Když zemře druhá polovina těla

Anotace: Je to příběh smyšlený, ale když jsem si ho sama později přečetla, cítila jsem, že bych tak nikdy dopadnout nechtěla! Brášku, o kterém píši, bych brala všema deseti, ale jak dokazuji v povídce - loučení je těžké! Díky za komentáře - potěší!!

Hodím po bráchovi učebnici matematiky a on ji zručně za letu chytí. Otevře ji na založeném místě a zeptá se: ,,Ségra, s jakou úlohou si nevíš rady?" Odvětím, že s tou nejtěžší přece. Brácha se zamyslí a když žádnou neobjeví, tak se znova zeptá: ,,Toť která, mně se všechny zdají lehoučké?!" V takovém duchu se handrkujeme dobrých 15 minut, než David konečně začne počítat. Já se mezitím připravuji na párty Davidových kamarádů, kam mě bráška dnes bere s sebou. Je to vůči němu nespravedlivé, když on počítá mou úlohu a já se tady zkrášluji, ale klukům přece vždy trvá příprava pouhých pět minut. Ani se nestihnu namalovat a to už po mně brácha hází učebnici i s vypočítanou úlohou. Jelikož nejsem tak hbitá, nejenže učebnici nechytím a ona spadne, ale málem si vypíchnu oko tužkou, když se snažím udělat si linky. V tu ránu brečím, ale to už mi David podává kapesník. Mrknu na něj a jen tak informativně se optám, zda je čistý? David mi odpoví s úsměvem. ,,Holub sem, holub tam - nebuď detailista!" Oba naráz vyprskneme smíchy. Přesně tohle je můj bráška David, který je o rok starší. Možná tvoříme vyjímku, ale máme se vážně dost rádi a skoro ve všem si rozumíme, teda krom sportu. Já jsem odjakživa lenoch, kdežto bráška ovládá sporty snad všechny. Je vtipný a nikdy se spolu nenudíme. Společně podnikáme různé akce a jsme zároveň nejlepšími kamarády. Samozřejmostí je i to, že bychom jeden dali ruku do ohně, protože se známe dokonale, když jsme spolu vyrůstali. Bráška se o mě staral víc než rodiče, kteří neměli a nemají stále čas. Chudák mě musel vzít i na svoje první rande a cigaretu jsme poprvé zkoušeli taky spolu - bylo to takové naše tajemství. Jeho kamarádi mě neberou jako jeho mladší dotěrnou sestřičku, ale odjakživa za holku sobě rovnou, a proto i dnes s Davidem vyrážíme na Kubovu oslavu narozenin. Kuba je náš společný kámoš. My tři tvoříme partu. Zamkneme dům, kde je jako obvykle ticho a tma, protože rodiče, věční workoholici, se ženou za úspěchy v práci. Pomalu mi k Vánocům dávají barbíny a bráchovi autíčka na ovládání, protože si nevšimli, že už jsme vyrostli. Přitom David za necelých 14 dní oslaví osmnáctiny - strašně se oba těšíme a připravujeme vše dopředu. To už dojdeme na zahradu, kde Kubovi předám malou blbůstku a už s bráchou tancujeme na parketu, kde krom nás dvou nikdo jiný není. Umíme to pořádně rozjet, však máme praxi. Oba nás tancovat baví, a tak vždycky přimějeme ostatní k pohybu. Nestydím se s ním tancovat ani ploužák, vždycky u něj vzpomínáme na naši první diskotéku, kdy bráchu odmítla holka a mě pro změnu nikdo tancovat nevzal, a tak jsme ploužili spolu. Prostě proto, že nás nikdo jiný nechtěl. Teď se tomu smějeme, ale před ním to byla pohroma a my na diskotéku nešli celý jeden rok. Kolikrát přemýšlím, jaké mě potkalo štěstí, když mám tak fajn brášku, to on mě utěšoval, když mě nechal kluk, nebo jsem se chytla s kamarádkou. To Davídek se radoval z mých úspěchů, a proto jsem odpustila rodičům, kteří se o mě nikdy nestarali. Odpustila