Moje malování

Anotace: tož tak

Moje malování


„Sehnala jsem malíře, na ty dva naše pokoje“ hlásila jsem už ode dveří. Jarda se úlekem otočil a prohodil: „A sakra, kdy přijde?“.
„Zítra ráno“, odpověděla jsem
„Tak brzo, proč?“ řekl Jarda
„Jednou musíme začít“ pronesla jsem a začala rovnat sklenice do krabice.
„Prosím Tě neděj to, řeknu Pavlovi, uděláme to spolu“, odpoví.
„To by byl binec“, pomyslím si, ale nemůžu mu nevěřit, pak by mi to stále připomínal. A to nechci, i když tuším, jaká po nich zůstane spoušť.
Ještě týž den odvolávám pana Peška, malíře a vítám Pavla, který si přináší štafle a různé kýble, jenž ukládá do kouta pokoje.
Prohlíží si stěny, navrhuje barvy, které odmítám, protože jsem už rozhodnutá. Chci světlé tóny a odstíny takové, které se budou hodit k nábytku. Pavel nabízí sytost a to je problém. Bráním se podporovaná Jardou, obhajuji svůj názor, třebaže on namítá, že je to fádní, no uvidím zítra.
Večer v posteli ještě řešíme světlost stěn a protože spíme nepohodlně v kuchyni na zemi na matraci, raději mluvíme a mluvíme.
Ráno je sychravo, když otevřu okna tak se mi zdá, že drobně prší. Bude to špatně schnout.
Přichází Pavel s spoustou barevných kelímků, píská si, zdá se, že je v dobré náladě. „Tak, čím začneme“, hlaholí.
„Obývákem“, říkám a dívám se jak bere oranžový prášek a sype jej do kbelíku s vodou. Pak udělá několik tahů štětcem na bílou stěnu a čeká až uschne. Dívám se na mokrou čmouhu a sleduji jak se zesvětluje a nakonec hlásím: „Ještě je to tmavé!“. Malíř nejdříve trochu obsahu džberu ulívá a potom dolívá vodou. Pak zamíchá a znovu nanese na zeď.
Konečně jsem spokojená a Pavel taky. Začíná malovat. Bravurně se pohybuje na žebříku po místnosti, kyblík zavěšený ve výšce a široce máchá štětkou. Za chvíli má kus pokoje vymalovaný a dál chvátá, jako by dnes musel zvládnout ještě jeden byt. Na podlaze se vrství malba a já spěchám ji smývat dřív než zaschne.
Obcházím žebřík a začínám, Pavel volá: „Běž dál!“ Nevím, jak je možné, že se mi hadr zamotává do noh žebříku, křičím: „Pozor!“, ale kamarád udělá krok a už se řítí k zemi. Barva se rozstříkne po celém pokoji a uprostřed té spouště leží malíř. Říkám: „Jsi celý?“ Pomalu vstává a evidentně zuří: „Ty jsi šílená“! Oba končíme v koupelně, samozřejmě jeden po druhém. Pavel si obléká Jardovu teplákovku a začíná znovu. Otočí se ke mně a poručí: „Hlídej si ji“, míchá barvu a začíná malovat. Držím se zpátky a hlavně mlčím
Po čase je hotovo a já se chystám vytírat. Pavel přichází do kuchyně, nějak se motá a říká: „Špatně vidím“. Jarda zpozorní: „Vždyť to taky byla rána, to přejde“, říká. Ale já raději volám sanitku. Doktorovi vysvětluji, jak se to stalo, „asi otřes mozku“, říká lékař, „ale pro jistotu ho vezmeme k nám“.
A tak malování končí malířem, který zůstává v nemocnici na pozorování.