Soukromej bůh

Soukromej bůh

Anotace: poděkování letí k: A. za půjčení jména a T. a J. za Samotáře a taky za všechno ostatní a že se mám kam vracet . . . https://www.youtube.com/watch?v=2vyLLshdfJM

 

Říkal, že mě spasí. Že prý potřebuju zachránit.

 

„Nech ji, ty vole,“ popadli ho jeho kumpáni pod paží a táhli ho ode mě. Jeden z nich, z kterým jsem se trošku znala, se na mě omluvně podíval.

„Utápíš svý smutky? Tak mladá a už utápí svý smutky v alkoholu?“ jeho hlas se ke mně táhl napříč místností, aby potom zapadl mezi všudypřítomný šum.

V pátek večer tu bylo vždycky rušno. Neony u vchodu svítily už s prvním nádechem tmy mezi prsty jak archandělský světlo pro všechny zbloudilý duše, který tvořily vesměs studenti.

Princezny z gymplu mezi dveřma odhazovaly svý svatozáře, budoucí kadeřnice, zdravotní sestry a další se snažily nenápadně mizet na záchodky spolu se studenty průmyslovky, kteří ukojovali svůj hlad po dívčím těle, kterýho se jim díky převážně mužským kolektivům na škole nedostávalo. Zlatá mládež.

On byl o několik let starší. Samozvaný umělec a bohém, údajně amatérsky psal a říkal, že z něj bude druhej Bukowski.

Nechala jsem mimo útraty malý spropitný, barman, zřejmě unuděný vysokoškolák, na mě vděčně kývnul. Chladný noční vzduch působil trošku jako facka oproti tomu vydýchanému a zpocenému tam uvnitř.

Několik metrů od útočiště před temnou nocí pro diamantové děti se od lampy odlepila postava. Pohyboval se trochu nejistě, mezi prsty křečovitě svíral zapálenýho jointa. Působil klidně, obklopený nasládlou vůní zapálené byliny.

„Ahoj. Co ty tu tak sama?" prohodil, zatímco se pomalu přibližoval. 

„Zajímá tě to?"

„Viděl jsem tě tam," hodil hlavou směrem k neonům. „Vypadala jsi smutně. Trápí tě něco?" měl zarudlé oči.

„Co že se staráš?" odsekla jsem.

„Nestarám se, chci tě spasit. Bůh nás přece spasí všechny. Sice nejsem Bůh, ale budu ti muset stačit," v načervenalých očích svítila duhovka s rozšířenými zorničkami.

„Seš snad Jeho syn?" do hlasu se mi nadrolilo pár gramů pohrdání.

„Trošku sem se mu nepoved, ale to se stává. Nemám mu to za zlý. V každým stádě je nějaká černá ovce.“

„Říkals, že mě spasíš. Cos tím myslel? Že mi ubalíš novýho špeka," ukázala jsem rukou na jeho prsty, které stále svíraly zapálený joint, „nebo mě vezmeš na noc k sobě?" to už můj hlas zněl výsměšně.

„Vždycky se přece ochraňovali ti slabší. Každej máme život posranej jiným způsobem. A ten Boží syn, to je z hebrejštiny. Jsem Adam."

Neobtěžovala jsem se mu říct svoje jméno a pomalu se otočila k odchodu. Stejně by si to jméno nepamatoval. Když na mě ale potom přes celou ulici volal, jestli se ještě uvidíme, připadalo mi to celý tak nějak nespravedlivý a otočila jsem se.

„Cos myslel tím, že máme každej život posranej jiným způsobem?“ křikla jsem.

„Přijď zítra, řeknu ti to!“

 

„Ty snad můžeš říct, že jsi celej svůj život dokonale šťastná?“ nadzvedl obočí a napil se. Jenom jsem si povzdechla.

„Mám tě brát jako zpovědníka?"

„A tohle místo jako zpovědnici? Můžeš. A že seš to ty, tak nemusíš platit desátek. Tak povídej."

Kluk za námi se právě snažil vypít holce z pupíku kaluž tequily. Různobarevná světla na jejich těla házela barevné střepy. Připomnělo mi to scénu ze Samotářů.

 

„Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako takový malý modrý světýlka, kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj. Nebo to můžou bejt takový ty naděje, co do vás vkládali vaši rodiče, to je taková druhá varianta. Všichni na sobě máme spoustu světýlek.“


Dvě holky v rohu se objímaly a brečely. Položil mi ruku na koleno. Bylo to možná až moc důvěrný gesto pro tenhle večer a vůbec celý to bylo takový osobní, takový jako ještě nikdy. Mluvili jsme strašně dlouho, mluvili jsme o tom, že sebevražda je hřích, těžký hřích, a o všech těch svatejch věcech, až to všechno znělo jako rouhání, mluvili jsme o životě a nihilismu a otevřeli si navzájem starý rány, který krvácely, aniž by to kdokoli viděl. Krvácely, bolely a odmítaly se hojit.