jsem proto, že mi dali toho nejskvělejšího bráchu. Je to člověk, ke kterému jsem přirostla a o kterém vím všechno i beze slov. Stejně tak dnes na něm poznám, že chce jít domů, protože má zítra trénink. Oba nikdy nepijeme víc než jedno pivo, a proto se domů dostaneme úplně v pohodě po svých. Vždycky zastáváme názor, že bavit se dá i bez pítí. V týdnu chodíme každý do školy a taky máme spoustu koníčků, takže se ani nenadějeme a za dva dny brácha bude dospělý. Zdobíme zahradu, přivážíme stoly a židle, vypůjčujeme si CD. Já připravuji chlěbíčky, jednohubky, zákusky a dort. Taky kupu brambůrek, které oba milujeme. O pití, ať už nealko či alko, se stará brácha, a tak ho posílám do nedalékého města. Brácha jede na motorce, aby byl u mě dřív zpátky. Usmějeme se na sebe a uděláme náš pozdrav. Když mu to trvá nějak dlouho, značně znejistím, kdyby neřekl, že chce být brzo doma, tak bych si myslela, že se někde stavil, ale takhle? Najednou zazvoní telefon, mohu se přetrhnout, jak u něj chci být brzo a první co řeknu: ,,No brácho, kde se flákáš? Už jsem se bála........" vtom mě přeruší nějaký cizí pán, který mi hlasem plným lhostejnosti oznámí, že mého brášku srazil kamion, prý je mu to líto, ale nedalo se nic dělat. Chce se mi křičet, brečet, jsem najednou strašně zoufalá a téměř na dně. Mně je to líto a strašně moc, ne tomu strážníkovi, který mého bráchu neznal a takhle oznamuje smrt všem okolo. Vůbec se ho to nedotýká. A já mám přitom chuť zemřít.. Takhle se musí cítit siamské dvojče, když mu z těla vyrvou sourozence a ten zemře. Vlastně ne, mně je mnohem hůř - Davida jsem znala a spoustu jsme toho společně prožili a spoustu jsme si toho plánovali. Byli jsme super dvojka a bez něj bude doma strašné ticho. Musím na policii, abych zjistila, kdo mi ho zabil. Byl to opilý německý řidič, který za jízdy usnul a mého bráchu ze silnice vytlačil a on se nevyhnul stromu. Nesnáším alkohol mnohem víc než dřív. Prostě jsem zklamaná, smutná, chybí mi část mě. Můj lepší odraz v zrcadle zmizel. Měl všechno - byl chytrý, hezký, milý, hodný, měl spoustu přátel a koníčků. Měla ho ráda jeho holka, snad i rodiče a nejvíc ze všech já. Zkrátka byl šťastný a do osmnácti mu chyběl den. Můj dárek už mu nikdy nepředám, ale o co horší je to, že už si s ním nikdy nezatancuju, nepokecám a už nikdy mě nepohladí po vlasech, jak to mám ráda. Když se to dozvěděli rodiče (oběma volali do práce), brečeli, ale proč tak pozdě jim došlo, že si nás nevšímali? Možná jim to nedošlo a smutek jen předstírají. Ne, já jim teď musím začít věřit a musím se naučit s nimi žít, protože nikoho jiného nemám. Strašně moc mi, brácho, chybíš - doma si pouštím nahlas rádio a televizi, abych přehlušila to tíživé ticho. Taky jsem se zhoršila v matice, a víš proč? Není tu nikdo, kdo by mi to vysvětlil a taky tajně vypočítal, jak jsi říkal ,,lehoučkou" úlohu. S Kubou chodíme na tvůj hrob pravidelně a vždy oba brečíme - snaží se mi tě nahradit, ale jde to špatně. Na hrob ti společně s kytkami nosím i nové zprávy, co se u nás děje. Byl jsi zvolen nejlepším žákem školy za minulý rok (doma mi visí tvůj diplom, který sis měl převzít sám) a tvůj tým se posunul v žebříčku o hodně dopředu. Začínám znova žít, ale jde to špatně, strašně špatně, když všude kolem sebe vidím tebe, anebo něco tvého...