Svítibřit

Anotace: V městě daleko na jihu, Fêrlonheimu, získá Delisha svou šestnáctou zbraň. Ani k tomu nebude potřebovat své bojové schopnosti.

Sbírka: Delishiny věrné prodloužené ruce, které tě stáhnou do hlubin zapomnění

15. Darnil, 3E892

     Do Fêrlonheimu jsem dorazila týden po opuštění Lusionu. Vjela jsem do města zrovna v době, kdy se zde konaly velké trhy. Fêrlova pevnost je největším městem v oblasti, takže se sem sjeli snad všichni obyvatelé okolí. Což však také přilákalo do pevnosti spoustu kapsářů a jiných pobertů. Stalo se mi několikrát, že jsem chytila slídivou ruku, která se mi snažila dostat k měšci. Avšak vždy, když jsem chtěla onoho lupiče přivést před stráže, vysmekl se mi a utekl.

     Konečně jsem dorazila do centra pevnosti. Zde byla taková masa lidí, že jsem se jí brodila jen ztěžka. Nakonec jsem se přeci jen dostala ke stánkům. Trhovci zde prodávali všechno možné – od obyčejného nádobí, přes elfské látky, až po zbraně. Bylo tu několik kovářů, ale až ten poslední mě doopravdy zaujal.

     Ve své nabídce měl množství zajímavých i zvláštně tvarovaných zbraní, zdálo se, že některé jsou dokonce i magické, avšak mě zaujal jeden krátký meč. Co jsem si pamatoval, tak mi velice připomněl jednu z mých zbraní, o kterou jsem už dávno přišla: Zar-Thul. Asi jediný rozdíl v nich byl, že čepel tohoto meče čas od času osvítil namodralý blesk.

     Začala jsem se o onu zbraň zajímat, ale kovář odmítl přijmout nabízené dva tisíce zlatých. Řekl mi, že tento meč vymění pouze za jinou magickou zbraň stejné vzácnosti. Sdělila jsem mu, že si to musím rozmyslet a omluvila se. Prodrala jsem se k jedné z uliček, která byla překvapivě prázdná a začala se hrabat v batohu. Přemýšlela jsem, kterou ze čtyř zbraní, které my ještě zůstaly, bych mu dala, když tu jsem narazila na Sekeru mrtvého. Uvědomila jsem si, že druhý Ulbaradinův artefakt je nadobro ztracen, roztříštěn na zmrzlé kousky kdesi severovýchodně od Lusionu, a měla jsem vítěze.

     Vrátila jsem se ke kováři, který se na mě usmál, když jsem dorazila. Vytáhla jsem tedy z batohu Sekeru mrtvého a on se usmál ještě více. Podala jsem mu ji a on sekeru se zatajeným dechem přijal. Přejel prsty po runách na čepeli a pak zbraň odložil. Nato mi vsunul můj nový meč do pochvy a tu mi podal.

     Odbrodila jsem se masou těl od stánků a znovu si prohlédla nabytou zbraň. Jiskřivá čepel osvětlovala okolí. Chvíli jsem přemýšlela, jak bych meč pojmenovala, a tu mi jméno vytanulo na mysl:  Svítibřit.