Probuzení

Anotace: -

Prolog

 Když jsem poprvé otevřel oči, spatřil jsem světlo. Tu oslnivou záři, která mi nedovolovala vidět svět kolem. Ale jak slábla, začal jsem si všímat obrysů, které z ní znenadání vystupovaly.

„Kdopak jsi?“ ozval se jakýsi hlásek. Teprve nyní jsem si uvědomil, že ležím v posteli. Nad mou hlavou se točily malé předměty, uvázané na tenkém provázku. V bílém světle se třpytily, jejich ostré hrany na mne házely své odlesky a já si po chvíli uvědomil, že to jsou kousky skla. A ony střepy, dost ostré na to, aby dokázaly člověka pořezat natolik, že by vykrvácel, se lehce otáčely jen pár desítek centimetrů od mé tváře.

„Kdopak jsi?“ ozval se hlásek znova. Zamrkal jsem a tiše zašeptal: „Artur.“

„Nuže dobrá, Arture, představení může začít,“ řekl hlásek a nastalo ticho.

 

I.

 Dopadl na mne kužel ostrého světla. Rukou jsem si zastínil oči a přímo před mou postelí se cosi pohnulo. Jakmile si mé oči přivykly intenzitě osvětlení, poznal jsem, že to byla opona. A za ní velký sál, plný lidí. Publika, co čekalo na představení.

„Můžeme začít?“ zeptal se kdosi za mou postelí. Otočil jsem hlavou a uviděl muže v bílém plášti. Kývl směrem k publiku a pak se otočil. Někdo se dotkl mé ruky. Trhl jsem sebou a pohlédl na osobu, která to byla. Mladá sestřička se na mne usmála a poté se mě znovu dotkla.

„Co se to…?“ začal jsem, ale druhá sestra, stojící na levé straně postele mě přerušila.

„Pšššt,“ vydala ze sebe a ukazováček dala před svá ústa. „Tiše.“

Porozhlédl jsem se kolem sebe. Napravo stál malý stolek, se skalpelem a dalším chirurgickým náčiním. Nalevo velká bílá skříň se skleněnou vitrínou, za níž bylo možné spatřit lahvičky, naplněné všemi možnými roztoky. Od uspávadla až po morfin.

Před postel se postavil doktor. Tváří k publiku. Ukázal divákům jakýsi malý předmět. Jeho tělo mi zabraňovalo onu věc vidět. Poté se otočil ke mně a já v jeho ruce spatřil injekční stříkačku. Přešel na pravou stranu mé postele a sklonil se nade mnou.

„Je čas, Arture,“ řekl. Došlo mi, co chce udělat.

„Dejte to ode mě pryč!“ řekl jsem a přešel do sedu.

„Ne, Arture! Je potřeba to udělat,“ odvětil muž a chytil mne za ramena. Silně mě přirazil zpět k posteli a sestrám nařídil, ať mě podrží.

„Nechte mě být!“ vykřikl jsem a snažil se vymanit z jejich sevření. „Dejte ode mě ty pracky pryč!“

„Přivažte ho!“ rozkázal muž a sestra, která mu stála po boku, na chvíli zmizela. Pokusil jsem se přejít znovu do sedu, ale doktor mě držel silně. Rukama jsem tedy sevřel ty jeho a pokoušel se je odtrhnout ze svých ramen. Neměl jsem však dost sil to udělat. Byl jsem najednou úplně zesláblý.

„Pomoc!“ vykřikl jsem. Doufal jsem, že mi z publika někdo pomůže, že něco udělá. Žádný z nich však nepřišel. Mysleli si, že jen hraji svou roli.

Vedle doktora se objevila sestra. V ruce třímala řemeny. Kývla na svou kolegyni a spolu s ní mi přivázaly nohy k posteli. Vzpouzel jsem se, ale nemělo to žádný účinek.

„Tohle není jen představení,“ vydal jsem ze sebe, když přivazovaly mé ruce. „Tohle je skutečné.“

„Právě naopak, Arture,“ řekl muž s injekcí a konečně dal ruce z mých ramen. „Toto je pouze jedna z her, ve které jsi hercem.“

Ucítil jsem štípnutí na své pravé ruce. To zrovna jehla projela mou kůží a do krve vydala veškerý svůj obsah.

