Přelud

Anotace: Tiché, útrapné naslouchání několika duchů, přemítajících nad svým zbabělým a nudným životem.

Zastavil se.
Nevěděl co dělat. Nikdo mu nic neřekl, nikdo mu nic neukázal. Stál a civěl do prázdna.
V chodbě se nic nedělo. Jen nějaký duch procházel. Nikdo ho neviděl, sám se neviděl. V hlavě prázdno. Nahý.
Dveře číslo 818. Bezmyšlenkovitě otevřel. Prošel bytem do ložnice, pozvedl zbraň, zastřelil ji.
Jeden výstřel, jeden náboj, jeden život. Tiše, aby ji nevzbudil, ji políbil na tvář.
Zbraň tiše vydechovala kouř.
Odešel.

Když ji potkal, bylo to jasné.
Byla to holka, do které se zamilujete na první pohled. Říct ji to ovšem, by byla sebevražda.
Nezapomenutelný úsměv, nezapomenutelná krása.
Hnědé, rovné vlasy hrály ve větru svou milostnou píseň. Seděla a pozorovala ho svýma nádhernýma, modrýma očima.
Pohnul se k ní. Chtěl jí říct, jak ji miluje, sic ji viděl poprvé.
Nemohl.
Posadil se k ní, aniž by se podíval jejím směrem.
Seděl a hleděl před sebe. Cítil její přítomnost, cítil, jak se na něj dívá.
Nemohl se jí podívat do očí.
Měl strach.

Nevěděl, jak dlouho ho její nepřítomnost užírala.

Prší.
Každá kapka smazávala kousek jeho vzpomínky.

Je to jak hledat jehlu v kupce sena, říká se. Ale je to mnohem horší.
Avšak jak to tak chodí, když jste v úplné beznaději, najednou se to stalo.
Znovu ji spatřil.
Prodíral se davem, sahal po ní, volal na ni, ale ani se jí nedotkl, neslyšela ho.
Zmizela.
Přelud?
Přelud!
Vracel se domů s jedinou touhou.
Umřít.

Polorozpadlé záclony, jedna ubohá postel, lednička, stůl. To vše obklopovala hnusná zelená.
A on v tom stál a plakal. V ruce zbraň.
Proč?!
Nevěděl.
Nevěděl jak, kdy, kde, co... proč.
Jediné, co viděl, byl její úsměv.
"Úsměv, pro který se umírá," řekl si. Setřel slzy a usmál se.
Natáhl kohoutek, přiložil hlaveň ke spánku.
Rozesmál se.
Ležel a smál se.
Hodinu...
Dvě...
Kdoví...

Otevřel oči.
Byla tam.
Stála nad ním. Vážný výraz ve tváři. Modré oči těkaly ze zbraně na něj; na něj ze zbraně.
Jen přelud...
Ne!
Pohladila ho. Cítil to. Cítil to, jako cítil chlad podlahy, jako cítil zatuchlost jeho pokoje, jeho vlastní duše.
Dívali se na sebe.
Dlouho.
Žádný strach, žádná slova. Přesto o sobě věděli všechno.
Probudil se.
Nebyla tam.
Odešla?
Ne.
Najednou mu to všechno došlo.
Věděl, jak to začalo...
...a jak to skončí.
Lehl si.
S chladnou, nebezpečně chladnou hlavou znova usnul.

U prázdného okna stojí muž.
Dívá se ven, ale nesleduje nic. Neví, že se tam plahočí bezvýznamné, nicotné duše, žijící svůj bezvýznamný, nicotný život. Smutný život okradených stařenek, nevinných, zajetých chodců a pouličních zlodějů.
Z jeho prázdných očí číší chlad, stejný chlad jako ze zbraně, kterou drží ve své ruce.
Na spánku ucítí dotyk kovu. Nehne brvou, nemrkne, neukápne ani slzu.
Udělá jediný pohyb.
Rozprášil se na milion hvězd.
Teď je součástí celého vesmíru.
Pluje s ním.
Mlčí.
Ticho.
Přelud.