Kde víly tančí

Anotace: A kam chodí Aaliyan utíkat

Zima … velká zima a foukal vítr. Na zemi stopy sněhu, který se pomalu vpíjel do země a nechával po sobě hromady bláta. Co by kdo taky čekal od polní cesty.

Táhla psa na vodítku a ten ne a ne se hnout z místa. Hrabal. Hrabal krtky. Chvíli přemýšlela, že půjde hrabat s ním, ale nakonec ji zima donutila jít dál.

Ještě chvilku bude chodit a zahřejí se jí ruce. Pak už nebude takový problém udržet radostného psa skákajícího všude kolem.

Nevěděla moc, kam jde, u zdejšího lesa bydlela jen chvíli a dlouho jej odmítala navštívit v přesvědčení, že ten, do kterého chodila dřív, byl prostě nezaměnitelný, že by jej zradila, kdyby si našla druhý, kam by chodila.

Jenže v jedné ze svých slabších chvilek zjistila, že v místě nového bydliště prostě nemá kam jít. Její jediná kamarádka byla v práci a navíc toulat se pořád po kavárnách a hospodách nebylo ono. Chtěla jít prostě ven. Tak, jak chodívala dřív. Sednout si někam na trávu, dívat se do okolí, pustit si k tomu všemu hudbu, co zrovna potřebovala a přemýšlet. Brečet, smát se … nadávat.

A tak šla a šla. Bylo to zvláštní. I přes emoce, které jí do žil pouštěla hudba zaražená v uších, vnímala podivný hlas neznámého lesa.
Pes si vesele hrabal, omotával se kolem stromů, ale majitelka se cítila nejistě, když scházela strmý svah, a vyhledávala záchytné body pro zapření nohou, aby neupadla.

Svět se tady měnil. Vítr, který jí ještě před chvílí bodal ostny do tváří, zmizel. Les byl tichý, ledový … absolutně klidný. Nic se v něm nepohnulo, nic nedýchalo, žádný úsměv z jediné kůry stromu, žádný list, který by se zvedl ze země. Malé stromky se jen lehce přitiskly k zemi, když byla nucena na ně šlápnout. Tak neznámý les …

Bylo až s podivem, jak rychle ztratila hudba, co poslouchala, svůj každodenní význam. Sedla si na zem a pozorovala psa, který zuřivě štěkal na hromadu větví. Musela se zasmát. Ale i ten smích byl … planý. Napřed ji napadlo, že je to vlastně tím, že je tady nerada. Nutila se jít, aby měla nějaké místo. Ale … tohle nebylo její místo. Byla tady host. A les věděl, jaký host to je. Odkud přišla i jak se cítí. Všechno z ní znal už před tím, než sem vstoupila.

Byli si cizí. Ona i les. A ani jeden nechtěl prolomit svou barieru a pustit druhého dál. Tak kroužila kolem stromů, scházela níž a níž do srdce neznámého místa, rozhlížela se kolem a hledala jedinou větvičku, o kterou by se mohla v mysli opřít. Ale žádná jí nebyla nápomocna.
Tady si musí cestu najít sama. Žádný sebemenší list jí nesměl vyjít vstříc, tak to měl nakázáno.

Tak bloudila nahoru a dolů, dívala se na poskakujícího psa … když jí najednou před očima vyrostla louka. Dostat se k ní bylo obtížné, protože ji střežily husté porosty, větve naházené do vysokých hromad a listí zakrývající jámy.

Přesto cestu zdolala, domácího mazlíčka přenesla v podpaží, neboť se jí stále zamotával do větviček a znemožňoval jí cestu vpřed.
Uprostřed louky stál strom. Byl to starý strom s dírou v kmeni. Tmavé větve. Vystouplé kořeny. Stál sám. A ani jediná jeho končetina se nepohnula. Stále žádný vítr.

Vstoupila do ní nervozita. Z kapsy si vytáhla krabičku cigaret a chtěla si jednu z nich zapálit. Ale někde po cestě ztratila zapalovač. Vrátila tedy krabičku zpět a vydala se po louce dolů. Nikde nic. Jen tráva a kopečky od krtků, kteří si v podzemí stavili nové místnosti.