„A ty, Arture, jsi dobrý herec,“ zašeptal doktor a sklonil se nade mnou. Svět se mi začal rozmazávat, a když muž promluvil naposledy, vnímal jsem ho už jen jako velkou černou šmouhu. „Vždycky jsi byl.“

Slyšel jsem vzdalující se kroky. Černá šmouha zmizela z mého zorného pole a já viděl jen bílo. I to však zmizelo, když světlo zhaslo a mne obklopila tma.

 

II.

 Když jsem otevřel oči, spatřil jsem světlo. Tu oslnivou záři, která mi nedovolovala vidět svět kolem. Oslepla mne. Ale když jsem uslyšel její hlas, sluneční svit zakryl její obrys. „Arture?“

Znovu na mne dopadly paprsky slunce, a proto jsem si dal ruku před oči, aby mi do nich nesvítilo. A spatřil jsem ji. V těch sněhově bílých šatech, co tak ráda nosila. Emu. Svou lásku.

„To jsem já,“ řekla a usedla na okraj lehátka, na kterém jsem ležel. Její prsty se dotkly mé dlaně a sevřely ji. Usmál jsem se. Zdálo se však, jako by si mého úsměvu nevšimla.

„Přála bych si s tebou mluvit,“ zašeptala a pohlédla na mě. Svýma krásnýma očima, připomínající dva smaragdy.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Nad našimi hlavami přeletěl racek a zmizel v paprscích slunce. Loď, na které jsme pluli, se zakymácela. Na palubu dopadlo několik kapek mořské vody.

„Já jen…“ začala Ema a odvrátila zrak. Patrně se snažila zakrýt své stékající slzy. Přešel jsem do sedu a zaujal místo těsně vedle ní. Chytil jsem ji kolem ramen a promluvil: „Neplač, Emo. Řekni mi, co se stalo?“

„Všechno je stále horší od té doby, co…“ řekla, ale nedokončila. Snažila se potlačit další vlnu slz, ale nepodařilo se jí to.

„Ale no tak,“ zašeptal jsem do jejího ucha a zabořil tvář do jejích vlasů. Těch dlouhých vlasů kaštanové barvy, co vždy voněly po levanduli.

„Arture?“ řekla Ema.

„Ano?“ zeptal jsem se a zvedl hlavu, když se ke mně otočila. Chvíli na mě zírala a pak, jen co se ozval chraptivý hlas racka, promluvila: „Musíš se probudit, Arture!“

„Cože?“ zarazil jsem se. Loď se znova zakymácela a na nás dopadla malá sprška vody.

„Musíš to pro mne udělat.“

„Ale proč bych…“ ptal jsem se, když vtom mě cosi strhlo z lehátka a mrštilo mnou přes zábradlí do lesknoucí se vody Tichého oceánu. Moře bylo studené a průzračně čisté. Paprsky slunce dopadaly na jeho hladinu a odhalovaly nádheru, která byla pode mnou. Podmořské korálové útesy, pokryté místy dlouhými řasy a v dáli plující velryby.

Když jsem se pokusil vyplout na povrch, zjistil jsem, že nemohu. Že mne jakási tajemná síla držela pod hladinou a nedovolovala mi se z jejího sevření vymanit. Snažil jsem se ze všech sil doplavat k hladině. Máchal jsem kolem sebe rukama a kopal nohama, ale bez účinku. Věděl jsem, že mi nezbývá mnoho času než se nadechnu a do svých plic naberu spoustu vody. A ta chvíle brzy přišla. Ještě jednou jsem se pokusil vyprostit ze sevření tajemné síly, leč opět bez výsledku. Nadechl jsem se a voda se nahrnula do mých plic.

 

III.

