Osvobozený

Anotace: Pro zisk další zbraně, tentokrát už sedmnácté, bude muset Delisha prolít trochu své krve a o něco více se zapotit.

Sbírka: Delishiny věrné prodloužené ruce, které tě stáhnou do hlubin zapomnění

20. Darnil, 3E892   

     Z Fêrlonheimu jsem se rozhodla vydat k trpaslíkům do Trpasličích hor. Nemám sice příliš v lásce zimu, ale ještě nikdy jsem neviděla pravé trpasličí město, a tak jsem se k tomu odhodlala. Snad mě přijmou a nezabouchnou mi bránu před nosem.

     Hleděla jsem na impozantní bránu Galaheimu. Avšak to bylo taky jediné, co jsem mohla dělat. Tamní trpaslíci mi odepřeli vstup do města, tak jsem se po chvíli otočila a zkusila to jinde.

     Projížděla jsem po nepříliš široké a značně strmé cestičce, která vedla k Helgân-dûm, když tu mě zaujal jakýsi záblesk. Seskočila jsem z koně a šla za předmětem, o něhož se odrážel sluneční svit. Když jsem dorazila blíže, zjistila jsem, že se světlo odráží od kovové špičky nějakého předmětu, který je zaklíněný v kamenné průrvě.

     Zkusila jsem tu věc vytáhnou, jenže sotva, co jsem to popadla, jsem ucukla bolestí a rozevřela ruku. Přes celou dlaň se táhla řezná rána, ze které začala téci krev. Zamračila jsem se a přešla ke koni, abych z batohu vytáhla kus látky, se kterou jsem si poraněnou ruku ovázala. Pak jsem si na druhou ruku navlékla rukavici a znovu se přiblížila k tomu ostrému čemusi. Rukou v rukavici jsem s tím zkusila zalomcovat, ale téměř se to nehlo. Zkusila jsem ještě silněji, ale i to se minulo účinkem. Kdybych aspoň tak viděla do té průrvy! Hned po té otázce mě napadlo obětovat jednu louč a hodit ji do temnoty. Zapálila jsem hlavici louče a pomalu ji vsunula do temného otvoru. Když jsem ji upustila, padající louč osvětlila prostor. Dutina nebyla nikterak hluboká a značně úzká.

     Světlo mi konečně odhalilo, čím je onen předmět. Ve skále byl zaklíněn jakýsi meč. Jílec zbraně uvíznul v puklině skály a ven čněl pouze hrot, který odrážel sluneční paprsky.

    Zkusila jsem vyšťárat jílec Zkázou, ale byla moc krátká. Ani mé ostatní zbraně nedosahovaly k zaseklému konci meče. Pak mě napadlo, že bych mohla skálu, která nechce svůj poklad vydat, rozbít mečem. V batohu jsem našla kus pevného provazu a přivázala ho k jílci Vigerase. Chytila jsem špičku zaklíněného meče a rozkývala svou zbraň. Díky louči jsem viděla, jak meč naráží do skály, ale nebyl dost masívní, aby ji narušil natolik, že by se mi podařilo meč vytáhnout. Tu mě napadlo zkusit to s Rûyanem. Přivázala jsem k vrhací sekeře provaz a znovu to zkusila. Po pár úderech se ze skály začaly sypat malé úlomky. Meč mi málem vyklouzl, jak jsem to nečekala, když se uvolnil.

     Vytáhla jsem obě zbraně na povrch a zkontrolovala, zda neutrpěla sekera nějaké poškození. Bylo to dobré, nebylo na ní žádné známky po nepříliš šetrném zacházení.

     Začala jsem si prohlížet osvobozenou zbraň. Překvapilo mě, v jak dobrém stavu je, ač zde musel být vystaven slunci, dešti i sněhu už nějakou dobu. Zkusmo jsem si párkrát švihla – zbraň byla dobře vyvážená.

     Napadlo mě tedy, že si ho nechám a jelikož byl uvězněn tak dlouho, začnu mu říkat Osvobozený.