Green Star - Další soutěž

Green Star - Další soutěž

Anotace: 7.kapitola

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

7.

Odešla z pokoje, aniž by řekla jediné slovo. Vzepřít se, utéct? Co by měla? Vždyť nic neuměla, nebyla ještě plnoletá (narozeniny měla mít až za měsí) a ani školu zatím nedodělala... Skončila by na ulici, jako tisíce jiných...
Ze šoku se pomalu stal velký, neovladatelný vztek. Co si myslí, že s ní jen tak zachází jako
s loutkou?! Popadla nejbližší věc, velké benátské zrcadlo, a třískla s ním o zem. Rozletělo se na tisíce malých střípků, mezi které pak klesla a první slzy postupně přešly do téměř hysterického záchvatu pláče. Měla pocit, že prostě musí umřít.


Zpoza topení vytáhla skleněnou lahvičku, plnou usušených, tmavě hnědých semínek. Držela ji
v rukou, dívala se na ně a klepala se. Když umře, už bude mít konečně klid... Stejně jí vezmou, zničí, všechno, co by mohlo být nadějí na štěstí. Nikdy se z toho nedostane. Pomalu si vysypala na dlaň asi polovinu obsahu lahvičky. Nevěděla úplně, co dělá, ale jediné, co chtěla, bylo dál nebýt.
V tu chvíli zazvonil její mobil a ona ho, jako ve snách, vzala.


Byla to Tiffany. Ačkoliv to obvykle nedělala, aby telefonovala, když se Tori zpozdí, tentokrát jako by jí něco říkalo, ať to radši udělá a zjistí, co se děje.
„Tori? Jsi tam? Přijdeš dneska ještě? Tori, ty brečíš? Co se stalo?!“
Tiffany slyšela v telefonu ten ticho, přerušované občasným vzlyknutím, což se právě Tori pokoušela potlačit.
„Je po všem, Tiff... Já už tu nemůžu dál být..!“ Promluvila konečně. „Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit, že mě nechají být s vámi šťastná...“
„Tori,“ Neskrývala zrzka znepokojení. „Nic nedělej, rozumíš? Půjčím si džíp a jsem za chvíli u vás. Hlavně nic nedělej.“
Vzala si tátovo auto, které uměla řídit už dávno, i když oficiálně ještě nesměla, a spěchala do údolí. Kde je rezidence Priceových věděla, jak se dá dostat ze stájí přímo k Toriinu pokoji, to jí jednou její kamarádka popisovala, takže když zaparkovala kus od brány, trvalo jí jen pár minut dostat se, kam potřebovala. Tori pořád ještě seděla uprostřed střepů, v ruce semínka z tisu...


Tiffany se rozhlédla po zbytcích drahého zrcadla, otevřené lahvičce, po tom, co měla Tori v rukou... Ani nic neřekla, ale nastavila dlaň a ona jí všechna semínka odevzdala.
„Tiffany, já to musím udělat, už tu nevydržím...“
„Dobře, že jsi počkala až dorazím. Tohle přece nemusíš, copak za to ti někdo na světě stojí?

A teď mi pověz, co se tady stalo.“
Tak jí to všechno vyprávěla.

 

 

 

„Co budeš dělat?“ Zeptala se klidně Tiffany, když vyslechla celý příběh. Tori jen zavrtěla hlavou. Nevěděla, co by mohla udělat, aby změnila nevyhnutelné.
„Možná chtějí, abych umřela. Třeba jsem se neměla nikdy ani narodit. Vždyť jim na mně vůbec nezáleží, byli by radši, kdybych nebyla...“

„Tor,“ Řekla zrzka jemně. „Ano, chovají se k tobě jako ke kusu hadru. Jsi pro ně nic, nemáš podle nich nárok na svůj život. Ale ty si tohle nezasloužíš a nemůžeš za to, jak se chovají. Pořád to nechápeš a bereš vinu na sebe, ale to děláš právě chybu. Jsi dospělá ženská, v mnoha státech bys byla dávno plnoletá, nejsi už dítě, abys nemohla odejít. Odejdi z domova, Tori. To je to, co musíš udělat. Odejdi od nich a začni žít tak, jak chceš ty. Protože jestli to neuděláš, zešílíš tu.“

