Opustil smě jako cizí

Anotace: Je to povídka o tom že nikdo nikoho nezná dost dobře a o tom jaký je vlastně svět............

„Promin už musím jít jinak přijdu pozdě do hodiny uvidíme se na obědě!“ no víš něco ti chci říct: hele víš……… no jako Ondro promiň já vážně nestíhám a musím promiň řekneš mi to potom jo?řeknu ahoj a odcházím.Procházím mezi skřínkami v šatně a vlastně přemýšlím nad tím jak je možné že známe někoho a přitom vlastně vůbec nevíme kdo to je.Znám jeho jméno,vím jak vypadá z nám jeho problémy,starosti,ale i přání a radosti dalo by se říct že ho dost dobře znám.Omyl když nad tím tak teď přemýšlím vlastně vůbec nevím kdo to je.Vím toho o něm moc,vím a oněm skoro všechno……… a přitom ho vůbec neznám.“Znám“ ho půl roku někdo si řekne půl roku??za takovou chvíli se nedá člověk dost dobře poznat,ale když s určitou osobou trávíte každý den,každou svojí volnou chvíli a všechen svůj čas obětujete pro toho druhého tak ho poznáte moc dobře je-li k vám upřímný a otevřený.Pomalinku jsem se seznamovali poznávali jeden druhého a stávali se z nás dobří přátelé.Mohli jsme jeden druhému věřit a říct mu co nás právě trápí,říkali jsme si naprosto všechno a věděli jsem,že ani jeden z nás nezradí.Právě procházím kolem stovek úplně stejných skříněk a ještě se naposled otočím a vidím vzdalující osobu .Zabořená do svých myšlenek pokračuji dál vůbec nevnímám okolí a jenom přemýšlím nad tím proč se tak strašně poslední dobou změnil.Vzpomínám na chvíle kdy se každý den jenom usmíval a nic ho netrápilo.Když jsme byly spolu byly jsme jako v jiném světě,byl to „náš“ svět kde nikdo neznal strach,bolest a utrpení slzy a pláč co to je??To v „našem“ světě neexistovalo všude byl slyšet dětský smích radost viděli jsme jenom štěstí a nic nám nemohlo ublížit.Jak sobecké,ale byl to „náš“ vlastní svět vytvořený na základě iluzí,klamů a přání jaký by jsme chtěli ten opravdový.“Sakra zvoní“doběhnu do třídy a sednu jsi do lavice.Chemie jak nudný to předmět a tak se znovu zamyslím nad tím proč?proč se najednou tak změnil je jiný.Takový chladný,odtažitý moc nekomunikuje vůbec se už neusmívá.Jaký má asi tak důvod??a proč mi ho nechce říct…….to už mi snad nevěří??Strašně mě mrzí pomyšlení na to,že se změnil.Dit,ale já chci aby byl pořád stejný pořád ten usměvaví kluk co nezná strach a bolest.V jeho očích jsem nalézala štěstí a radost.Byly jsme moc spokojení když jsme mohly být spolu utéct pryč před tímto chladným světem do toho našeho.No nic hodina končí a chystáme se na oběd.Pořád zamyšlená nad otázkami proč?jak to atd.Ááááá ne zase taková fronta no nic co se dá dělat pěkně si tu počkám.Čas letí a Ondra nikde je to divný asi se na mě zlobí za to ráno dole u skříněk.Ach jo já sem tak blbá chtěl mi něco říct a já mu odsekla a šla jsem pryč místo toho abych ho vyslechla.Najím se a čekám jestli náhodou ještě nepřijde,nic nikde nikdo zabalím si a jdu dolu.Hledám ho,ale nikde není.Jdu do skříňky oblíknu se a mám namířeno domu.Ale něco mi říká,že mám jít za ním podívat se jestli je v pořádku.Trošku zrychlím chci být totiž doma než se setmí.A jsem tu zazvoním na zvonek a nic zazvoním ještě jednou chvilku čekám a najednou uslyším hlas jeho mámy: „prosím?