Drzá princezna a šašek

Anotace: Takový pokus o rejpnutí si do jednoho zdejšího Literára. Pokud se pozná, nechť se ozve, ať zprávou, nebo komentářem :) A když jsme u těch komentářů, vy „ostatní" můžete psát taky, já vám to nezakazuji ;))

Žila, byla jsem já. A aby bylo jasno, o koho jde, jsem princezna a patří mi obrovské sídlo v blíže neurčeném místě v Česku. Na svůj věk, to znamená 14 let, jsem menší než některé dívky mého věku. Postavu mám? Jak se říká, krev a mlíko, žádná vychrtlá anorektička. Hnědé, nijak zajímavé do půli zad rovné vlasy, modrozelené oči, na kterých mi trůní brýle. Nos jak bambule, rty ani velké ani malé, zkrátka si ze mě na zadek nesednete.   

       Jednou jsem navečer na nástěnku v jednom z tanečních sálů přišpendlila moji novou povídku. Ráda píšu, psaní je šlechetný koníček. Povídky čtou sloužící, vždy ji přišpendlím na nástěnce v tanečním sálu a sloužící na kousky papíru píšou své dojmy, které také dají na nástěnku. Po několika dnech vždy chodím názory číst. 

    „Ahoj páže, máš chvilku, že by sis přečet moji nejnovější povídku?“ usmála jsem se na jedno z pážat, co mě div nesejmulo loktem při mé cestě do koupelny.

    „Co? Jo jasně“ přislíbilo páže přečtení. Radši jsem počkala, až odejde a zaplula do koupelny.

 

   „Zase ty? Tak už sis to přečetl?“ protočila jsem následující den v žertu oči nad opětovném setkání s pážetem. 

    „Princezno, moc se omlouvám, právě jsem dorazil z nákupu hromady zbytečností, tak za chvíli jdu na to. A včera, princezno upřímně, já už měl v sobě pár piv“ začervenalo se páže a vyseklo mi omluvnou poklonu. Usmála jsem se. Mužský no, dalo se to čekat.

    „Půjdu tak za půl hodiny spát, tak snad si to přečtu ještě dnes“ zadoufala jsem. Asi za dvacet minut jsem šla do onoho tanečního sálu a na malý kousek pergamenu napsala:  Princezna si jde hajnout, názor si přečte zítra. Dobrou noc, páže, a připojila podpis. Přišpendlila jsem to vedle papírů s povídkou a odebrala jsem se k sobě do komnaty. Když jsem se následující den brzy ráno připlížila do sálu, s doufáním, že jsem nikoho kdo ještě spal, nevzbudila, našla jsem pod povídkou hustě popsaný pergamen.

    Názor na povídku od toho pážete. Rychle jsem ho přelétla očima. Hezky se vyspi princezno- já jdu na pivo, stálo na konci. Rozesmála jsem se. Úsměv mi vydržel celý den, však se mě všichni ptali co se mi tak veselého přihodilo, ovšem já mlčela. S tím pážetem jsem si vypěstovala soukromý humor. Když se mi zas jednou připletl do cesty, chtěla jsem jít k sobě do komnaty, navrhla jsem mu:

   „Páže, co bys řekl tomu, že bych navrhla, že by se z tebe stal dvorní šašek?  Půjde ti to a zvýší se ti plat“ snažila jsem se navnadit.

    „To by bylo fajn. Akorát po mě princezno, nechtějte kotrmelce nebo tak něco. Už sem postarší pán a mohl bych si ublížit“ mrkl na mě.

„Alespoň vím, co si od tebe budu přát, až zítra po obědě povoláme nového dvorního šaška. Jakmile něco nesplníš, bum, plat se ti zmenší na polovinu a odstřihneme ti internet, na kterém trávíš tolik času“ natáhla jsem se a zlehka mu prohrábla tmavé vlasy, které začínají pomalu ale jistě řídnout a zesvětlovat.    

  „Super, to mám teda vyhlídky. Ještě že kradu signál od toho pomocníka v kuchyni“ V ledově modrých očích nově jmenovaného šaška zajiskřilo.

    „Stráže! Stráže! Proklepněte toho pomocníka v kuchyni. Hned! Z princezny si nějakej šašek nebude dělat legraci! Co tam jen tak stojíte? Za co vás platíme?“ zavolala jsem. Stráže se vážně začaly blížit.

    „Herdek, sem zas něco prokec. Jdu ještě na pivo, než mě šoupnou do hladomorny“ zlehka se uklonil a začal prchat.

   „Jo tak na pivo. Ti královští sloužící se nějak mají k světu, když mají na pivo. Měj se šašku, snad mi zas brzo zkřížíš cestu do komnaty“ zamávala jsem šaškovi na rozloučenou.

   „Tss, hrozně drzá princezna“ prohlásil naoko pohoršěné.

„Drzá ne, pouze upřímná“ začala jsem se bránit.

  „Občas je to totéž. Vím to podle sebe“ To už se opravdu dal před stráží na útěk

„Šašku počkej, co ta moje povídka?“ otočila jsem se za ním.

   „Dám si ji k pivu“ slíbil a zmizel za rohem jedné z chodeb.

   Chvíli jsem hleděla na místo, odkud vzal roha před stráží. Na rtech mi hrál úsměv. Pak jsem se i já vydala někam jinam, přeci jenom se nesluší, aby princezna jako já stála jen tak v chodbě, to uznáte, ne?