„Ale já ještě nejsem plnoletá, můžou si mě kdekoliv najít. A i kdyby ne, nemám školu, nemám práci, neměla bych nikde žádný místo, ani kde být... Já přece nemůžu...“

„Co? Převzít konečně zodpovědnost za vlastní život? Tor, ty se taaaak strašně bojíš nejistoty,
že radši budeš trpět tohle... Už dávno jsem si toho všimla. Prosím, přemýšlej o tom.“

„Takže si myslíš, že jsem zbabělec?“ Znovu položila tu otázku, kterou už položila jednou svému příteli.
„To ty sama tohle o sobě říkáš. Nemyslím si to. Ale jestli chceš vědět, co si myslím... Jsi zbytečně ustrašená a přesvědčená, že nemůžeš svůj život zvládnout. Příliš moc na to, kolik ti je.“

„Nejsem tak silná, jako ty. Kéž bych byla... Jsi jen o týden starší než já a zvládáš toho tak moc.
Co jsem oproti tobě já za člověka...“

„Bože, Tori, posloucháš se vůbec? Já nejsem víc než ty. Jestli to řekneš ještě jednou, tak ti už vážně asi fláknu. A vůbec, už toho smutnění bylo dost, pojď, ukážeš mi, co za koně to máš mít v tréninku a pojedeme radši už k nám.“

Vydaly se do stáje, celou cestu obě mlčely, až pak se Tori zeptala na něco, o čem celou dobu přemýšlela: „A Joe... Ví..?“
„Neví, to by tady dávno byl. Neřekla jsem mu nic, myslím si, že jsou věci, který s tebou má řešit kamarádka a ne tvůj přítel.“
Usmála se na ni Tiffany a ona jí vděčně úsměv opětovala.
Nechtěla, aby věděl, jak hluboko klesla. A věděla, že jeho sestra, a její nejspíš jediná opravdová kamarádka, to nikomu neřekne, že to, co se odehrálo v jejím pokoji a po čemž zůstaly ty střepy jako důkaz, zůstane mezi nimi navždycky.
Ukázala Tiff mladého hřebce Raye. Bylo to pěkné a přátelské zvíře, ve svých čtyřech letech už toho uměl poměrně hodně a měl co nabídnout zájemcům. Theodor Price chtěl jediné – prodat ho za co nejvíce peněz, komu, na tom už nezáleželo.

„Moc hezkej koníček...“ Hladila Tiff zvědavý koňský nos. „Asi se mi nepovede přeplatit další lidi, co?“ Zazubila se.
„No, vzhledem k tomu, že ho předvádím já... Možná žádní ani nebudou.“
Vzdychla Tori a také pohladila koně. Neměla nic proti tomu, zajíždět remonty, ani proti závodům by nejspíš neměla, ale nátlak a způsob, jakým dostávala přidělenou práci, to snášela zle.

„A ty na ty závody půjdeš?“
„Musím jít. Otec mi nedal na vybranou, přinutí mě jakkoliv, aby bylo po jeho...“
Tiffany jí věnovala výmluvný pohled.
„Tiff, já vážně nemám kam jít, pochop to...“
„Jsi přece s mým bráchou, nebo ne? Tak jak to, že nemáš? Myslíš, že my bychom tě nechali na ulici, ty blázne?“
„To vám nemůžu udělat, v žádným případě, pověsit se vaší rodině na krk... Už tak jste ke mně tak hodní, že je mi někdy až hloupě z toho, že vám to nemám jak vrátit... To opravdu nemůžu.“
„No, jak myslíš.“ Povzdychla si zrzka a dál se o tom nebavily.

