Svět za Zrcadlem

Když ještě žil děda, vyprávěl mi různé tajemné příběhy o fantaskním světě, kterému říkal "Svět za Zrcadlem". Jak jsem ty pohádky milovala!

                

Čas však plynul, dědeček stárl a já ztratila zájem o jeho vyprávění ve chvíli, kdy se z jeho mírumilovného světa plného nevýslovné krásy dětských snů a fantazie stalo místo pohlcené temnotou a utrpením.

 

Mé časté návštěvy se snížily na minimum. Ze dvou měsíců prázdnin jsem si na své milované prarodiče udělala čas jen na jediný víkend. Bohužel už to však nebyly ty příjemné okamžiky snění a fantazírování jako kdysi…

Babička trávila čas u pletení a od rána do noci se křižovala nebo bědovala, než ji po dlouhých hodinách přemohl spánek. 

A dědeček seděl ve svém starém polorozpadlém houpacím křesle s deset let starými novinami rozloženými v klíně.  Houpal se dopředu, dozadu, sem a tam a s vytřeštěnýma očima upřenýma před sebe si pod řídké neupravené vousy huhlal nesmyslná slova.

 

Když jsem mu jednoho dne podávala čerstvě uvařený čaj, znenadání se rozmáchnul a hrneček s horkou tekutinou přeletěl polovinu místnosti. 

Děda mě silou popadl za dlaně. Upřel na mě své prázdné oči, v nichž se na kratičký okamžik objevil záblesk strachu a naléhavosti.

„Nikdy!“ zachraplal dědeček úzkostným hlasem. „Nikdy se tam nesmíš vypravit, rozumíš?  Nikdy! Nikomu odtamtud nevěř! Ba ani sobě…“

„Dědo, o čem to mluvíš?“ vyjekla jsem polekaně. Dědeček se však už vrátil zpět do stavu nervózního houpání a nesmyslného huhlání.

 

Po tomto zvláštním incidentu byl dědeček převezen do ústavu. Jeho stav se nelepšil. A po několika měsících strávených na lůžku zemřel…

Jeho smrt mne hluboce zasáhla. A babičku mnohem více. Nervově se zhroutila. Odmítala se však odstěhovat do Domova důchodců, proto jsme se k ní nastěhovali.

 

Jednoho dne jsem se s krabicí plnou starého nepoužitelného harampádí vydala na starou půdu. Lepenkovou bednu jsem položila na volné místo ztrouchnivělé dřevěné podlahy, když něco mezi tou prachem pokrytou veteší zaujalo můj pohled.

Opatrně jsem se vydala do rohu místnosti a ze zvláštně tvarovaného předmětu tyčícího se téměř dva metry do výšky jsem strhla zažloutlé plátno.

 

Bylo to zrcadlo.

 

Lemem látky jsem z popraskaného skla setřela špínu a poté jsem o několik metrů poodstoupila.

 

A hleděla jsem si do očí. V odraze jsem byla já. A přeci ne.

 

„Nazdar.“ proneslo posměšně mé zrcadlové "Já", když jsem se ohromeně dotkla skla a můj odraz mě nenapodobil. „Čekám tu na tebe už dlouho.“

„Proč?“ podivila jsem se a dál jsem udiveně zkoumala zašlé zrcadlo.

„Jsem tvou vstupenkou do Světa za Zrcadlem.“ odpověděla mi "Ona".

         Tělem mi projel záchvěv dychtivosti. „Mohu ho navštívit? Vážně tam mohu na okamžik vstoupit? Podívat se na tu krásu?“

„Jasně.“ protočila oči. „Na jak dlouho jen budeš chtít.“

„Co mám udělat?“ vyhrkla jsem a oči se mi rozšířily očekáváním.

 (Jen matně jsem si vzpomněla na dědečkova slova…)

 „Jen se mě dotkni.“ odpověděla. 

(Měla jsem si všimnout zlomyslnosti v "Jejích" očích…)

 

Natáhla jsem paži a prsty jsem se dotkla skla. Tentokrát mě můj odraz napodobil.

         Tělem mi projel chlad. Bezděčně jsem se otřásla. A zavřela jsem oči. 

Chlad ustal. A z prostoru za zrcadlem se ozval potěšený smích, který ke mně donesl slova: „A tys byla mou PROPUSTKOU!“…