 Když jsem otevřel oči, spatřil jsem písek. Sluncem rozpálený zlatý písek, který byl všude, kam jsem pohlédl. Ležel jsem na něm, levou tvář měl otlačenou od drobných zrnek a věděl, že není něco v pořádku. Ještě před několika vteřinami jsem se topil v průzračných vodách Tichého oceánu a nyní se válel nejspíš někde uprostřed Saharské pouště. A co to pódium, na kterém mi ten neznámý muž v převleku doktora vpíchnul roztok do mých žil? Zdálo se mi, jako by mezi touto chvílí a momentem, kdy na mne promluvil ten záhadný hlásek, uběhlo sotva několik minut, i když bylo zřejmé, že uplynuly desítky hodin.

Vstal jsem a porozhlédl se, zda-li kolem zahlédnu i něco jiného než písek. Ihned jsem však zjistil, že zde, něco jiného než ty duny drobných zrnek nenajdu. Udělal jsem pár kroků směrem na východ, když mnou projela ostrá bolest. Chytil jsem se za pravý bok, odkud vycházela a prsty nahmatal jakýsi drobný předmět. Vytáhl jsem jej a zařval bolestí. Cítil jsem, jak mi mezi prsty teče pramínek krve. Udělalo se mi nevolno, a tak jsem usedl na zem a podíval se, jaký předmět jsem v sobě měl.

Nebyl jsem schopen slova, když jsem zjistil, že je to velký kus střepu, nápadně připomínající ten, co nade mnou visel, když jsem ležel na oné posteli na jevišti.

„Co se to děje?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že nedostanu odpověď. Svůj zrak jsem upřel na místo, odkud jsem střep vytáhl. K mému překvapení tam nebyla žádná rána. Jako by se během těch několika vteřin zacelila. Prsty jsem ohmatal kůži, na níž nebyly známky žádného zranění. Nyní jsem již věděl, že se děje něco, co úplně přesahuje mou mez chápání.

Vstal jsem, střep upustil na teplou zem a šel dál, odhodlán se dostat od toho místa na míle daleko. Vyšel jsem po svahu jedné z dun a porozhlédl se. Měl jsem odtamtud dobrý výhled. Poušť se táhla desítky kilometrů ve všech směrech. V dálce na severu šlo spatřit horizonty hor, táhnoucí se dokola až na jihovýchod. A tam jsem je spatřil.

Mohli být ani ne pět set metrů ode mne. Skupina tří, čtyř lidí, pochodující na okraji jedné z vysokých dun. Zakřičel jsem na ně, ale očividně mě neslyšeli. Pokračovali dál a během chvíle zmizeli, když sestupovali z písečného kopce dolů. Rozeběhl jsem se směrem k nim. Dlouhými kroky jsem se hnal pískem, občas upadl a rukama se do něj zabořil. Ale během několika vteřin jsem už byl opět na nohách a utíkal dál, až jsem nakonec stanul na vrcholku duny, kde stáli oni.

Pohlédl jsem směrem, kde zmizeli a zjistil že se ode mne vzdálili. Znovu jsem na ně zavolal. Ale neotočili se. Běžel jsem dál a křičel na ty osoby, aby zastavily. Neslyšely mne.

Když jsem únavou padl na kolena a snažil se popadnout dech, došlo mi, že jsou ještě dál než předtím. Jak je možné, že jsou tak daleko? Svalil jsem se do písku a sledoval oblohu.

Co se to sakra děje? ptal jsem se sám sebe. Bylo mi do breku, a tak jsem zavřel oči. Poslouchal jsem jak se mezi dunami prohání slabý vítr. Cítil, jak písek víří všude kolem mě. Říkal si, že musím pokračovat dál. Že ty lidi mohu ještě dostihnout. Jen co se mé srdce trochu zklidnilo, zhluboka jsem se nadechl a vydechl. A pak otevřel oči.

 

IV.

Spatřil jsem světlo. Levou rukou jsem si zastínil oči a uviděl ženu, přímo naproti sobě. Už jsem neležel sám v té Saharské poušti. Opět jsem byl na tom jevišti, uložen na nemocničním lůžku. Zdravotní sestra, sedící na okraji postele se na mne usmívala.