Trénovat s hřebečkem začala hned druhý den. Opět pod vedením dvou trenérů a dozorem otce, kterého prostě jen bavilo jí to celé dělat ještě horší...

 

 

„Nenávidím ho. Za to přijdu do pekla.“
Zamumlala Joemu do ucha, když ji na přivítanou objal a políbil. Nebyla na ranči tři dny, protože musela trénovat v jednom kuse. Už to bylo 14 dní ode dne, kdy jí rodiče rozvrátili vše, v co doufala. Joe o tom ještě pořád nevěděl. Bála se to komukoliv říct, že bude muset odejít... A jemu nejvíc. Nedokázala si představit, jak bude dál žít, když on zůstane tady...
„Jestli půjdeš do pekla, chci tam taky.“ Zašeptal jí. „Jak to dneska šlo? „
„Dělám asi blbě úplně všechno.“
„Hm... Slyšel jsem od Tiff, že ti dva pitomci a tvůj ctěný otec zase ničí její a tvou práci. Prý by jim ráda něco vzkázala... A vůbec, když se ten kůň neprodá za tolik, kolik tvůj otec chce, co je tobě po tom, ne? Musíš mi jenom hezky přežít ty závody, lásko, a bude zase dobře. “
Přikývla, ale srdce se jí svíralo.
Často se teď chodili procházet sami, aby si Tori po trénincích doma i tady s Tiffany odpočinula, někdy brala s sebou Chilli – zatím jako pejska na vodítku – ale nejčastěji byli jen oni dva. Prošli spolu už všechny stezky v okolí.
Tori měla nejradši jedno místo u jezera, kde rostly keře a sem tam zářily žluté květy, kterých jí jednou Joe natrhal celou kytici a potom jí je instaloval do vlasů... Dalo se tu koupat, když byl teplý večer, v dokonalém úkrytu před světem, protože sem už vůbec nikdo nezabloudil. Jednou ji vyfotil, s těmi květinami ve vlasech, sedící na kameni u jezera, zády k němu, nahou, zamyšlenou...
Chtěl si tu fotku nechat zvětšit a pověsit ve svém pokoji, aby na ten den nikdy nezapomněl.
Vraceli se z procházek rozesmátí a šťastní. Tiff si je dobírala, že jim ta láska, jistě ne jenom platonická, velice sluší...
Někdy také vylezli na vrcholek hory, tyčící se hned nad rančem, a odtamtud se dívali dolů do údolí, na lesy a louky, jejich jezero, pozemky, které kdysi patřili ranči a teď na nich měl její otec nějakou továrnu, ale taky mnohem dál, na místa, která ani jeden z nich neznal, na cizí hory a vzdálená městečka v jejich podhůří... Mluvili o tom, co tam asi je, jestli se ty hory liší od těch jejich a jaká místa by tam našli, kdyby se tam někdy vydali...
Ale bylo jim dobře tam, kde byli. Nebo alespoň Joemu, protože nevěděl...
Rád pokládal hlavu Tori do klína, když někde seděli, a nahlas plánoval, jak spolu budou žít.
A ona ho hladila po vlasech jako dítě, a beze slov jí tekly slzy, které sváděla na štěstí, byly však plné úzkosti a smutku.
Kdyby jen věděl, jak brzy ho opustí... Kdyby věděl, když jí líčil, jak přestaví podkroví u táty na ranči, aby tam mohli žít, i kdyby jen nějaký čas, jak si to tam zařídí a co tam všechno bude,
jak budou chovat koně a skot, aby se uživili, a ona, Tori, bude trenérka... Měl tolik snů a plánů, nemohla by mu je vzít, to prostě nešlo. Někdy se nechala k tomu snění taky strhnout.
Jenže pak, večer, v rezidenci, vždycky plakala nad tím, že se ty sny nenaplní, jaká zrada to bude
pro něj, a jak se bude na ni zlobit, že mu nic neřekla... Milovala ho a proto si přála ho ochránit, dokud to jde... Nebo možná doufala, že se třeba něco změní, že když o tom nebude mluvit,
nic se nestane...
Obvykle plakala tak dlouho, dokud z toho nezvracela, anebo neusnula vyčerpáním. Dokonce se jí jednou přišel její bratr zeptat, jestli je v pořádku, což se ještě nikdy nestalo.

V den, kdy měla jet s mladým hřebcem na závody, slavila Tiffany narozeniny, ale namísto oslavy přesvědčila tátu, aby se jeli na ty závody všichni podívat. Tori pak může rovnou odjet s nimi
a strávit s ní její narozeninový den také...
Joe vzpomínal na ten šampionát, po kterém ztratila kobylku. Jak dávno to už bylo, i když reálný čas to netvrdil, jak jiná teď jeho milovaná byla... Díval se na ni předchozí den na jízdárně s Chilli.
Už ji nejezdila na uzdečce, protože přišla na to, že udidlo v hubě žlutá šklebivka prostě nesnese,
ale na ohlávce chodí hezky a zastavit se dá. Učily se teď cválat v klidu a Chilli už začínalo pomaličku docházet, co se po ní žádá. Taky se s ní Tori snažila pracovat na tom, aby si hezky natahovala hlavičku dopředu a dolů, a tím lépe pracovala hřbetem. Malé kroužky, které zpočátku klisna bojkotovala, teď začínala být schopná udělat. Nasvalovala se a stávala se mnohem hezčí.
Už na ni byl příjemný pohled. A když je Joe viděl obě, byl na ně v duchu tak hrdý...
Na trénincích s Tiffany si vedla Tori také dobře, však tu, na závodech, zrzka teď byla i proto, aby ji mohla sledovat a říct jí pak, jestli je to lepší, než kdysi..
O moc být nemohlo – byla vynervovaná a jenom Tiff věděla, že možná víc než ze závodů je to tím, že za další dva týdny měla odjet na tu školu... Jenomže to nikdo jiný vědět nemohl a tak si mysleli, že je prostě nervní z prostředí, které tak nechvalně znala...

 

„Vitorie...?“ Přikradla se do stáje malá Anabell, když si tu Tori chystala koně.
Stále se se svou hrdinkou nedokázala moc bavit, ještě pořád se styděla moc na to, aby se mohla zapojovat do škádlení a rozhovorů, jaké s ní vedli Tom, Joe a Tiffany, nebo jejich táta. Annie vždy jen tak plaše zamžikala, a pak někam zmizela.
„Copak, Annie?“ Ozvala se překvapená Tori.
Nějakou dobu si myslela, že ji malá blondýnka nemá ráda, ale potom pochopila plachou a stydlivou povahu té dívenky. Anabell byla jezdecky velmi nadaná, ve škole šikovná, ale lidí se radši stranila
a mnohem radši měla koně.
„Chci ti něco ukázat. Chtěla jsem s tebou už tolikrát mluvit, ale...“
„Tak pojď sem, můžeme u toho doupravovat Raye.“ Usmála se Tori.
Annie vytáhla z tašky, kterou si s sebou vzala a v níž měla hlavně foťák a nějaké své úspory
(do stánků s potřebami na koně), svoje desky. Mlčky je podala Tori a ta je otevřela.
Prohlížela si všechny ty výstřižky z novin, fotky, vytisklé z internetu, poznámky, psané dětskou rukou, obrázky, na kterých holčička znázornila ji, její klisnu, nebo je obě...
„Jsi moje nejoblíbenější jezdkyně. Vždycky jsi byla. Moc se mi líbila Barunka a chtěla jsem ti říct, že mě to strašně mrzí, když ti ji prodali... Jenže pak to nějak nešlo. Chci umět všechno, co umíš ty. Myslím, že bys to měla vědět.“ Odhodlala se po tak dlouhé době Anabell konečně.

Tori na ni koukala s nesporným údivem, ale tahle slova a ty desky, do kterých dívenka roky sbírala všechny ty záznamy, mluvily jasně. Má obdivovatelku a ať si je jediná, což tak podle Tori jistě bylo, má to pro ni obrovskou cenu.
„Annie... Já nevím, co ti teď říct... Děkuju... Nikdy jsem si nemyslela, že mám nějaké fanoušky, natož tak šikovné, jako jsi ty. Ve tvém věku jsem nebyla určitě tak dobrá, jako ty.“
„Když jsem byla malá, tak jsem si někdy s Choco hrála, že jsme ty a Goldie.“ Rozzářily se Annie očka. „Chceš být moje kamarádka?“
„To víš, že chci, Annie. Kdybych ještě Báru měla, půjčila bych ti ji.“
Podala holčičce ruku a ta ji stiskla. Pak vytáhla z desek, které už měla zpátky v tašce, jeden obrázek. Byla na něm Tori, jak stojí uprostřed pastviny, a Golden Bar k ní cválá s radostně zvednutým ocasem a vlající krásnou hřívou.
„Vezmi si tenhle, Tori. Nakreslila jsem ho den předtím, než ti ji prodali. Budeš mít štěstí, když ho budeš nosit u sebe.“
Tori s vděčností přijala pro ni tak vzácný dárek a strčila si ho do kapsy košile.
Věděla, kdy k ní Bára takhle běžela ve výběhu na ranči, bylo to před jejich poslední společnou cestou domů, což ale nevěděly... A že je Annie pozorovala, to taky nevěděla. Utřela si do rukávu pár slz a pak Anabell odběhla omrknout stánky, a Tori se vrátila k leštění Rayovy výstroje, přičemž jí mladý hřebec prohlížel kapsy.

 

 

Joe, Tiffany a Tom stáli venku u hrazení obdélníku a čekali, až začne soutěž, zatím, co jejich nejmladší sestra odtáhla tátu ke stánku s uzdečkami, patrně s cílem ukecat ho na novou uzdečku pro Choco – černou, se stříbrnými a růžovými kamínky.
„Něco se stane, mám takovej divnej pocit...“ Řekla najednou Tiff ustaraně.
„Je hodně nervózní, nebyla ještě připravená na závody... Ale to asi nikoho u nich nezajímá.
Hlavně, aby se tím moc netrápila ona, hřebec i kdyby se neprodal, tak mi to je upřímně fuk.“ Souhlasil Joe.
Tom neřekl nic, jen souhlasně přikývl a rukou pokynul jezdci na druhé straně obdélníku, kterého znal ze závodů a se kterým se celkem spřátelil.

 

Když byl kůň připravený, nablýskaný a ona také se vším hotová, vydala se Tori najít svou druhou rodinu. Nedošla však ještě ani ke dveřím ze stáje, když ji něco přimnělo otočit se a podívat se na koně v boxech. Jakmile to udělala, uviděla Ji. A srdce se jí snad zastavilo.

„Barunko...“ Zašeptala, hlas se jí lámal.
Kobylka ji okamžitě poznala a zařehtala na pozdrav, hlavu vykloněnou, že div neprošla boxem.

Přistoupila k ní, rychle, než ji někdo vyhodí, objala ji kolem krku, hladila ji a šeptala všechno,
co nestihla... Očima prohlížela, jestli je v pořádku, jak se jí asi daří, trochu zhubla a co Tori vyděsilo, byly odřeniny od ostruh, které její milovaná měla.
„Báro, moje malinká...“ Tekly jí slzy a klisna nechápala, proč.
Pořád do ní šťouchala čumákem, asi nechápala, že nejde k ní do boxu, nebo se divila, kde byla panička tak dlouho... Nic si v tu chvíli nepřála Tori víc, než otevřít ty dveře a jít za ní. Jenomže to nemohla. Už nebyla její...
„Já jsem nechtěla, Barunko, přísahám... Nikdy bych tě nedala.“ Plakala.

„Vypadni od mýho koně.“ Ozvalo se po chvíli, která byla příliš krátká.
Tori svou milovanou pustila a otočila se, aby se vzápětí zděsila. Stála proti ní dívka, kterou znala. Jedna z jejích soupeřek při všech závodech, neskutečně namyšlená, necitlivá slečinka, s tvrdou rukou a žádným vztahem ke koním. Měla je za náčiní, které obměňovala dle stupně opotřebování. Přesto vítězila a sbírala poháry, což Tori upřímně nechápala.
„Promiň, Diano. Byla dříve moje, nestihla jsem se s ní rozloučit...“
„A co já jako s tím? Nepřeju si, aby ses k ní přibližovala. Teď patří mně, tak si najdi u tatínka jinýho koně. Stejně jsi neměla na to, abys ji ujezdila.“
Odvětila arogantně ta dívka a praštila Golden za to, že se vykláněla z boxu.
„Proč ji trestáš?“ Neovládla se Tori.
„Co ti je do toho? Můžu si s ní dělat, co chci. Ty mi v tom nezabráníš. Akorát jsi ji rozmazlila
a zkazila, takže si ji teď musím dávat dohromady. Princezno Priceová. Když nám ji tvůj papá prodával, řekl, že by měl radši za dceru mne.“
Tori by jí to přála. Opravdu přála. Nikdy necítila k nikomu, tedy mimo rodičů, takové opovržení. Kdyby jí netrhalo srdce, jak moc to odnáší kůň, kterého milovala, vůbec by se s takovou osobou nebavila. Ale...
„Nech mě se s ní rozloučit, Diano, prosím. Dám ti, co za to chceš. Nejsem přece žádná konkurence a nemůžu tě ohrozit. Pochop...“
Diana se na ni velice pohrdavě zamračila a odstrčila ji, pak vešla ke kobyle. Bylo to jasné ne.
Ani to poslední jí nechtěla dovolit...
Golden Bar ale zase odstrčila novou majitelku, aby mohla vystrčit hlavu ven. Tori ji naposled pohladila a políbila. Pak jí dala sbohem a rychle utekla, aby neviděla, co jí za to Diana udělá.
A připadala si, jako ten největší zrádce.

 

„Tori, co se proboha stalo?!“ Vrhl se k ní Joe, následován ostatními, když vyběhla ze stáje,
celá ubrečená a napůl se zhroutila na plot.
„Bára... Má ji ta největší kráva na světě... Je hubená, odřená od ostruh... Poznala mě, Joe, nechápala, proč jsem ji opustila...“ Vzlykala.
„Torinko, lásko... Ježíši, je mi to moc líto, nebuď nešťastná, prosím, jen nebuď tak nešťastná.“
Nevěděl, co s ní, jen ji držel, aby sebou nesekla, a hladil po vlasech.

