Promiň

Anotace: Připadám si jak zlá mrcha, ikdyž jsem udělala správnou věc :(

Občas si s námi život až příliš krutě hraje. Někteří lidé to však zvládají také.

Teď mi nezbývá než přemýšlet jestli k těm lidem nepatřím taky.

Čtu si zprávu od něj a cítím se čím dál hůř. Jak se jen z tohohle dostat ?

Annie zrovna zpívá "No more I love you's", jako by chtěla naznačit, jak to prostě je.

 

Pět let mi trvalo, než jsem se vyhrabala z nevětšího propadáku svého života. Nemůžu říct,

že jsem nadšena z toho, co se ze mě stalo. Někdy jsou chvíle, kdy se naprosto nenávidím,

a vím, že jsem za sebou zanechala spoušť. Můžu jen říct, že mě to mrzí ... a možná proto,

abych to napravila, neodmítnu žádnou žádost o pomoc.

Jedna z těch spouští je i on. Dva roky zpátky mě můj nejlepší kamarád vytáhl ven.

Do dneška nevím, jestli mu za to mám poděkovat nebo ho proklínat. Vzal mě totiž

na zámek, kde zrovna probíhaly noční prohlídky. Zapadla jsem tam mezi lidi z jedné

šermířské party. Všichni v dobových kostýmech, zbraně, koně.....byla jsem prostě

v sedmém nebi. Mezi nimi byl i on. Jeden pohled na něj a mě bylo jasné, že se stalo to,

v co už jsem nedoufala. Zamilovala jsem se. Bohužel do ženáče.

 

Rozhodla jsem se vytratit. Beze slova, bez vyznání. Nejsem totiž rozvracečka rodin.

Postupem času jsem se vytratila i z rodného města. Nová práce a pokus i o nový

život. Podařilo se mi zapomenout. Do doby než se ozval....někdy kolem května.

Obracel se mu svět naruby a hledal pomoc u holky, která se na něj dívala jinak.

A já mu pomohla jak nejlépe jsem uměla. Jak pomoct stovky vzdálenému člověku?

Jednoduše. Poslouchala jsem ho, na vše jsem mu odpovídala, snažila se ho povzbudit

a dát mu pocit, že není špatné být sám sebou, že ještě nepatří do starého železa, spousta

holek (třeba já) o něj budou mít zájem a porůznu jsem ho škádlila. Začal o mě mít zájem...

 

Nemyslím si, že bych si s ním hrála. Měla jsem ho ráda . Naneštěstí už jsem si prožila dost

"Pokud tu nějaká šance je, chci ten vztah zachránit" a to z obou úhlů.

Ve chvíli, kdy to z něj vypadlo poprvé, měla jsem pro něj už jen pochopení.

Hrála jsem holku, po které zjevně toužil. Ztřeštěná, veselá mrcha, která si s ním povídá.

Najednou tu však byl rozvod a "plamínku sem,plamínku tam", jak mi je za vše

vděčný, telefony, smsky, e-maily a vyznání. Začala jsem se stahovat. Proč?

Protože láska si to zas uhozeně načasovala a já se zakoukala do svého spisovatele.

Opět mám někoho ráda a ubližuji jinému. Po každé zprávě mi bylo hůř a hůř,

a to jsem ani už neodpovídala...

 

Jsem zlá a zkažená? Udělala jsem špatně, když jsem mu pomáhala tím způsobem, který

ode mne všichni očekávají a který prostě zabere vždy? Sama nevím. Snad dělám správnou

věc. Vyťukávám krátkou zprávu, která začíná a končí "promiň"...