Žít dokážu, jen s tebou

Anotace: Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím.. Je to poprvé, co takhle někam píšu, ale já sem to někde říct musela...

Proč jsem tě musela potkat a zamilovat se do tebe? Proč si prostě nešel za ostatními a zůstal si se mnou venku? Proč si mě chytil za ruku, podíval se mi do očí a políbil mě? Proč jsem začala cítit ten krásný pocit, při kterém se mi podlamují do teď kolena?
To jediné slůvko proč..
Psal si mně, že mě potřebuješ vidět a cítit vůni mého těla. A já jsem najednou začala mít pocit, že si ten pravý.. Ten, o kterém se píše ve všech knihách o lásce. Ano, já sem věděla, že si ten pravý. Trávili jsme spolu všechen čas, který jen šel.. Byly to nejkrásnější chvíle v mém životě a já děkovala bohu, že tě můžu mít. Ale vše krásné jednou musí skončit, a tak se rozplynul i můj sen.
Seděla jsem v autobuse a byla na cestě domů. Vracela jsem se domů a měla jsem být šťastná, přece ne každý se má kam vracet.. Ale já bych v tu chvíli dala nevím co za to, abych mohla vrátit čas třeba jen o pár hodin. Ještě před pár hodinami si mě líbal na rtech, na tvář, na celé tělo. V tu chvíli jsem se netrápila myšlenkami na to, že už s tebou nebudu nikdy takhle ležet a ty mně nebudeš říkat, že mě miluješ a hladit mě po tváři. Sedím tu sama a nevím, jak bude vypadat můj další život. Já to opravdu nevím. Čeká mě sice plno nových zažitků a možná i nových přátel, ale ty budeš tam v dáli a já na to budu sama. Ty se mnou nepůjdeš do kina, nebudeš na mě čekat před školou.. Prostě tu nebudeš pro mě, když tě budu potřebovat. Nejsem malá, vím, že láska se nedá udržet na dálku, ale já to chci. Chci, aby nám to vydrželo, chci být s tebou alespoň v duchu. Stačí mi si představovat, co asi děláš, jestli ještě spíš, anebo už pomáháš obléct sestře šaty do školky.
Ale já věřím, že to půjde. Musí to jít, prostě musí. Já si totiž nedokážu představit svůj život bez tebe. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys mi psal o tom, co si dnes zažil, jaký byl test z matiky, kterou tak nemáš rád, a nebo třeba jen o tom, co si měl dneska na oběd.
Netušila jsem, že tím polibkem začne něco tak neuvěřitelného a přitom tak smutného. Ale mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme, navždy budu cítit tvoje polibky na svých rtech, ale zárověň budu plakat, že jsem je vůbec dokázala opustit. Možná bych se měla probudit ze snu a najít si někoho, kdo nebydlí daleko ode mě. Ale já nechci, chci tebe, pro to, jaký si a jak se ke mně chováš.
Miluji tě, ale zároveň mě děsí myšlenka, až jednou příjdeš a řekneš, že ze vzpomínek se přece žít nedá.
A já vím, že už nikdy nebudu stejná, budu ochuzená o něco, co odešlo s tvým posledním pohledem.