95%

Anotace: a poslední chuť na jejím jazyku...

Bylo krásné odpoledne. Foukal jarní větřík. Manželka milionářského podnikatele Gréta seděla v kuchyni ze světlého dřeva a dívala se z okna.
Ruce měla poklidně položené v klíně a v tváři prázdný výraz. Každou chvíli měla přijít návštěva. Její přítelkyně Marietta. Velice se na ni těšila. Jednou týdně se takto scházely, aby strávily příjemné chvíle u čaje nebo kávy.
Gréta klidně otočila hlavu a podívala se na seznam úkolů. Dům je uklizený, potraviny už objednala, kočkám dala najíst.
Zavřela oči a pomalu, zhluboka se nadechla a pak vydechla. Důkladně si utřela upocené dlaně do zástěry a zvedla se. Šla k umyvadlu a otočila kohoutkem, hned se lekla zvuku tekoucí vody. Strčila ruce pod její ledový proud a začala si je mnout.
Najednou zazvonil zvonek u dveří a Gréta sebou trhla, pak se ale spokojeně usmála. Otočila kohoutkem nazpět a voda přestala téct, utřela si ruce do utěrky a šla otevřít. Dostala se ke dveřím, uchopila ze ozdobnou kliku a přitáhla ji k sobě.
Náhle tu místo dveří stála Marietta.
„Gréto, zlatíčko! Doufám, že nejdu pozdě. Vidím, že vítáš hosty jako pravá hospodyňka…“
„A, zástěra. Úplně jsem na ni zapomněla. Jen pojď dovnitř.“

Její obličej lemovaly hnědé lokny a ústa se smála, natřená zjevně novou rtěnkou. Byla oblečená do bílých šatů.

„A jak se daří, Mariettko?“ zeptala se Gréta.
„Mám se moc dobře. Venku je přece tak nádherně,“ odpověděla s úsměvem Marietta.
„Ano. Co kdybychom si dnes šly sednout ven do zahrady?“ navrhla Gréta.
„To je skvělý nápad. Akorát se to hodí,“ řekla Marietta.
„Dobrá. Už běž klidně napřed. Já mezitím připravím kávu.“

Marietta kývla hlavou a uhladila si své bílé šaty. Prošla předsíň a přes obývací pokoj vyšla na prosluněnou zahradu. U keříkového plotu byly dřevěné lavice s béžovými polštáři okolo dřevěného stolku, celé posezení stálo na čerstvě posekaném trávníku. Marietta se posadila a čekala. Dívala se na dřevěný stůl. Dýchala jarní vzduch, nastavovala tvář krásnému slunci. Na klín ji vyskočil mourovatý kocourek a ona ho pohladila.
„Kdepak máš paničku, hm?“
Kocourek ji seskočil z klína a běžel ke dveřím od pokoje, ze kterého právě vycházela Gréta. Nesla podnos s kávou a bábovkou.
Mlčky, s úsměvem přešla k posezení, postavila podnos na stůl a sedla si naproti Mariettě.
„Cukr?“ zeptala se Gréta.
„Ano, děkuji,“ odpověděla Marietta.
Gréta se usmála a kleštičkami hodila bílou kostku do obou šálků, až se v nich jemně zapěnilo. Pohodlně se opřela, vzala si k sobě svůj šálek a důkladně ho promíchala. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.
„Nedávno byl v jednom odborném časopise článek,“ řekla Gréta, „za tři roky narazí obrovský asteroid do naší planety. Způsobí to něco otřesného. Téměř všichni lidé na Zemi zemřou. 95% Myslíš si, že máš nějakou naději?“
Marietta se na ni poplašeně podívala.
„Já myslím, že ne,“ dořekla Gréta, „Marietto, myslíš, že bys do té doby přišla na něco, čím bys tu katastrofu odvrátila nebo jak bys zachránila více lidských životů?“
„To ne… ne… ne…“ zašeptala Marietta.
„Tak vidíš,“ řekla Gréta a podívala se na záhon úhledně vysázených růží. „A mně bys tady po celou tu dobu otravovala život.“
Marietta strachem zbledla. Celá se třásla. Pochopila.
Vytřeštěnýma očima pohlédla na téměř dopitý šálek kávy. Hodila ho na stůl.
„Ale Marietto,“ zamračila se Gréta. „Teď si vem bábovku, je vyjímečně dobrá, protože je vyjímečně tučná. Už si ale nebudeš muset nic vyčítat. Krásné, že?“