„Co se to děje? Jak to, že jsem tady?“ vyhrkl jsem okamžitě. Mladá žena se ale stále usmívala a pozvedla ukazováček ke svým ústům.

„Ššš,“ řekla. „Všechno bude dobré.“

„Jak to myslíte, dobré? A řeknete mi už, co se tady děje?!“ vyjel jsem na ni.

„Co je to s ním?“ uslyšel jsem mužský hlas. Velmi povědomý. Otočil jsem hlavou napravo a spatřil svého otce. Po jeho boku stála má matka a ten doktor, co mi vpíchl injekci.

„Reaguje,“ řekl muž v bílém plášti. „Bojuje.“

„Tati?“ zašeptal jsem. „Mami?“

„Bude v pořádku?“ zeptala se matka a pohlédla na mne. Nemohl jsem si nevšimnout jejího ustaraného výrazu, který ji dělal o hodně starší, než doopravdy byla.

„Uvidíme,“ řekl doktor a přistoupil k mé posteli. V jeho ruce jsem spatřil další injekci. Sestra okamžitě vstala a zamířila k mým rodičům. Něco jim tiše řekla a pak je odvedla pryč.

„Je čas Arture,“ řekl muž a dřív, než jsem stačil něco udělat, mi do ruky vpíchl ostrou jehlu. Lék, co se mi dostal do krve, začal hned působit.

„Proč mi tohle děláte?“ zeptal jsem se unaveně. Oči se mi zavíraly. „Proč mne nenecháte být?“

„Protože jsi dobrý člověk, Arture,“ odpověděl neznámý a usmál se. „A dobré lidi nemůžeme nechat jen tak zemřít.“

Usnul jsem.

 

V.

 Probudil jsem se a všude kolem mě byla tma. Ležel jsem na zádech, prsty jsem se dotýkal tvrdé země a snažil se uklidnit své rozbušené srdce. Zlehka jsem se nadechoval a vydechoval. Levou ruku jsem položil na svou hruď. Nádech a výdech. Tlukot srdce zpomalil a já uslyšel ten hlas.

„Jak se vede, chlape?“

Posadil jsem se a otočil se k muži, který na mě promluvil. I přes onu tmu jsem jej viděl zřetelně. Skoro jako by byl osvětlen denním světlem a okolí ne.

„Roberte, to jsi ty?“ zeptal jsem se mladíka, který stál jen pár metrů ode mne.

„Je mi líto toho, co se stalo. Nemohl jsem nic udělat,“ řekl Robert a popošel pár kroků blíž. „Ani nevíš, jak moc mě to celé mrzí.“

„Roberte, prosím, co se to sakra děje? Kde to jsem? No tak, odpověz mi!“ křikl jsem na něj. „Prosím, já… nevím, co se to se mnou děje!“

„Každou noc mívám noční můry,“ pokračoval Robert, jako by mě vůbec neslyšel. „Stále se mi zdá o tom, co se stalo a pokaždé v tom snu nemohu nic udělat. Stejně tak, jako se to událo doopravdy. A vždy se cítím tak bezmocný. Cítím se vinen, za to, co se ti stalo.“

„Roberte!“ vykřikl jsem. Do očí se mi vehnaly slzy. „Co se to sakra děje!“

„Musíš se z toho dostat, Arture. Musíš! A doufám… že mi jednoho dne odpustíš,“ řekl muž a náhle zmizel ve tmě.

„Roberte!“ křičel jsem, ale nevrátil se. Místo toho mne osleply dva kužely světla, vzdálené ode mne hodně daleko. Něco jsem uslyšel. Zvuk připomínající nastartování vozidla.

„Co to…?“ zašeptal jsem, když se světla začala velkou rychlostí přibližovat.

„Ne,“ hlesl jsem, když mi došlo, že se přímo na mě řítí auto.

„Nééé!“ vykřikl jsem a pravou ruku dal před sebe, v domnění, že ty dva přibližující se kužely zastavím. Ale pak už bylo jen světlo. A zvuk tříštícího se skla.

 

VI.

