Temný Anděl

Anotace: je to moje první dílko.... prosím o komentáře, jestli toho nemám nechat=)) za chyby se omlouvám=)

Sbírka: Střípky mého světa I.

Pršelo. Temnými ulicemi procházela dívka. Ostatní lidé, taktéž někam jdoucí i přes takové počasí, na ní ani neulpěli pohledem. Kdyby někdo přece zvedl hlavu, viděl by posmutnělou dívku. Ne moc pěknou, ale která ještě do nedávna dokázala být šťastná a uměla se smát. Teď jí zbyl jen ironický úškleb a oči rudé od pláče. S touto dívkou, jako by splývá další postava. Je to vysoká dívka s dlouhými černými vlasy, smutnýma černýma očima, ale úsměvem, který by rozehřál každé srdce a s křídly temnými jak noční obloha za bouřky. Je to temný anděl uvězněný v těle této dívky. Směřuje za město do lesa, kde mají svou skrýš - trosky chrámu. Tady dívka usedne a s očima plnýma slz se ptá okolního ticha: ,,Proč? Proč mě bere jenom jako kamarádku?" Chvilku čeká, skoro by se zdálo, že na odpověď. Potom vytáhne ruce z kapes. V jedné ruce drží dopis a v druhé malý, ale ostrý nožík. Naposledy se podívá do hloubi lesa a potom přejede nožíkem po nechráněném zápěstí. Objeví se hluboká rána a začne z ní vytékat proužek krve. Její poslední slova byla: ,,Miluju tě, Kubo." Temný anděl konečně osvobozený z tohoto těla zamával křídly, ale nevzétl... zůstal a čekal, než najdou tělo. To našla sestra dívky. Dopis, který byl u něj, předala Kubovi, kterému byl určen. Ten, otřesen zprávou o její smrti, si sedl na lavičku do parku a otevřel ten dopis.

Milý Kubo,
když tohle čtež, jsem už po smrti. Proto ti už můžu
říct, co jsem chtěla tak dlouho, ale nenašla odvahu.
Milovala jsem tě, ale ty ses ke mně choval jenom jako
ke kamarádce a to mi strašně ubližovalo. Poslední
ranou pro mě bylo, když jsem tě viděla ve městě
s tou holkou. To byla poslední kapka jedu do mojeho
srdce. Tak se ptám, proč? Odpověď musíš najít sám,
ale prosím nezapomeň, že tu budu navždycky s tebou.
Když tohle čteš, po tvém boku stojí temný anděl a
navždy stát bude, je to můj posel a já tak uslyším
všechno, co se s tebou děje a budu ti vždy nablízku.
Sbohem lásko,
Verča.

Když to dočetl, kutálely se mu po tvářích slzy... kluci sice nebrečí, ale on ano. ,,Proč jsi mi to nikdy neřekla?" ptal se do ticha. ,,Já tě taky miloval, ale nechtěl si to přiznat," vzlyknul, ,,ta holka, se kterou si mě viděla, byla moje sestřenice, co přijela z Německa. Chtěl jsem, aby mi poradila, jak ti to mám říct..." Dívka-anděl to uslyšela a poprvé za dlouhou dobu se šťastně usmála. Přistoupila blíž, políbila ho lehce na ústa, pohladila po tváři a zašeptala: ,,Teď už to vím, lásko, a počkám tu na tebe, dokud se zase nesejdem." Kuba tyhle dotyky cítíl, jako závan větru a slova slyšel, jako šumění listů stromů. Plakal sice, ale zároveň byl rád, že na něj někdo čeká, a že nebude po smrti bloudit po světě sám.
Svítilo sluníčko a bylo nádherně. Po ulici procházelo spoustu lidí, ale nikdo si nevšímal dívky-temného anděla, která spolu s chlapcem také procházela ulicí. Už nebyla smutná, ale smála se jako to slunce.