Ve štěrbinách mysli

 

V pátek, x-tého y-tý se stalo cosi zvláštního.

 

Přihodilo se to, když jsem se krčil pod sprškou

kopanců svýho „kamaráda“.

                            

V jednu chvíli jako by se rozestoupilo to mračno

šedivýho stropu hlavní chodby. Všudypřítomnej

smrad okolních špinavců se změnil na tenké hlásky

vůně maminčiných povidlových buchet a mě na tváři

pohladilo těch pár slov, ozývajících se z vedlejší cely…

 

Slyšel jsem tohle:

„Ty hele, promiň, celou dobu, co jsme spolu na cele,

jsem ti ve spánku dával do vlasů myší bobky

…chtěl bych se ti teda za to omluvit...“

 

Potom přišla chvilková odmlka, následovaná šumotem

dlouhého nádechu s koncovkou ze slov:

„No víš…no já bych se ti chtěl taky za něco omluvit…“

Dál už jsem neslyšel nic a v poklidu jsem se vrátil

do role ragbyového míče.

 

Nevím, asi to byl jen nějakej přelud, doktor mi říkal,

že možná budu mít halucinace.

 

Jistý je ale to, že ten druhej chlap, jehož odpověď se

ztratila kdesi ve zdech mezi náma je mrtvej.

Včera ho umlátili ve sprchách,

nevím z jakýho důvodu, nevím ani kdo…

 

Avšak při dnešním sprchování jsem pochopil.

 

Po vězení, až budu doma dělat tu koupelnu,

nejlepší bude, když mezi dlaždičkama na podlaze

udělám tmavý spáry – nezasviní se tak snadno…