Buchtičky

Anotace: ne jen ty pečené jsou fajn

„Jak ses dneska měl, miláčku?“ zašveholila nadšeně Gábina, když přišel její muž konečně domů.

 

„A jo, dobrý. Co máme na jídlo?“ zabručel Vojta a víc si jí nevšímal. Gábina mu naložila knedlíky se svíčkovou. Věděla, že to je jeho oblíbené jídlo. Vojta jedl a hleděl na sportovní kanál. Jeho žena sklonila hlavu a odšourala se do ložnice. Slyšela otevírání lahvového piva. Dneska zase nic nebude. A nebylo divu, vždyť spolu žili už pět nebo šest let. Navíc od té nehody, kdy zabila opilého mladíka, se k ní Vojta nechoval úplně jako gentleman.

 

Jednou se vraceli z večeře, Vojta byl trochu opilý a nemohl řídit, Gábina srazila mladého muže, který zavrávoral a padl pod kola jejich automobilu. Navíc to bylo večer, kdy v tmavém oblečení byl vidět až na poslední chvíli. Gábina zastavila, začala hystericky ječet a nevěděla co dělat. Byla naprosto v šoku a klepala se. Vojta jí do toho opilý začal nadávat. Chtěla ujet, ale nemohla ani znova nastartovat, tolik se jí třásly ruce.

„Co budeme dělat? Co budeme dělat!“ řvala a třásla s Vojtou. „Musíš něco udělat!“

 

Nakonec ji dal párkrát přes hubu, ať vyleze z auta, že to dořídí domů. Vyhrožoval ji, že to nahlásí na policii, jestli s ním bude chtít nějak vyjebat. Udělal si nějaké fotky auta a vše pořádně sepsal. Později si to vše schoval u notáře jako pojistku. S opravou auta mu v garáži pomohl kamarád. To však je už dávno pryč.

 

Když došel za Gábinou do postele ani ji nepohladil. Po chvilce se sama přitulila a přehodila přes něj svoji nožku, která koketně vykukovala z pod košilky. Prsty mu zajela do vlasů a dívala se na něj. S Vojtou to nehlo. Měl v sobě šest piv a navíc si dneska už dvakrát zašukal. Za deset minut neochotně vstal na hajzl se vychcat, protože vypil dost.

 

„Tys už dneska někoho měl. Zas tu z té kanceláře, že jo? Jinak to není možné.“ promluvila Gábina s přízvukem nasranosti a lítosti. Připadala si opět, jak hajzl papír.

 

„Jooo.“ zamručel spokojeně a po chvíli pokračoval.

 

„Ta její kundička je k sežrání. Lízal jsem ji dneska na stole jako blázen. Nádherně voňavá heboučká mušlička…“ a hlas se mu měnil z chrapláku na něžný, dokonce se trochu usmíval.

 

„Byl jsem od ní úplně zasraný, ještě teď ji cítím. Nakonec jsem ji dvakrát vymlel, ty moje blboučká Gábinko...“

 

„Přestaň ty jedno prase. Chce se mi z tebe zvracet!“ chtěla dál nadávat, ale místo toho začala trochu nabírat. Měl ji v koutě, mohl si dělat, co chce. Jestli ho nasere, nebo i kdyby ho zabila, stejně skončí ve vězení. Říkal jí, jak to má pojištěné. Vězení se hrozně bála. Nedokázala si to představit. Její nervy nestály za nic. I pod malým tlakem nebyla schopná normálně myslet. Ve skutečnosti nebyla vůbec zlá, spíš až moc hodná, někdo by řekl blbá. Měla smůlu v tom, že tenkrát nezavolala hned policii. Už věděla, že by se jí zřejmě nic moc nestalo. Nebyla to její chyba. Řidičák měla sotva čtvrt roku a jezdila málo. Teď se přiznat po dvou letech stejně nemá cenu. Od té doby neřídila.

 

„Ale no táák. Víš, že tě taky mám rád. Ta tvoje jeskyňka je taky moc pěkná.“ vytrhl ji Vojta ze přemýšlení.

 

„Nech toho a nesahej na mě.“ marně se snažila jeho ruce odtáhnout od svého pěkného zadečku, který ještě chránily pěkné sexy kalhotky. Neměla dost síly a nakonec jí to přestávalo vadit. Když ji políbil za ucho a na krk, už byla zase ztracená a ničemu se nebránila. Otočila se a nechala Vojtěcha, ať dělá, co umí. Ucítila závan piva a vnikl do ní trochu hruběj než by si představovala.

 

„Při-znej-se, že na ni zro-vna mys-líš.“ zašeptala při milování.

 

„Buď ticho! Takhle se neudělám.“ a kousl ji lehce do krku. Věděl, co na ni platí.

 

Když bylo po všem, hádka byla zapomenuta a vše bylo do zítřka odpuštěno. Vojta hned usnul, kdežto Gábina se spokojeně culila a vydýchávala tu úlevu. Už to potřebovala nějaký ten pátek.

 

Vojtěch ráno byl kupodivu docela fajn. Když ho doprovázela ke dveřím, podávala mu kufr a obouvák, dal jí aj malou pusu na tvář. Zůstala trochu zaražená a nahodila přihlouplý slastný výraz. Tohle neudělal hodně dlouho.

