Lovy beze zbraní

Anotace: Cesty

*

Slunce konečně přišlo a přineslo nám radost.
Seběhli jsme chladným ranním povětřím dolů ze stráně k čisté bystřině, jen tak, v trenýrkách, a ponořili jsme ruce, tváře a ramena pod hrkot čerstvých vodopádů. Za námi na odkvetlých jívách poskakovaly sýkorky, hopkaly z větve na větev, hladily drobounkými zobáčky čerstvé lístečky a radovali se s námi.
Včerejší mraky se ztratily, zem byla plná vlhkosti a čepelí trávy na nás mávalo třpytem rosy.
Za námi lovecká chata, před námi voda, kolem nás hory, les a zase les. Ztracení, zbloudilí, trošku nevyspalí, s čistými hlavami a blýskotem potoka před očima.
Jarní kamarádi jarních vod.
Těch vod, v jejichž mělčinách se nad hřebeny kamenů prosmykovala rybí těla ve velkém obřadu lásky, těch vod, nad kterými jsme kdysi v údivu stáli před bílou a vířivou pěnou tření tisíců ostroretek, těch stojatých vod, ve kterých žabí mládenci slavili útokem svůj den věčného milování.
Jarní kamarádi prvních prasklých pupenů, kamarádi údivu a radosti nad vzešlými očky divokých rybízů, kamarádi čápů a špačků, jejichž puntíkový fráček přiletěl právě dnes bůhví odkud neomylně vyťukat slunce, kamarádi petrklíčů a jejich zdvižených hlaviček, kamarádi světlé zeleně a víry.
Možná, že jsme byli tehdy tak trochu z jiného světa, ale věřili jsme, že patříme světu tomuto.
Někteří se nám smáli, ale my se jim usmívali.
To proto, že jsme na konečcích nosů cítili nádherné šimrání slunce.
Hřešili jsme.
Hřešili jsme spolu s létem a s jeho temnými bouřemi, které se na nás hrnuly svými těžkými mračny, od nichž jsme nečekali nic jiného než oheň a praskání blesků.
Nevyhýbali jsme se jim. Stáli jsme v prošívaných kabátech nad břehy vodou bičovaných rybníků a po vlasech a zádech nám stékaly chladivé pramínky. Chytali jsme vlahé proudy deště do dlaní a přáli jsme je trávám, květinám, mláďatům i ptákům.
Nohy v holínkách nám klouzaly po hladkých hlavách kamenů, klopýtaly jsme přes rozvodněné splavy a očarováni naslouchali hukotu větví, které zněly v poryvech deště a větru jako varhany.
Hledali jsme divokýma očima svá místa, své pelíšky, odkud by vyskočily zmáčené srny, šlapali jsme do trsů jahodníků a shýbali se pro vlhké hřiby, které jsme potom nesebrali.
Na rukou nás pálily ty nejkrásnější rány, krvavá škrábnutí ostružin. Vyhýbali jsme se jim, ale nikdy jsme se jim nevyhnuli, stejně jako palčivost kopřiv a drapkání a šimrání kotaček a bodláků.
Nakonec jsme zastavili a našli, co jsme hledali. Čistý omytý vzduch a páru nad vodami.
Promoklí, hladovi, a přece nasyceni jsme bez dechu stáli v novém a v novém údivu nad dolinami, které na nás křičeli zelení.
Byl večer a mraky zmizely neznámo kam.
A zatímco jsme si ždímali vodu z promočených ponožek, vycházely nad našimi hlavami teplé letní hvězdy, o kterých jsme dnes nepřemýšleli.
A poznali jsme bolest.
To nám pod nohama vířilo smutné a tlející listí, listí smrti, smrti kamarádů, které jsme měli rádi a kteří nedoopravovali své nejkrásnější příběhy.
Vilda Heckel, Mirko Hanák, Rudolf Luskač, Frank Elstner, Franrišek Fric, Jaroslav Holeček, Marcel Safír, Zdeněk Vogel…
