jsem měla skvělou metodu. Nezklamala ani tentokrát. Slastně zavrčel a nastavil mi tak krk ještě víc. Ďábelsky jsem se usmála a rafla ho. Zoubky mám pořád stejné.
Jasper vyskočil z postele a držel se za krk. Herečka. Zářivě jsem se na něj usmála a natáhla k němu ruku. Jen pobaveně zakroutil hlavou a vytáhl mě na nohy. V ten moment mi zakručelo v břiše. Aghr.
„Snídaně?“ zeptal se s úsměvem a kývl směrem ke kuchyni. Ale jo, proč ne.
„Co to…?“ zakoktal, když otevřel ledničku. Žádný jídlo. Sáčky s lidskou krví.
„Lidské jídlo v sobě neudržím,“ oznámila jsem mu a hladově chňapla po nejbližším balíčku. Obsah jsem přelila do hrníčku a vrazila ho do mikrovlnky. Stála jsem před ní a prsty vyťukávala netrpělivé staccato.
„Je na tebe kouzelný pohled. Vypadáš jak mlsná kočka,“ prohlásil Jazz a objal mě. Jeho ruce automaticky zabloudily na mé bříško a už tam zůstaly.
Konečně! Mikrovlnka cinkla a já nedočkavě vytáhla ven její obsah. Vypnula jsem svou odolnost vůči krvi a blaženě začichala. V ten moment klouzala krev mým krkem. Labužně jsem se oblízla a zkoumavě se podívala na ledničku. Že bych si dala ještě jednu? Ne, zatím to muselo stačit. Zatímco jsem sváděla svůj vnitřní boj, Jasper dal ohřát další sáček.
„Právě jsem si říkala, že ten jeden stačil, ale když už sis dal tu práci,“ poznamenala jsem a usmála se na něj.
„Já vím,“ usmál se vědoucně a počkal, až vyzunknu i tuhle porci.
„Chceš koukat na televizi, nebo si jít zaplavat do moře?“ zeptal se, když jsem oba hrníčky umyla.
„A co třeba takhle, nejdřív si zajdeme zaplavat a pak se podíváme na nějaký film,“ navrhla jsem možnou alternativu a vysloužila si polibek.
„Je tohle normální?“ povzdechla jsem zoufale nad svým kufrem. Jasper zvědavě zvedl hlavu od toho svého.
„Tvoje sestra není v pořádku,“ řekla jsem a ukázala mu to, co nejspíš byly plavky. Samá šňůrka, sem tam kousek látky. Ona mě vážně nemá ráda.
„Mě se líbí,“ pokrčil Jazz rameny a sám vytáhl ty svoje. Jemu se to kecalo.
Moře bylo naprosto úchvatné. Škoda, že tak nějak bez života. Všechno živé prchalo přede mnou, stejně jako před Jasperem. Ale i tak tam bylo krásně. Chvilku jsme se vyhřívali na slunci. Pak mi ukázal jedno nádherné místo v džungli. A já mu ukázala jedno překvapení.
Lehla jsem si vedle něj na malý palouček a pohladila ho po tváři.
„Jazzi, víš, jak si říkal, že není fér, že já slyším naše děti, a ty ne,“ zašeptala jsem mu do ucha a zvedla hlavu.
„Ano, ale pořád je neslyším,“ zamumlal, aniž by otevřel oči.
„Jsi moc daleko,“ broukla jsem a lehla si zpátky. Tentokrát se zvedl on a nechápavě se na mě podíval.
„Pořád moc daleko,“ poznamenala jsem. Pak mu to došlo a položil hlavu na mé bříško.
„Já je slyším!“ vykřikl a dál nadšeně poslouchal. A tak jsem dál jen ležela a hladila ho ve vlasech.
„Jejich rytmus srdce je stejný jako tvůj, nezrychluje se, nezpomaluje, prostě se nemění. To není lidské,“ poznamenal a posunul se na mou úroveň. Usmála jsem se na něj.
„Nejspíš nějaká schopnost. Člověk nebude ani jedno. Ale je fajn, že i když jsou ještě strašně malí, uvědomují si, co jsou,“ zamyslela jsem se nahlas. Začala jsem být nějaká unavená. Nejvyšší čas, vrátit se do domu.
„Už jsi unavená, že,“ zeptal se Jazz, ale aniž bych musela odpovědět, vytáhl mě na nohy a vzal do své náruče.
„Já vím, nemám využívat své síly, ale bude to rychlejší,“ vyhrkl rychle, asi se bál, abych nesplnila svoje výhružky.
„Říkám něco?“ zamumlala jsem a přitiskla jsem se k němu ještě blíž.
„Krev, nebo film?“ zeptal se, když mě postavil na zem.
„Oboje,“ broukla jsem a došla do obýváku. Ježíš, tady je filmů. Půjčovna hadr, blesklo mi hlavou.
„Vybrala si něco?“ ozvalo se mi vedle hlavy a pod nosem mi zavoněla krev. Vzala jsem si hrníček a zavrtěla hlavou.
„Nechám to na tobě,“ řekla jsem a napila se.
„Hm, co takhle 7 trpaslíků,“ navrhnul.
„Co to je? To neznám,“ zeptala jsem se a odnesla ten hrníček.
„No, komedie. Garantuju ti, že se nasměješ,“ pronesl a vložil disk do přehrávače.
Měl pravdu. Smála jsem se do začátku do konce..
„Myslím, že jdu do sprchy, jdeš taky?“ zeptala jsem se a šibalsky se usmála.
„S tebou kdykoli,“ odtušil. Hm, to si povíme, až budu mít břicho, jak vzducholoď.
„Můžu?“ kouknul na mě štěněčím pohledem a ukázal bradou na moje břicho, když jsme později odpočívali v posteli. Dobře, odpočívala jsem jen já.
„Můžeš,“ kývla jsem hlavou a zívla si. Spánek fakt nebyl špatný nápad.