O smrtích

Anotace: Je rok 1847. Otázka zní: Jít či nejít na slavný pohřeb?

„Tělesné ostatky tohoto o wlast nesmrtelně zasloužilého muže budou o 3 ½ hodině s poledne z byta jeho w Široké ulici na Wolšanské svaté pole k pohřbení odwezeny. To bude zas oudálost. Jdeme?“
Zírala na oznámení v 137. čísle časopisu Kwěty a nevědomky žmoulala lem svého hábitu.
S rozvahou četla úryvek své přítelkyni.
„Já se s ním rozloučila až až!“ odpověděla druhá.
„Ještě bychom ho měly vidět. A navíc, bude to oudálost. Spousta známých tváří,“ trvala na svém první. Zeptala se: „Co si chceš vzít na sebe?“
Zaměřila svůj prázdný výraz na svou přítelkyni. Pokud tedy vůbec nějaký výraz měla.
„To co vždycky, ne? Máme snad na výběr?“ zaťukala do stolu druhá, až z toho zvuku zamrazilo.
První pokračovala: „Památka pak jeho nezahyne w srdcích wděčných potomků, pokud po wlasti ozývati se bude hlahol český. Maj to moc pěkně napsaný, to ti tedy povím.“ rozplývala se.
„No to teda bude hlahol, až nás tam někdo uvidí,“ klapala zuby druhá.
„Sotva si nás tak někdo všimne, všichni budou zahaleni v truchlivém,“ přemlouvala ji první a dodala: „Neměly bychom se ale přeci jen také ustrojit do něčeho chmurného?“
Druhá si rýpla: „Máš pocit, že nosíme něco jinýho? A mimochodem, co on nám na to řekne, až nás tam znova uvidí, co?“
„To tebe, mě uvidí poprvé. Musíme se s ním ale domluvit, jak to bude dál.“ odpověděla první.
„Prej domluvit.“ odfrkla si druhá. „Jen se nevostejchej a řekni, jak to vopravdu je.“
První si podepřela vychrtlou bradu a poučila svou kolegyni dalším úryvkem z Kwětů: „S hlubokou bolestí oznamujeme…blá blá blá. Tady to je… dra. filosofie, rytíře císařského řádu Leopoldova…“
„A co tím chceš naznačit?“ přerušila ji druhá.
„Je to anděl! Vždyť on za svůj život snad zvládl všechno!“ hořekovala první.
„Mně na něm něco nesedělo. Říkám ti, jak jsem do tý světnice vlezla, byl divnej,“ stále oponovala druhá.
„No a co s nim teda? Respektive kam? Nahoru nebo dolů?“ pronesla odevzdaně první.
„Něco se na něj určitě najde. Ale času dost, nemusíme to řešit hned, jakmile bude v zemi, je to jasný a máme čas na rozmyšlenou. A čas na vyrýpnutí nějakých těch prohřešků,“ zasnila se druhá.
„A nebude von jeden z těch, co patří do speciální kategorie?“ uvědomila si první.
„Proč myslíš?“ zeptala se znuděně druhá.
„Napsal toho tolik, že bude děcka ve školách strašit ještě několik staletí. Takovej ten… víš jak se jim říká… Nesmrtelnej?“ zdvyhla kostnatý prst první.
„Jo ten. No zaplať pánbůh, takový nám většinou ušetří půku práce,“ ušklíbla se druhá.
„Neber šéfovo jméno nadarmo, máš vroubek!“ napomenula ji první a vzdychla: „Tak holt teda budem doma.“