V dálce viděla posed, přitáhla si psa blíž k sobě, aby přestal vyhrabávat krtky, a vydala se směrem k němu. A tady to, co celou dobu cítila, vyvrcholilo. Nejistota. Obrovská nejistota s tím, kam jde. Ale nebyl to strach. V hlavě jí náhle naskakovaly zvláštní myšlenky. Myšlenky o upřímných příčinách její návštěvy zdejšího lesa. A přitom se o ně nijak nesnažila, prostě z ní vycházely …

… chci se mít kam schovat … chci se mít kde vybrečet … kde zakřičet, co mě bolí … kde se smát … kde dělat to, co se na veřejnosti nesmí … naplnit svůj pocit … prostě někam utéct a nebýt k nalezení, dokud se sama nerozhodnu, že půjdu pryč … cítit, že tady můžu být …

Její pes se z ničeho nic naježil, začal štěkat a spíš couval, než aby šel dopředu … když zvedla hlavu, zjistila, že kolem posedu je opět coby zábrana hromada větví. Naházená jedna přes druhou a skrz ně se proplétaly ze země vyrůstající stromy … suchá tráva, která na nich zůstala vyset, znemožňovala pohled skrz. Jen vyčnívající posed byl vidět. A na něm malinké okýnko pro myslivce.

Ptala se sama sebe, jestli se na ni někdo dívá, jestli ji někdo pozoruje, když se mazlíček tak rozštěkal. Ale … nikdo se tam nehýbal. Znovu si zkontrolovala všechny kapsy, jestli skutečně nemá zapalovač. Ale nikdy nebyl, byť je obrátila naruby.

I přes přesvědčení, že nikdo na posedu není, byla sledována. Sundala si sluchátka z uší a teprve v tu chvíli si uvědomila to strašlivé, nepřirozené ticho.

Scházela ještě níž, dokud nenarazila na další část lesa. Dovnitř už se jí nechtělo. Navíc s každým přiblížením se k lesu došlo k vytrácení se onoho podivného pocitu. A to i přes to, že jej neznala, nechtěla.

Zahlédla to. Viděla to. Viděla. Když se otočila, že půjde do kopce a zpět domů … byť nebylo nic slyšet, pár metrů před ní přeběhlo stádo bílých jednorožců. Běželi tak tiše, že je ani její pes neslyšel. A jeden z nich si návštěvy všiml. Zastavil se. Prohlížel si hloubku očí neznámé dívky a četl z myšlenek city, které ji přivedly až sem. Jak je to vůbec možné, že je našla. Že je vidí …

Ale víc si už ti dva sdělit nemohli. Víla v zelených šatech s motýlem na provázku je popoháněla kupředu. Látka jejích šatů byla z jarní trávy, která se pomalu probouzela k životu. Místy čerstvá, jasně zelená, střídala uschlá a mdlá stébla. Byla bosa a přesto, že zem byla ledová, na bledých nohou se nikterak nepodepsala. Krásnější ženu byste jen těžko hledali.

I ta na nové tváři zdejší louky na chvíli utkvěla pohledem. Ale nic si nemyslela. Jen se podívala, na tváři se jí mihl jemný náznak úsměvu, a hned zase popoháněla své stádo kupředu.

Shlédla k zemi … u nohou jí rostla květina. Napřed stonek, pak listy, poupě, které se rozevíralo, až se roztáhlo a u pasu rozkvětlo v překrásný květ. Ten květ měl jasně červenou barvu. A z jeho středu se maličká žlutá tečka tak dlouho zvětšovala, až se jí objevily drobné ruce a nohy … dlouhé zářivé zrzavé vlasy … a obličej tak jemný a zranitelný, že by se člověk až rozplynul krásou při pohledu na něj.

Když se rozhlédla kolem, všude bylo těchto malinkých stvoření na stovky … pobíhající maličké postavičky …
Víla z květu se na ni podívala. Nic neřekla. Jen ten pohled. A pak přišel … pocit. A nebyla to beznaděj, nebyl to strach ani žádná sklíčenost … jen něco jako knížka, co sama mluví.

Zadívala se na maličkou v květině pozorněji a v tom jí to došlo. Vždyť ji zná! Tahle maličká víla jí nenápadně proklouzávala pod nohama, když sedávala na své staré milované louce u svého lesa, který byla nucena opustit.

Byl to nejzářivější úsměv, co mohl na světě být. I víla se na ni usmála, jak jen mohla. Chtěla ji obejmout, ale víla uskočila. No jasně, vždyť by ji rozmáčkla, je to nejkřehčí stvoření na světě.

Jsi doma … zaznělo dívce v uších. Les ji pustil skrz své nástrahy a přinesl jí to, po čem tolik měsíců plakala. Tak přeci jen … její domov s křídly popolétl … popolétl k ní. I přesto, že se jí jej snažili vzít.

(Můj dům se mi už nevrátí, mí přátelé zůstanou dam daleko … ale moje pohádka žije. Ta, za kterou jsem chodívala do „mého“ lesa, na „mou“ louku … přišla za mnou, protože já k ní nemohla. A nikomu na světě, kromě TEBE nepovím, kde mi v dlaních tančí víly a před očima se pasou jednorožci. Je to totiž jen můj svět …)