Nesem vám noviny

Elisa K. Povídky » Ostatní

 

I přesto, že bylo teprve 2. prosince, ovládl městečko mráz, který ani ti nejstarší nepamatují. Blížil se další, tmavý večer. Malé, chudé děvčátko se plížilo tmou a doufalo, že se najde někdo, kdo si koupí noviny kterých drželo v náručí celý štos. Třáslo se nad tíhou novinových výtisků. Žilo pouze s maminkou, pracující jako švadlena. Maminka na něj téměř neměla čas. Práce ji všechen čas brala. Tatínka děvčátko nemělo. Ten zemřel, když bylo ještě nemluvně, ani si ho nepamatovalo.  

    Přitáhlo si blíž k tělu hadr, co jí sloužil jako kabát, přehozený přes šaty. Pár tiskovin spadlo na zem. Děvče je chtělo sesbírat, kdyby je ovšem vidělo. Tak nelítostný letošní sníh byl. Srovnalo si ostatní noviny, aby žádné nepoztrácelo a vydalo se na toulky městem. Vzduchem se  linula vábivá vůně cukroví a dalších pochutin. Děvčátku zakručelo v břiše. Pokoušelo se si vzpomenout, kdy se naposledy dosyta najedlo. Nevzpomínalo si. S více než nuzným platem její matky si mohly i o svátcích dovolit pouze skrojek chleba a vodu. Z některého z domů k němu dolehl zpěv koled. Položilo noviny na zem hned vedle sebe, aby je později našlo. Zkřehlými, od mrazu červenými prsty obemklo venkovní parapet domu, ze kterého slyšelo koledy. 

     Naskytl se mu pohled do kuchyně, kterak žena vytahovala z trouby perníčky. Přikrčilo se, aby ji žena neviděla, když dávala plech vychladnout k oknu. Z vůně medu se děvčeti zatočila hlava. Narovnalo se a omámeně sledovalo plech. Na chvíli se mu zdálo, že jeden perníček drží. Téměř cítilo, jak se mu to lahodné pečivo rozpouští na jazyku. Stálo u okna dlouhou dobu, jen občas oprášilo noviny od sněhu. Vzpomnělo si na laskavého muže, který mu dával každé ráno noviny, aby je prodalo. Peče i jeho žena perníčky?  

    Bylo tak zaujaté přemýšlením a pozorováním plechu že si nevšimlo ženy kontrolující, zda jsou perníčky již vychladlé. Vyděšeně na ženu pohlédlo. Chtělo popadnout noviny a utéct, ale bylo až příliš zesláblé. Žena zmizela z dívčina zorného pole. Po chvíli temný večer ozářilo obdélník světla vchodových dveří, ve kterých žena stála. Přišla k děvčeti, jemně ji vzala drobnou ručku do svých teplých dlaní, a něco jí do ručky dala. Bylo to ještě teplé. Perníček! Děvčátku se rozzářily oči. Vděčně ženě stiskla dlaň. Žena se na dívku usmála a pohladila ji po vlasech. 

    Děvče si sedlo na hromádku výtisků novin a vdechovalo vůni perníčku. Opatrně se zakouslo a nechalo kousek perníčku, aby se rozpustil na jazyku. Když perníček snědlo, popadlo promoklý štos novin, vděčně pohlédlo na dům a vydalo se dál. Bosé nohy děvče studily. Začalo šlapat na místě, aby se zahřálo. Sedlo si ke zdi jednoho z dalších domů, chůze na místě ho ještě více unavilo.    

       Vzalo jedny noviny, rozložilo je a přiložilo na hadr, co mu složil jako provizorní kabát. Ale ani další vrstva ,kabátu‘ promrzlé děvčátko nechránilo před krutým, nelítostným mrazem. Zavřelo únavou oči. Uslyšelo, jak někdo zašustil novinami položenými vedle. Vzápětí ucítilo, jak mu někdo vkládá do ledové dlaně krejcar. Otevřelo oči. Toho muže si nepamatovalo, přesto vědělo, kdo před ní stojí.      

Tatínku pomyslelo si děvče a usmálo se. Cítilo, jak ho někdo bere za ruku.

Půjdeš se mnou? optal se tatínek své dcery v duchu a usmál se.

    Sedělo tam, pod oknem domu, pobyt na mrazu si vybral svou daň. Zmrzlo. Ale bylo krásné i po smrti. Usmívala se. Jen ona totiž znala význam článku, který v novinách předtím nebyl. V novinách, které nosila celý den. V novinách, které nikdo nečetl ani neposlouchal.