Neviditelná

Anotace: o duhovejch bublinách vzpomínek...

Kolem hlavy mu lítaly duhové bubliny s vůní mýdla a v uších mu zněl její zvonivý smích. Přejel prsty po černobílých klávesách a pak si lehl zpátky do postele.
"Zahraj mi..." zašeptala. Nechtělo se mu, ale neuměl ji odmítnout. Usedl ke klavíru a začal hrát. Její nejoblíbenější. Usmála se na něj smutnýma očima a on ten úsměv opětoval.

Čekala na zastávce opřená o zábradlí. Vyhlížela ho.
Vystoupil z tramvaje.
Slušelo jí to.
Došel k ní ležérním krokem.
"Čau..." řekl chladně.
"Čau," napodobila jeho tón. Koukali si do očí a beze slova pozorovali, jak se jejich kousek nebe mění v černočernou tmu.
"Máš něco v plánu?"
Pokrčila rameny a snad bázlivě se zeptala: "A ty?"
"Můžeme ke mně."
"Fajn," souhlasila, ačkoliv měla chuť otočit se o stoosmdesát a vzít nohy na ramena, dokud je čas... Neudělala to. Nikdy nenašla odvahu.
(Asi protože ji nehledala.)
Nemohla ho v tom nechat. Ani teď, ani minule, ani příště. Nenechá ho v tom samotnýho.
(Samotnýho...?)
Nemluvili. Šli vedle sebe celou cestu jako dva cizí lidi. Odemkl a dal jí přednost ve dveřích. Smířlivě se na něj usmála a on ten úsměv opětoval.

"Kafe?"
Přikývla.
Přejel prsty po černobílých klávesách a podal jí jahodový hrneček.
"Děkuju, lásko..."
Lehl si vedle ní a šimral ji na krku. Už se zase usmívali.
"Zahraj mi..." zašeptala.
"Teď ne," zavrtěl hlavou. Vstal a šel otevřít okno, aby se mohl nadechnout. Třásly se mu ruce, když lovil z krabičky cigaretu. Zapálil si, zhluboka potáhl a křečovitě zavřel oči. Kolem hlavy mu lítaly duhové bubliny s vůní mýdla a v uších mu zněl její zvonivý smích.

Nedopalek vyhodil z okna a pak si lehl zpátky do postele.
"Spíš?"
"Ne," zamumlala, otočená zády.
"Lásko...?"
Překulila se na druhý bok, aby mu viděla do očí. "Hm?"
"Promiň... Za to všechno."
Podepřela si rukou hlavu. "Napřed mi dej pusu."
Naklonil se k ní a zlehka políbil na čelo.
"Ne... To jsem nemyslela."
Usmál se, přitáhl si ji k sobě ještě blíž a přisál se na její rty.
"To bylo lepší, ale..." Nenechal ji domluvit.
A pak už nemluvili vůbec.
Někdy jsou slova zbytečný a prázdný.

"Prominuto..." řekla a natáhla se pro jahodový hrneček.
Políbil ji do vlasů a posadil se.
Přejel prsty po černobílých klávesách.
Usedl ke klavíru a začal hrát.
Mlčky ho pozorovala. S každým tónem se jejich kousek nebe vynořoval ven z černočerné tmy.
Kolem hlavy mu lítaly neviditelné duhové bubliny s vůní mýdla a v uších mu zněl její zvonivý smích.
"Její nejoblíbenější..."
Usmála se na něj smutnýma očima, ale on ten úsměv neopětoval.
Hrál a po tvářích mu tekly slzy.
Zvonivý smích utichal a po duhových bublinách zbyla jen vůně mýdla.