“ …… „Tady Klára je doma Ondra??“ „ne není je v nemocnici,ale to ti určitě řekl nebo to snad nevíš??“…..“no to nevím nic mi neřekl a v jaké je nemocnici řekněte mi to prosím potřebuji sním mluvit!!“………… „U Tří sester“ ….“děkuji“.Od jejich domu zamířím přímo do nemocnice myslím jenom na to proč mi to neřekl proč mi neřekl ,že jde do nemocnice říkal mi přece všechno tak proč?Najednou stojím před branou nemocnice ani nevím jak jsem se tam tak rychle dostala snad touha mě táhla rychleji.Otvírám dveře a jdu dál všude je tak čisto,sestry v bílém pomáhají nemocným a starým lidem,doktoři přebírají těžce poraněné nebo nemocné.Pomalu jdu dál dlouhou chodbou je tak nekonečná,poprvé cítím strach a beznaděj.Zastavím sestru a ptám se kde leží Ondřej Nový?“to musíte rovně a pak doleva pokoj číslo 336“….“děkuji“.Dorazím ke dveřím a pomalu je otevřu.Leknu se Ondro jseš to ty??Tichý hlas zašeptá Klárko??Ondro?? Klárko běž prosím tě pryč odejdi nechci aby si mě takhle viděla!!Ne Ondro neodejdu,pomalu jdu k jeho posteli to co jsem viděla v jeho očích nikdy nezapomenu byl to strach a děsivá bolest.“Co je ti??“ Umírám!!Cože??Jak to,to nemůže být pravda!!Ale může:“sice jsem měli svůj svět,ale to neznamená že nezemřeme.“Já vím,ale ne teď ne tak brzy máme toho ještě hodně před sebou společně to dokážeme.Ne mi už nic spolu nedokážeme nic spolu už nikdy neuděláme já umírám,odcházím.“Proč proč si mi to neřekl?Ale já,já sem ti to chtěl říct,ale ty jsi pospíchala do hodiny.Já blbá dala jsem přednost škole před tebou proč,proč jsem tak sobecká.Tak jako v jeho očích sem poprvé uviděla bolest a strach tak on zase v mích uviděl slzy a pláč!!Je to těžké sedět vedle svého nejlepšího přítele a vědět,že vás opouští,že umírá nebyla jsem na tohle připravená a přitom je to tak přirozené.Pro nás,ale ne žili jsem v představách a iluzích oddělená od strachu,bolesti,problémů,lítosti,pláče,smutku a slz a na tohle jsem nebyla připravená.Proč zrovna ty mě musíš opustit?mám strach že nedokážu žít sama a bez pomoci v normálním světě ne bez tebe ne sama.Chytám tě za ruku a slzy mi jedna za druhou padají na tvář jsou tak studené a chladné jako tvoje ruce.Opouštíš mě a já to cítím už přišla a žádný z nás nechce aby byl ten druhý sám.Víme totiž že to jeden bez druhého nezvládneme.Je ticho a v pokoji neskutečný chlad a samota.Koukám na tebe a vím že je to naposled.“Prosím usměj se“……… „proč?nemohu se smát když umíráš.“Je tu a já to vím prosím tě o to chci umřít a odejít s pocitem že si šťastná chci odejít s tím jak sem tě znal celých půl roku usměvavou holku kterou jsem miloval v záplavě slz a bolesti se snažím usmát vím,že mu to pomůže.Odchází je to jeho čas a já to cítím.Po celém pokoji se rozezvučí přístroje které oznamují konec.Neskutečná bolest mě srazí na samé dno.Tak jak rychle vstoupil do mého života tak i tak rychle z něj odešel.Odcházím z pokoje a nohou překročím práh dveří tímto začíná můj nový život v samotě a reálném životě ne v iluzích a štěstí.“Štěstí je jen sen zato bolest je skutečná“. Odešel jsi a já vím,že právě odešel někdo kdo mě miloval a já jeho taky byl to můj nejlepší přítel ale vlastně vůbec nevím kdo mě to opustil.