Poznání 2.

Anotace: Je to jen výmysl, ale proč ne, že?

Z posledních sil stojíš na pláni s hlavou zklopenou, nedbaje deště bičující tvé zubožené tělo. Dech se ti krátí, srdce bije pomalu. Obklopil tě strach z neznáma, jsi vyděšen. Snad poslední přání bys rád vyslovil, zkoušíš to, ale jsi bezmocný. Rty jsou zamčené a nemáš síly je odemknout. Tvou mysl zahalují temné mraky, podlamují se ti nohy a padáš na kolena, poslední nádechnutí a oči se zavírají k věčnému spánku, umíráš..... Po chvíli se něco stalo a octl ses na prahu něčeho nového. Všechny obavy se rozplynuly a pochopil jsi, že jsi v jiném světě, který si doposud nepoznal. Všude kolem zněla hudba, která v tobě vzbuzovala štěstí a radost, vzduch byl voňavý a vlahý. Šel jsi bos po té pláni pln štěstí. V té opojné idilce se ozval hlas volající tvé jméno, ohlídl ses a spatřil anděla, jak ti ukazuje cestu. Měl světlé vlasy, vlající v tom vlahém vánku a zlaté oči, oči které při pohledu projely celým tvým tělem. Nebyl příliš vysoký, avšak jeho hlas zněl čistým libým tónem, jaký jsi doposud neslyšel. Vydal ses na cestu, kterou ti ukázal a čím dál ses vzdaloval, tím více jsi cítil hřejivý pocit, jenž nedokážeš popsat. Cítil jsi volnost, tvá mysl byla čistá a jasná. Došel jsi až k velikému stromu, který zářil všemi barvami, byl plný života, jen tu a tam jsi spatřil uschlé a tmavé větve, jež narušovaly tu duhovou operu barev. Jak jsi tam stál a obdivoval tu nádheru, z kmene stromu se vynořila postava. Byl to starší muž štíhlé postavy s kratšími světlými vlasy a úsměvem na tváři. Nemluvil, jen se díval a jako by tím uhrančivým pohledem říkal, abys šel za ním. Natáhl ruku k tobě a tys věděl, že se jí musíš chopit a důvěřovat mu. Tak se i stalo. Vedl tě zpět do kmene toho stromu, odkud přišel. Zatmělo se ti před očima a na pár okamžiků, jako bys oslepl, ale jaké bylo překvapení, když ses octl uvnitř koruny toho nádherného stromu. Všude kolem tebe byly barevné paprsky zářící na všechny strany, připadal sis jako uvnitř velikého kaleidoskopu a tys byl jeho součástí, protože když ses podíval na své tělo, viděl jsi, jako by všechny ty barvy kolem tebe se vpíjely do tvého těla a stával ses součástí toho nádherného celku. Z ničeho nic se Ti oči zalily slzami. Stékaly po tváři a než stihly dopadnout, mizely v tom barevném spektru, které je pohlcovalo. Nevěděl jsi, zda jsou to slzy štěstí, či zármutku z toho, že Tvé bytí na světě skončilo, ale konečně jsi se ujistil, že smrtí život nekončí.