Když mi potom sliboval, že z něj bude vážně druhej Bukowski a že mi věnuje svojí první sbírku básní, tak jsem věděla, že lže a bylo mi to úplně jedno, hlavně že mluvil, mohl mluvit třeba o slevách v Kauflandu a o tom kolik vloni v zimě umrzlo bezdomovců, na tématu vůbec nezáleželo.

„Občas to zebe,“ prohodil, když jsme stáli venku a neony u vchodu už nebyly tak výrazný. Všichni už odešli, jenom my dva jsme seděli na těch vysokech židlích a filozofovali a barman nás poslouchal až do zavíračky, protože ve tři ráno už se dávno stírá rozdíl mezi barmanem v černý košili a knězem.

„Nemám na mysli jenom počasí,“ poznamenal, když viděl, že jsem si při jeho slovech víc přitiskla kabát k tělu. Od rtů mu stoupala pára a já ho najednou vůbec nepoznávala, když jeho ruce nedržely joint a prsty nebyly zlomený v tom v uvozovkách správným, výmluvným gestu. Znali jsme se strašně málo, ani jsme nevěděli, jakej je ten druhej znamení zvěrokruhu a vůbec nám to nevadilo.

„A co máš teda na mysli?“

„Život.“

 

Když jsem od něj odcházela tentokrát, neptal se, jestli se ještě někdy uvidíme. Nezajímalo nás to. Věděli jsme, že každej máme život posranej svým způsobem, že existuje milion otevřenejch náručí a že cynismus občas voní po tabáku a nekonečným množství alkoholu. Tma už nebyla tak hustá, ale stejně se lepila na plíce jak malá instantní rakovina. A studila. Shrbená záda v linii s rameny připomínala kříž.

Trošku mžilo a vyvolávalo to iluzi opravdovosti. Opodál projel autobus, těžko poznat, jestli poslední noční nebo první brzce ranní.

Byla to klidná noc.

 

Všem bylo odpuštěno.

 
Autor Elisa K., 14.02.2016
Přečteno 758x
Tipy 29
Poslední tipující: Morýš, Smile-and-Fire, Mitchoza, LenkaT, Aiury, Lůca, bezprizorně, Ormissia, Klára Němcová, jondys
ikonkaKomentáře (12)
ikonkaKomentujících (7)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

"Když mi potom sliboval, že z něj bude vážně druhej Bukowski a že mi věnuje svojí první sbírku básní, tak jsem věděla, že lže a bylo mi to úplně jedno, hlavně že mluvil, mohl mluvit třeba o slevách v Kauflandu a o tom kolik vloni v zimě umrzlo bezdomovců, na tématu vůbec nezáleželo."
Jsem zásadně proti komplikovaným souvětím. I když se v nich autor neutopí, děj ztrácí gradaci. Ale tady je to přínosem. Hotový emocionální brutalizmus zpovědi, co vlastně ani autor ani posluchač, nechce zastavit. A pak, na konci, oddechnutí, rozvolnění a úleva alespoň částečně odlehčené duše se smířením stavu věcí. neboť "Všem bylo odpuštěno..."
Text, který mne dokázal chytnout na pačesy. Asi tak. Klobouček.

19.08.2020 09:47:42 | Lesan

Moc děkuju.

20.08.2020 01:09:41 | Elisa K.

Jen škoda že tam nikdo neumřel. Naštěstí ta zmínka o rakovině to zachránila :D

02.02.2020 20:59:32 | Morýš

Skvělé :)

23.08.2018 13:07:56 | LenkaT

Děkuju.

25.08.2018 22:16:20 | Elisa K.

Úžasné... má poklona

11.08.2016 00:13:49 | Klára Němcová

Děkuju moc.

11.08.2016 00:55:22 | Elisa K.

Rouhačské, hluboké, čtivé, poetické, namyšlené.

16.02.2016 21:45:29 | Dis-Con-Nect-Ted

Přesně takový to mělo být. Díky.

16.02.2016 21:50:44 | Elisa K.

...vždy se najde kdosi kdo ti odpustí...

15.02.2016 08:28:29 | Jort

Vážně?

15.02.2016 20:17:48 | Elisa K.

...tutově...když odpustíš ty...

16.02.2016 12:49:32 | Jort

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter