Arn Dresko Vll. Poloupení

Arn Dresko Vll. Poloupení

Anotace: -

Najednou jsem měl děsnej strach. Ne že bych se bál, že mě chytnou. To vůbec. Děsilo mě to, že jsem vlastně netušil, co dál. Měl jsem prostředky a žádnej plán. Já ani neměl kam si je uložit, což by nejspíš tak jako tako byla píčovina, protože by to mohlo někomu v bance přijít podezřelý nebo tak něco.

Taky jsem byl z ničeho nic naprosto vyčerpanej. Do prdele já byl vyčerpanej, že bych se snad nejraděj schoulil někde na lavičce a nechal se zapadat sněhem a v klidu, bez stresů, si jen tak umrznul. Já mám šílenou vůli k životu, takže jsem si prostě zapálil a šel. Potřeboval jsem se napít. Samo sebou nejsem takovej idiot, abych s takovou hotovostí zapadnul do první putyky.

Když jsem míjel kontejnery na tříděnej odpad, vytáhnul jsem si z plastů igelitku a šel na nádraží, kde jsem do ní na záchodě narval ty peníze. Jen dvacet tisíc jsem si nechal u sebe. Igelitku s lupem jsem potom zamčel do schránky a sypal si pročistit hlavu nějakým pořádným pitím.

Pomalu přestávalo sněžit. Miluju, jak pod nohama vrže čerstvě napadanej sníh. Mě vám to skoro dojímalo. Kurva, já byl nějakej celej rozněžnělej a lítostivej. Zapálil jsem si a snažil se nemyslet - vůbec. Kdo ví, co bych v tom stavu moh vymyslet za píčovinu.

Úplně mi vypadlo, že se potřebuju napít, jak usilovně jsem se snažil nemyslet. Jenom jsem kouřil. Najednou, ani nevím jak, jsem byl u hotelu. Rozhodně jsem bezcílně necoural nijak dlouho, protože jsem teprve dokuřoval poslední ubalenou cigaretu.

Nebyl to nijak luxusní hotel, ale měl bar, tak jsem šel dovnitř. Nejdřív jsem se ubytoval, protože jsem chtěl mít jistotu, že ať se zkalím sebe víc, budu mít kde spát. Platil jsem v hotovosti a předem, takže nedělali ani žádný velký cavyky.

Do pokoje jsem nešel. Zapadnul jsem rovnou na bar a objednal si flašku portskýho. Měl jsem, kurva, na to. Jenže oni neměli. Tak jsem vzal za vděk aspoň tím nejdražším červeným patokem co měli. Jelikož jsem si nechtěl balit cíga na baru, přikoupil jsem si ještě krabičku cigaret.

Seděl tam ještě nějakej rádoby papaláš. Byl děsně komickej. Lámal tam do sebe takový to jahodový sladidlo pro holky. Bylo mi ho líto. Chudák si ani neuměl pořádně uvázat kravatu. Nejspíš to byl nějakej nízkej úředník nebo prodavač parních čističů na služební cestě nebo tak něco. Urputně jsem se snažil nevšímat si ho, protože mě děsilo, že by moh nabít dojmu, že si se mnou může pokecat a vylít si bolavý srdíčko. Já vám byl najednou děsně šťastnej, že jsem si život zpackal tak, že už prostě nemůžu skončit jako on.

Najednou jsem měl po dlouhý době zase pocit, že se věci nedějou jen tak pro nic za nic. Ne že bych byl věřící nebo tak něco. O těch si myslím svý. Já jen, že když jsem v minulosti nebyl po období sraček pro jednou úplně v prdeli - a skoro bych řek, že jsem byl snad i místy štastnej – říkal jsem si vždycky, že ty sračky měly nějakej smysl, a že teď už bude konečně líp. Jenže to nikdy dlouho nevydrželo, takže po nějaký době jsem nevěřil, že bude dobře, ani když dobře bylo.

Jako malej jsem, asi tak na střední, odmítal věřit na náhodu. Byl jsem děsně neurotickej z pomyšlení, že by můj tehdejší život byl výsledkem náhody, že kdybych někdy udělal něco jinak nebo se něco nestalo, nebyl bych tam, kde jsem byl. Jasný, že to bylo hlavně kvůli holce. V tý mý náctiletý romantický palici mi připadlo, že jsme se poznali jen díky děsný fůře nepravděpodobnejch náhod. Tak jsem se utěšoval něčím jako předurčeností a tak.