 

V práci se těšil na kolegyni Petrušku. Ta dnes měla minisukni. Vojta slintal, ale něco bylo špatně. Všiml si, že se nějak hodně baví s tím novým. Byl to takový cucák kolem pětadvaceti maximálně třiceti. Srdce mu to nezlomilo, jen se kapku nasral a přemýšlel, jak ji to osladí. Mladého se snadno zbaví. Dá mu těžké úkoly, které nesplní a pak ho propustí jako neschopného. Petruška zase bude ráda roztahovat nohy a ukazovat mu pičulku.  To ho ukonejšilo, ale nadržený byl pořád. Vzal telefon a projížděl seznam. Mohl by zavolat Danušce, ta je taky roztomilá. Ty její výstavní nárazníky miloval.

 

„Promiň, Vojto, ale já dneska ne-mů-žu.“ mluvila do telefonu Dana.

 

„Ty tam někoho máš, že jo?“

 

„Ne, jen jsem hrozně nachlazená.“

 

„Jdi do prdele. Už ode mě neuvidíš ani korunu.“ a zavěsil hovor. Do deseti sekund mu začala esčtverka zvonit a na displeji bylo „Danuška :)“.

 

Odmítl hovor. Není žádný hadr. A co si ta malá kurva myslí? Dobře slyšel ve sluchátku, jak zrovna s někým mrdá. Byl pěkně nasraný. No mohl by zavolat Gábině, ať s ním jde na oběd. Dal by si krevety. Zvedl znova telefon…

 

„Jani, na oběd tady nebudu. Ať mi nikdo nevolá. Možná přijdu až zítra. Maily mi pošlete na soukromou schránku kdyžtak.“ a zabouch dveře. Postarší sekretářka ani nestačila říct nashledanou.

 

Gábinu vyzvedl ve školce. Byla totiž vychovatelka. Cestou koupil drahé víno jako úplatek pro druhou kolegyni, ať to za Gábinu odpoledne přinejhorším veme a přivře oči. Do toho zapojí trochu svého šarmu a jednu kytku… Kolegyně Gábiny byla nevýrazná puťka, do které snad nikdo nekopl. Vždycky viděl, jak na něho civí.

 

Na obědě se svojí ženou nebyl dlouho. Gábina byla zmatená a chvíli si myslela, že se něco děje. Pak se uvolnila a doslova zářila. Dokonce vypadla fakt dobře. Ten její úsměv jí moc slušel. Oběd dopadl výborně a celkem hezky si popovídali. Zdrželi se dvě a půl hodiny. Cestou domů mu poděkovala a položila mu ruku do klína. Vůbec si neuvědomila, co dělá. Tak parádní den dlouho neměla. Doma šli hned do ložnice a až do večera leželi v posteli. Třikrát ji projel a vychutnal si její podvozek. Teprve fotbal ho večer vyhnal do obyváku.

 

Na druhý den došla Danuška k němu do firmy. Už tam párkrát byla.

 

„Co tu chceš?  Měli jsme dohodu. Já platím a ty šukáš jenom mě.“ prohodil chladně.

 

„Běž do prdele, budeš platit dál, nebo té tvojí Gábince všechno povím.“

 

„Ona o nás dávno ví, ty levná kurvičko. Tady ji zavolej.“ šoupl telefon po stole, rozvalil se v křesle a od srdce se zasmál.

 

„Hajzle.“ procedila mezi zuby. „Jsi zkurvený hajzl!“ zakřičela a hodila po něm řetízek a diamantový prsten. Vojtěch se dál usmíval a neřekl ani ň. Z firmy vystřelila hodně rychle. Petruška mezitím začala roznášet drby po firmě. Vojta v duchu už vařil vodu pro všechny svině včetně Petrušky. Jak mohl být takový kretén. Proč furt potřeboval ojíždět různé cizí mišpulky? Doma měl dobrou babu, sice vůbec ne dokonalou, ale aspoň ho tím svým slepičím mozečkem měla ráda. Odpověď na tu otázku neznal. Vstal a šel za Janičkou.

 

„Jani, dneska tu budu i přes oběd, odpoledne odejdu dřív.“

 

„Dobře, Vojto.“ odpověděla Jana. Jako jedna z mála si to mohla dovolit. Vojtěch byl na ni hodný. Ne kvůli tomu, jak vypadala, ale jak pracovala a dřív mu pomáhala skrývat nevěru.

 

Ve tři odpoledne byl s prací hotov a taktak stihl Gábinu, když končila ve školce.

 

„Kam to jedeš?“ zeptala se po chvíli, když neodbočil na křižovatce směrem domů.

 

„Koupíš si nějaké hezké šaty a půjdeme na večeři.“ nahl se a dal ji pusu. Trošku ji píchl svým strništěm. Po večeři se nechali dovézt taxíkem domů. Byli trošku ožralí a unavení. Sedli si ke krbu a objali se. Gábina se mu svalila na prsa a poslouchala, jak dýchá. Vojtěch vytáhl ze saka obálku a vhodil ji do krbu. U toho notáře beztak byla k hovnu. Druhou rukou ji vjel hluboko pod kalhotky…