Stáli jsme před katafalky a poslouchali hudbu, ale nebyla to hudba našich strání a vod, byla to hudba cizí a nepřátelská.
Před očima nám plavaly rozkopané trsy podzimních václavek, vodou napité mechy, girlandy rudých šípků a stehlíci s červenými hlavičkami, a potom smutný, planý a dlouhý déšť a večery na kavalcích, kdy jsme si neměli co říci a každý hleděl jen urvat pro sebe kousek tepla, smutná vína ve sklenicích od hořčice, která nám nepřinášela radost, bloudění jeleních palic kolem chaty, bloudění očí po začazeném a pustém stropě.
Zablácené boty s navázanými tkaničkami, Větrovky se šmouhami ještě zaschlé krve. Otlučené kytary v koutku síně. Umlklé písničky. Vystydlé jídlo v plechovkách na stole. A ticho, ticho za okny – jen měkké a lenivé našlapování kapek po stropě.
Potom lehký zvuk za oknem.
Na skle jakoby přilepené dvě růžové skvrny. Už nevím, kdo to byl, který vstal a otevřel.
Za zamlženým oknem stál kůň, kůň ztracený v horách, ztracený v deštích, mlhách a vývratech.
Černou hřívu, plnou jehličí a vody, hleděl na nás dlouho a nepohnul se.
Podali jsme mu kousek cukru.
Vyděsil se naší napřažené ruky. Plaše couval a zmizel nám navěky v mlhách.
Dlouho jsme se za ním dívali. Listí, které se nad ním sypalo, bylo červené, žluté, skvrnitě zelené a hnědé, hnědé…
Ale radost, štěstí a naplněný klid se nám neztratily.
Šlépěje těžkých bot v čerstvě napadaném sněhu nás za ta léta dovedly spolu s kopýtky srn, čárkováním lišek a štěkotem psů k jedinému místu, o kterém dnes víme, že se jmenuje přátelství a nezapomnění.
Káně krouží pod lesem oblaků a metá dolů, do lesů, svůj divoký křik.
Kopce, táhnoucí se jako pokojná stáda vzhůru k nebesům, nemají konce, nížiny se rozlévají třasovisky bahnem zajatých trav, slunce se zapotácí a padá jako střelený pták do výhně pískovcových bílých skal, sněhová past se změkle propadá a uchvátí krok do lepkavého zajetí.
Vy krajiny v mlhách, co se skrývá pod vaším utonulým světlem? Souručenství kořenů, vzájemně se proplétajících v osudovém sbratření hlíz a podhoubí, kam nás zavede vaše cesta? A vy skleněné kameny, pěnící hukotem splavu, nezrazujte a postůjte v klidu pod vratkýma nohama!
Zalykání dechu.
Otlučená kolena a rozbité lokty.
Šum krve, překřikující čidla smyslů.
Olověná tíha nohou, klopýtajících vzhůru.
Slaná chuť v potu v koutku úst.
A les a stráň a skála, nořící se před tebou z plamenů vyčerpání. Horký šepot neustále se vzdalujících obzorů. Zmrzlá a břitká ledová kůra, která tě znovu a znovu sráží se hřbetů závějí dolů, mezi hnáty vývratů a na skluzavky strží. Vstaň, človíčku, a znovu! Obláčky stop táhnou bílým nebem stráně k výšinám osamění, kde v šíleném hemžení hoří kohoutí hřeben dusající krve – až tam za ním, až tam!
Káně krouží pod lesem oblaků a metá do lesů svůj křik.
A dole, hluboko pod ním, čtyři mravenečkové, ploužící se se svými břemeny od jara do léta, od léta do podzimu, od podzimu do zimy a zase do jara, po cestách i necestách, krajinami, znějícími sípavým zápasem o chycení dechu.
I přišla chvíle, kdy každý z nás řekl: Už nemohu!
I přišla chvíle, kdy každý z nás řekl: Podej mi ruku, pomohu ti!