Do noci je člověk vpit, ale ve dne, ve dne se odráží

Anotace: ...

Za dnešní úkol večera jsem si dala psát…psát, dokud nebudou slova pevně vyryta do morku mých kostí, psát tak dlouho, až se litera v mé krvi rozpustí, psát bez rozmyslu a psát s vášní. Dásně mám rozedřené neustálým polykáním sinalých polopravd. Bobtnající napětí v lidském společenství se odráží v mém vlastním nitru, prsty křečovitě drásám svou duši a hlavou biji do popraskaných zdí cizích (svých?) pokojů. Příliš zbabělá na útěk, příliš slabá na vzdor, příliš nesmělá na útok. Pět let mého života se zkoncentrovalo v jeden úpěnlivý, zatím neskutečný bod – v touhu po změně. V Praze viděla jsem svého vykupitele, uzření reality proto přidalo další bolest do mých pomyslných vah (nutno říct, že vyrovnané byly naposledy léta páně 1991, to netušila jsem ještě o světě). Město kalicha a husitské krve pudí mě pryč a nové mě ještě nepřijalo…nejsem ničí a nikam zdánlivě nenáležím. Místo pocitu svobody se snažím sečíst své slzy. Ptám se sebe sama stále častěji, koho vlastně miluji a koho mi je dovoleno milovat? Tolik míjených pohledů všedního dne, tolik potoků, řek a oceánů za očními víčky, leč ponořit se mi bylo umožněno jen do několika tůní…tůní, v nichž bych s klidem utonula, žádala-li by si to doba, žádala-li by si to osud. Část mé samé svěřila jsem do opatrovnictví dívce, co chladnokrevně zabíjí vosy a pokory by se v ní člověk nedořezal, přesto je tak jedinečná a na dotek upřímnější než celý zástup mesiášů. Její pohled omračuje silou planoucího Slunce, přesto někde velice hluboko trpí stejně skutečně jako kdokoli jiný. Celou svou krvácející duši převázala jsem rudou mašlí a darovala ji té, co se popisuje stejně těžko jako bezedná jáma. Tou ona skutečně je, na dno člověk nedohlédne a skok do zejícího chřtánu zdá se být činem ryze sebevražedným. Přesto přese všechno objala jsem ji těsněji než kohokoli jiného, její zápěstí svázala lanem s tím svým a myšlenka na přetnutý uzel ve mně vzbuzuje jen prázdnotu…