Bezmocná ....

Anotace: Příběh o bezmoci ... o bezmoci jedné dívky ... která tak trpí ... trpí moc .... skončí to někdy? Upozorňuju, že nejsem žádnej magor trpící depresema, je to jenom moje čistá, lehce brutální fantazie x)

Měla na sobě krásné pruhované punčocháče, minisukni a vestu. Tak jí to slušelo a jak byla šťastná. A místo toho aby spokojeně usínala s úsměvem na rtech a se vzpomínkami na ty příjemně chvíle, tu sedí, zesláblá zimou, bezmocná, ztracená.A ta bezmoc ji užírá. Ta bezmoc ji trápí. Ta bezmoc ji dovádí k šílenství. Nejraději by zařvala. Ne. Nejraději by se vykřičela na celý svět. Dostala to všechno ze sebe ven. Ten vztek. Ten smutek. Ale nemůže ....
A brání ji v tom kousek bezvýznamného kovu který ji ale tak pevně svírá ruce za zády. Pomalu pozdvihne hlavu, otevře oči a hned ji steče několik hořkých slz.
Proč?
Proč to všechno muselo potkat zrovna ji?
Proč, zatraceně proč?
Je nesnesitelné jak nemůže nic dělat a jak moc dobře to ví.
Zaječela a z očí ji vytryskl další proud slz. Nevydržela to, začala nekontrolovatelně, hystericky brečet. Má pocit že se udusí, jak vzlyká. Skoro nemůže popadnout dech. Síla jejího vlastního záchvatu ji děsí.
Prudce vstala. Byla plná vzteku. Je jedno jak byla předtím unavená či zesláblá, síla hněvu je silnější. Musí se osvobodit. Sundat si ten bolestně svírající kov s rukou.
Teď hned. Jakkoli.
Poháněná vztekem začala divoce bušit do zdi. V tu chvíli necítila vůbec žádnou bolest. Až když na chvilku přestala. Začala znovu ječet, nyní nejen žalem, i bolestí. Bylo to jenom horší.
Tvrdě se sesula na zem, musela se uklidnit. Ztěžka oddychovala. Popadala dech, dusila se. Dusila se ze sebe. To ji děsilo a to ji zabíjelo.
V tom uslyšela jakýsi zvuk. Někdo ji přišel navštívit. Byl u ní. Zvedla hlavu.
Černé vlasy, vražedné oči, trpký úsměv. Anděl smrti. Příčina.
Vyvalila oči. Vyděšený výraz. V tom vražedný, její oči ji probodávali.
Příčina si vychutnávala její bezmoc. Sarkasticky se usmívala.
„Proč?“ promluvila Bezmocná, „ Proč?“
Příčina k ní poklekla. Přitáhla si její obličej ke svému a zadívala se na ni.
„Touha.“ Zašeptala, „ Utrpení …“
„Zabij mně.“
„…. Druhých lidí“
Bezmocná pochopila.
„Jak dlouho?
Příčina se znovu trpce usmála.
„Navždy.“zašeptala a s těmito slovy odvrátila hlavu a odešla.
Bezmocná pochopila. Záchvat ji dávno přešel. Nemělo totiž cenu se trápit. Vše již skončilo.