Byl jednou jeden strom

Anotace: původně to byl domácí úkol.. když jsem četla tuhle povídku ve škole, pár spolužačkám se leskly v očích slzy.. to bylo poprvý, co jsem měla radost, že někdo pláče..

Jedeme výtahem číslo osm. Všude kolem nás jsou bílé nadýchané obláčky protkané zlatým slunečním paprskem. Sám vátah se pohybuje s lehkostí jarního vánku a závan lesa, který k nám čas od času zavane, prozrazuje, že již brzy budeme na místě. Poté, co jsme projeli buclatými červánky, dveře vzdušného výtahu se otevřely. Vystoupili jsme a před námi se tyčila obrovská brána do stromového nebe.
Vešli jsem dovnitř. Kolem nás byla spousta stromů, malé i velké, listnatí velikáni i smrkoví semenáčci, rozložité mohutné lípy i štíhlé topoly. Procházeli jsme mezi nimi ohromeni tou tichou krásou. Stromy zlehka pokyvovaly korunami a šustily listy. Nechtěli jsem se zdržet moc dlouho, byli jsem si vědomi, že tohle není místo pro nás, a tak jsme brzy zamířili k jednomu ze stromů, abychom se ho zeptali na jeho nejšťastnější den.
Zdvořile jsem mu vysvětlili důvod naší návštěvy a strom jenom pokýval korunou, na znamení pochopení a kupodivu se hned pustil do vypravování. Zatajili jsem dech a společně s ním jsem se vrátili o několik týdnů zpět.
"Nikdy jsem nebyl mohutný rozkošatělý strom, mechem porostlý velikán, uprostřed šťavnaté zelené louky. Není mi dvě stě let a lidé ke mně nikdy nevzhlíželi s posvátnou úctou. Byl jsem, a vlastně i teď jsem jen středně velký javor, kterému bylo dáno zabývat se i něčím jiným, než přicházejícím podzimem, novou písničkou kosa a rozkvétajícími kopretinami," s dychtivostí a zvědavostí jsme upřeně zírali na ústa toho zvláštního stromu a když opět promluvil, hltali jsem každé jeho slovo. "Na můj nejšťastnější den si vzpomínám celkem jasně. Bylo to někdy začátkem léta. Probudil jsem se do slunečného dne, zrovna jsem chtěl začít jako každé ráno s Modlitbou stromů, s modlitbou za slunce, dostatek vláhy, za všechny ptáčky, kteří nám zpestřují život, za housenky, které nás příjemně lechtají, za všechny stromy na Zemi, když najednou přišli lidé. Nesli s sebou pár prkýnek.. z nějakého mého bratra," zaškaredil se a rozhořčeně pokýval spodními větvemi, "nejdřív jsem nevěděl, co ti lidé dělají a proč se u mě zastavili, ale za chvíli jsem pochopil, že pod mými větvemi budují lavičku," rozpačitě jsem se usmáli, nechápali jsem, proč se ve vypravěčově tváři rozhostil ten zasněný, možná i malinko smutný výraz.
Co mu bylo dáno? O čem to mluvil? Ale javor pokračoval: "Tehdy jsme nevědel, že to budu já, kdo bude slýchat nářky ustaraných maminek, tajná přání mladých dívek, drobné rozmíšky zamilovaných párů, usmiřování, loučení.. Slyšel jsem spousty příběhů, smutných, veselých i dojemných, koikrát na lavičku usedali lidé, kteří ani neveděli, co hledají, kolikrát jen tak seděli a hledali v mých větvích odpovědi na miliony otázek," odmlčel se, "kolikrát jsem chtěl pomoci slovy, a jako vy pomocí písmen a hlásek jim sdělit alespoň něco, co by jim trochu rozzářilo jejich kalný, šedivý svět. Tolik jsme chtěl..," pohlédl na nás, na naše tváře, ve kterých se nejspíš zračil smutek a lítost. Nikdo nepromluvil, ale poznal, na co myslíme. "Nejspíš se v duchu ptáte, proč to byl můj nejšťastnější den. Povím vám to. To, co mi bylo dáno, byla schopnost pomoci beze slov. Lidé sice neznali odpovědi na jejich otázky, ale viděl jsem, že odcházejí šťastnější, jako by jim pohled do mé koruny opět dodal trochu barev, které ztráceli. Poznal jsem, že někdy vám lidem stačí jen někdo, kdo vás tiše vyslechne a tato pomoc není o nic méně platná, než rozsáhlé slovní rady," pohlédli jsem na vypravečovy větve, na spoustu zelených lupínků a sklopili jsme oči. Pochopili jsme.
Beze slov jsme se zvedali k odchodu. Zamyšlení a ponoření hluboko do sebe. Udělali jsem sotva pár kroků, když se za námi opět ozval jeho hlas. "Počkejte ještě...!" V jeho hlase zazněl podtón naléhavosti a přání ještě pokračovat.
Opět jsem tedy usedli a s mírně nechápavým výrazem jsem sledovali, jak se sromovy drobné větvičky třásly. Avšak nefoukal vítr.. Měl nepřítomný výraz a hlas tichý, velmi tichý, mluvil pomalu. "A pak přijeli, bylo jich mnoho, měli pily..-"
Odmlčel se. "Ani jsem se nestihl rozloučit, pamatuju si jenom bolest, hluk a tmu.." Pak nastalo ticho, kdo nikdy neslyšel vyprávět středně velký javor o své smrti, nepochopí..