Jenže jak jsem říkal - něco se ve mně před maturitou zlomilo. Místo předurčenosti jsem si vybral sebeurčení - nebo tak něco - a začal se chovat tak, aby to bylo v rozporu s tím, co se ode mě čeká, jen proto, abych měl pocit, že jsem si to tak sám vybral. Dneska je mi jasný, že i to byla jenom iluze a rád si občas připomenu ten pocit, že věci jsou tak, jak být mají.

Ta holka se se mnou samo sebou po maturitě rozešla a mně to bylo vlastně fuk. Stejně jsem se tou dobou děsil, že bych měl skončit jako ti lidi, co se zamilujou na střední a někdy mezi třiceti a čtyřiceti si uvědomí, že spolu být nechtějí, že k sobě nepatří.

Přešel měsíc. Skončily prázdniny, který mi velkoryse dotovali rodiče, protože jsem předstíral, že se učím na reparát. Nebylo to ode mě úplně hezký, protože pořád ještě věřili, že se dostanu na nějakou výšku a něco ze mě přece jenom nakonec bude. Mý selhání nesli dost těžce. Tak jsem přestal jíst a celej týden ležel v posteli. To zabralo. Bylo to sice dost hovadský, ale aspoň si uvědomili, že nemít maturitu není tak strašný, jako kdybych jim měl doma pojít na podvýživu.

Když se všechno uklidnilo, začal jsem si hledat práci. Jenže se základním vzděláním jsem se hodil tak akorát do výkopu nebo na obchodního zástupce. Po jednom pracovním pohovoru, kterej probíhal přímo výborně, jsem si koupil flašku vína a šel to do lesa za město zapít. Ne že bych chtěl něco slavit, protože bylo skoro jasný, že nastoupím do fabriky někam na dílnu jako pomocnej dělník. Bylo mi z toho na zvracení a zároveň do smíchu, protože jsem měl před obličejem pořád ten retardovanej výraz personalistky, která vypadala, že ji trefila snad mrtvice, když jsem vtrhnul do toho jejího kanlcu celej vyfintěnej. V obleku a kravatě s umně zasukovaným uzlem, jako bych to tam měl celý manažerovat.

Dopíjel jsem lahev a ta zkurvená tíseň ne a ne přestat na mě padat. Rozhodně by bylo lepší jít si lehnout, jenže já věděl, že bych stejně neusnul. Zavřel jsem oči a cítil takový bušení uvnitř hlavy, jakoby mi tam tepaly ňáký písty. To nebylo moc příjemný. Příjemný byla ta tma a ten malinkatej pocit zklidnění.

Vůbec nevím, jak dlouho jsem měl oči takhle zavřený, ale z tý relativní pohody mě vytrhnulo, jak se mnou cloumal barman. Chtěl, abych šel na pokoj. Vyloudil jsem z něj ještě flašku, ale cukal se, sviňák. Musel jsem mu za ni dát rovnej litr. Bylo mi to fuk. Ať se tím tuzérem udáví, čurák. Aspoň, že mi ji rovnou otevřel. Ne že bych byl bůhví jak vylitej. To vůbec. Dyť jsem měl jenom jednu flašku. Jenže já byl celej nějakej mimo. Jakoby se mě netýkalo vůbec nic kolem. Kompletně netečnej. Odtrženej nebo tak něco.

Hned jak jsem zavřel dveře, napálil jsem cígo. Ani jsem nesháněl popelník. Stejně tam žádnej nebyl, jak jsem pozděj zjistil. Ono se to už dneska nenosí. Kouření upadlo v nemilost či co. A to přitom všichni největší machři a drsňáci ve starších filmech vždycky dávali jednu za druhou. Neodsuzuju nekuřáky a ani nic nevyčítám těm, co kuřáky nesnášej, ale já se prostě s cígem cítím tak nějak jistější.

Leh jsem si do postele a zavřel oči. Cígo v jedný ruce a flašku ve druhý. Bylo to jakobych někam letěl. Ne jako vzduchem nebo tak něco, ale spíš něco jako mezi-galaktickej let nad-světelnou rychlostí. Když jsem otevřel oči, bylo to jako procitnutí ze subprostoru či co. A taky bylo ráno.
Autor ArnDresko, 06.12.2011
Přečteno 171x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

hezky vanoce ti preju :)

11.12.2011 16:27:25 | janewe

no... hele... tohle neni fer... nad timhle se mel zamyslet puvodne uz v tehle kapitole.. ale rekl sem si ze mu to je vlastne fuk a uvedomi si to az rano... akze to ma byt na zacatku dalsi kapitoli... takze hele... nepredjimej, jo! :D

08.12.2011 21:37:11 | ArnDresko

jeste ze neuhorel v posteli :)

08.12.2011 19:56:21 | janewe

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí