Trpící krajina

Anotace: Tak zase něco po delší době... Nevím jistě, kam to zařadit. Byl to můj trest ze slohu... Měla jsem napsat "líčení" podle jednoho obrázku, samozřejmě, že jsem trochu popustila uzdu své fantazii a ledasco přibarvila... :) Ale to se přece smí, ne...? :)

Krajina – trpí jako tvář souzeného. Ona je tváří.
Chvílemi jen poklidně vítr pohrává na stébla trav. Chvílemi zas jakoby se všechno rozpohybovalo. Z ničehož nic. Káně střemhlavým letem lapící svou kořist – zlomek sekundy. A pak zase klid, ticho – vyrovnanost, harmonie. Jen vánek dál zpívá do míst nehybných. Jen někdy, když se otřepou zimou, stébla se lehce zahoupají. Nalevo, napravo – vždy stejně – a zase ta harmonie.
A pak přijdou lidé. Ne lidé ničitelé, stavitelé, myslitelé. Přijdou lidé zamilovaní. Procházejí se drže se za ruce. Umí mlčet spolu, umí mlčet s krajinou. Patří na to místo již odedávna, každý by to o nich mohl říct. Ale oni projdou a krajina je celá. Jakoby snad nikdy nebyli, jakoby s ní nemlčeli.
Jakoby nenašlapovali pomalými kroky na trávy, jakoby se nesehli pro zralou jahodu.
A tak opuštěné stromy, ti němí dirigenti pohupujících se trav, mlčí dál ve své košatosti.