„Arture?“ uslyšel jsem její hlas a spařil stín, který zahalil slunce. „To jsem já.“

Byli jsme opět na lodi. Sedla si na lehátko vedle mne, stejně jako před tím. „Přála bych si s tebou mluvit.“

Ve vzduchu byla cítit vůně slaného moře. Zhluboka jsem se nadechl a setřel slzu, která mi stékala po tváři. Nad našimi hlavami přelétl racek a zmizel v dálce.

„Já jen…“ začala Ema a odvrátila zrak. Nereagoval jsem. Nemělo to smysl. Stejně by dělala, že mě neslyší. Úplně jako všichni ostatní.

„Všechno je horší od té doby, co…“ pokusila se zastavit příval slz. Neúspěšně.

„Arture?“ Pohlédl jsem jí do očí. Do těch krásných smaragdových očí.

„Musíš se probudit, Arture,“ řekla Ema a chytila mne za ruku. „Musíš to pro mne udělat. Musíš!“

A pak mne cosi strhlo z paluby a já spadl dolů, do tichého oceánu. Ledová voda mne pohltila a uzavřela se nade mnou. Pokusil jsem se vyplavat nahoru, ale jako by mne cosi drželo. A tak, s vědomím, že mě ta tajemná síla opět nenechá nadechnout čerstvého vzduchu, jsem nabral mořskou vodu do svých plic. A vše zmizelo.

 

VII.

 Stál jsem na jevišti, zády otočen k publiku. Před sebou jsem viděl moře, to velké tiché moře, které svými vlnami naráželo na skalní útes pode mnou. Stál jsem na okraji propasti, díval se dolů a pozoroval lesknoucí se kapky vody, poletující vzduchem. V dáli šlo spatřit malou loď, kymácející se na velkých vlnách.

„Je mi líto co se stalo, nemohl jsem nic udělat,“ uslyšel jsem za sebou Robertův hlas a dál sledoval loď plující k horizontu, kde právě zapadalo slunce.

„Musíš se probudit, Arture! Musíš to pro mne udělat,“ zněla v mých uších Ema.

„Co se s ním děje?“ zeptala se má matka.

„Bojuje,“ odpověděl doktor. Loď zmizela za horizontem a já si povzdechl.

Otočil jsem se a spatřil je. Všechny. Své rodiče. Roberta a Emu. Toho doktora a ty dvě zdravotní sestry. Stáli vedle sebe. Jeden vedle druhého. Za nimi sedělo publikum a čekalo.

„Je čas, Arture,“ řekl doktor a kývl na mne. Otočil jsem se a znovu se podíval ze srázu dolů. Na ostré skály, které tam byly. Zhluboka jsem se nadechl a pak skočil. V dálce za sebou jsem zaslechl velkolepý potlesk. Potlesk, který patřil jenom mně. Zem se blížila.

„Jsi dobrý člověk, Arture,“ uslyšel jsem ještě tichý doktorův hlas. „Vždycky jsi byl.“

Zavřel jsem oči a doufal jsem, že až je příště otevřu, neuvidím světlo.

 

Epilog

Když začaly v nemocničním pokoji odbíjet staré hodiny, přinesené na popud jednoho z pacientů, dvanáctou hodinu, kolem nemocničního lůžka v té chvíli stála skupina čtyř lidí. Mladá dívka seděla na pravém okraji postele a držela za ruku mladíka, který na ní ležel.

„Musíš se probudit, Arture,“ řekla. „Musíš to pro mne udělat.“

Ozvalo se šesté odbití a muž, stojící na levé straně postele něco zašeptal a pak se sklopenou hlavou odešel z místnosti. Starší pár, který zde s dívkou zůstal, jen mlčky stál a pozoroval nehybného pacienta.

Přišlo deváté odbití a místností se rozlehl tichý potlesk, přicházející z vedlejší místnosti.

Když hodiny odbily po dvanácté, potlesk utichl a v místnosti nastalo ticho. Ale pouze na pár vteřin, protože pak mladík na lůžku vydechl naposledy a místností se rozlehl dlouhý táhlý zvuk nemocničního přístroje.