„Co ti řekla?“ Zeptala se Tiffany a Tori jí všechno zopakovala.
Vzteklý záblesk v očích horkokrevné zrzky nemohl nikdo přehlédnout. Otočila se na podpatku,
že jde do stáje.
„Tiff, nemá to cenu...“ Vzlykla Tori.
„Ale má! Žádná blbka s nosem nahoru se k tobě takhle chovat nebude, i kdybych ji měla osobně nakopat tu její prdel ve značkovejch rajtkách! Takovou podpásovku ti žádnej slušnej koňák nezasadí! Krom toho, já taky vím, kdo to je, Diana – byla jsem s ní jednou na soustředění a můžu
ti upřímně říct, že blbějšího člověka jsem snad neviděla. A taková se do tebe bude navážet?!
Jedině přes mou mrtvolu!“
Nenechala se odradit a s odhodláním sobě vlastním, podpořeným tím, že Toriinu otci zatím vynadat nemohla, i když by moc chtěla, nakráčela do stáje. Golden Bar uviděla ihned, přišla k ní, pohladila
a pozdravila ji a pak oslovila Dianu, dřív, než se ta stihla navézt i do ní.
„Co jsi to řekla Viktorii, můžeš mi to vysvětlit?“
Její hlas tak mrazil, že se po stáji div neudělala jinovatka.
„Co ti je do toho? Jsi snad nějakej její zastánce, nebo co? Zrovna ty, pokud se nepletu, tvoje matka se teď asi obrací v hrobě.“
„Mou mámu z toho laskavě vynech. Moje důvody ti mohou být jedno, ale takhle se k ní prostě chovat nebudeš, je ti to jasné?“
„Jinak jako co?“ Postavila se s výsměšným výrazem před box a založila ruce. „Fakt mě bavíš, Tiffany.“
„Jinak ti už vážně rozbiju hubu. Ty jedna chudinko, hraješ si na největší borku, a ve skutečnosti jsi to největší nic. Já dobře vím, jak tvůj otec podplácí rozhodčí, je mi to upřímně u prdele, ale hnusná na Tori prostě nebudeš. Že kurvíš chudinku kobylu, která byla zvyklá na její jemný ruce, za to by ses měla stydět, pokud teda víš, co to je. Co ty její slabiny, ty nádhero? Takhle jezdí prase a ne jezdec. Ovšem když si vzpomenu na to soustředění... Tos byla ty, kdo málem urval poníkovi hubu a pak dostal pár facek od majitele ranče, že?“

„Ty mi vyhrožuješ?!“
„Ne, jen tě upozorňuju, co se stane, jestli se budeš ještě jednou chovat tak sviňácky.
A mimochodem, dosud jsem si myslela, že bych jejího otce nepřála nikomu, tak teď vím, že tobě bych ho přála. Ono by tě to tvoje supersebevědomí rychle přešlo!“
S tím se zase otočila a odešla.

 

„Jak je na tom?“ Zeptala se Tiffany svého nejstaršího bratra, do kterého bezmála vrazila před stájí.
„Jak bys na tom byla ty, kdyby tvůj kůň padl do rukou takové káče?“ Vzdychl ten. „Už přestala tak brečet, zvracela z toho, Joe ji uklidňuje. A za deset minut má jít na plac. Jestli tohle odjede dobře, tak je hodně dobrá.“
„Ale ona je dost dobrá, brácho... Jen její nervy ne.“

Nechali ji s Joem být, alespoň ještě na těch pár minut. Pak musela běžet pro koně a zajet s ním tu soutěž...
Zvládla to tak, jak to šlo, sice byla ztuhlá, hlavně v ramenou, ale o něco lepší, než kdysi s Bárou, to bylo. Byli třetí, což pro jejího otce stejně bylo špatné, takže se setkání s ním raději vyhnula.
„Hodně štěstí, koníčku, ať dopadneš líp, než chudinka Bar...“ Poplácala Raye a odjela
s O'Donnellovými nahoru na ranč dříve, než ji mohli rodiče najít a seřvat za nedostatečný výkon.
„Jsi skvělá, Tori, jsem na tebe pyšná.“
Pochválila ji Tiffany a Joe přitakal: „S tím, co se dělo, by to nikdo tak dobře nezajel. Jsi moje hvězda, víš to?“
Ale ona to snad ani neslyšela. Měla před očima jízdu Diany, jak chudinku Báru tahala za hubu
a pobízela ostruhama do už tak poraněných slabin, a stejně byla první, protože jí to, jak podotkla Tiffany, zase zaplatil táta... Ubohá Bára, její tolik šikovná Bára... Co vždycky pracovala s chutí
a téměř sama, bez pobídek... Diana ji zničí, udělá z ní otupělé zvíře bez naděje.
Něco, jako byla ona, Tori, napadlo ji. A bylo jí ještě hůř.

 

 

 

Autor genca, 16.12.2013
Přečteno 334x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter