TENKRÁT NA VYSOČINĚ

Anotace: Tento text jsem objevil mezi zaprášenými šuplíkovými rukopisy a věnuji ho Mirkovi, svému nejlepšímu kamarádovi z dětství, jemuž před dvaceti lety stačily síly při třetím infarktu už jen k tomu, aby dojel za volantem svého náklaďáku k jesenické nemocnici…

Sbírka: Retro ze šuplíku II.

 

TENKRÁT NA VYSOČINĚ

 

 

Skončily prázdniny roku devětašedesátého, prázdniny plné provoněných lesů, potu vyždímaného zblázněným sluncem a kilometry našlapanými na kole do táhlých kopců nádherné Českomoravské vrchoviny. Dářko, Tři studně, Nové Město na Moravě, strýc Karel a mnoho dalších, pro mě do té doby bezobsažných nebo neznámých jmen, se stalo synonymem pro báječně prožitý sklonek léta.

 

Tyto vzpomínky jsem si s pocitem, který mě unášel někam daleko, přetavoval znovu a úporně v mysli, snad abych nemusel přemýšlet o tom, že začíná opravdu ta nejposlednější noc letošních prázdnin a že se zítra neúprosně obrátí první stránka nové kapitoly mého života. Kapitoly, která bude nadepsána zatím suchým, nicneříkajícím pojmem – Gymnázium Jeseník.

 

A znovu jsem si uvědomil, že moje myšlenky přeskočily tam, kam jsem se jim snažil zahradit cestu.  „Co mne tam čeká… poznám další kamarády…? A jak to zvládnu s učením? Mám na to vůbec…?“, říkal jsem si téměř polohlasně. Tyto útržkovité myšlenky byly spíš odrazem strachu z neznámého nového světa, než programovým uvažováním o vlastní budoucnosti. Ale nakonec jsem nad tím mávl rukou: „Věří ti jiní, věř si taky trochu sám!“.  A opět se mi začaly vybavovat střípky vzpomínek z cyklistické výpravy k příbuzným mého nejlepšího kamaráda Mirka na vrchovinu. A snad jsem se přitom dokonce i usmál, když se mi začaly znovu vynořovat některé groteskní situace, které tato nezvyklá cesta vyvolávala.

 

Už sám začátek napovídal, že o veselé zážitky nebude nouze. To když se po téměř stokilometrové jízdě těsně před Uničovem ozvalo za mými zády Mirkovo zaklení a vzápětí zoufalé volání. Kamarád byl snad víc brunátný vzteky a potlačovaným zoufalstvím, než dlouhou jízdou v kopcích, když jsme se po krátké poradě museli s těžkým srdcem rozhodnout k návratu domů. Se zničenou přehazovačkou a vylámanými špicemi už tuhle štreku nedotáhneme.

 

A tak, když nás vyklopil noční vlak na konečné, octli jsme se opět zpátky doma, pro své rodiče ovšem naprosto nečekaně. Mirek byl doma přijat zcela nevšedním způsobem, který tak tak že neskončil tragicky. Když totiž jeho máma na prahu dveří uviděla svého syna,  který již podle jejích představ měl tou dobou spát po dlouhé únavné jízdě na strýcově chatě, vykřikla něco nesrozumitelného a skácela se na zem. Později se vysvětlilo, že se  v prvním úleku domnívala, že ji navštívil duch Mirka, který zatím leží někde sražený v příkopě náklaďákem. Naštěstí ji stačili ostatní členové rodiny vzkřísit a postupně ji i přesvědčit o pravém stavu věcí.

 

Poněkud příbuzného druhu byla i jiná příhoda, která se udála dva dny poté. Oba naše favority prodělaly důkladnou generálku a tak jsme konečně po celodenní jízdě dorazili do našeho cíle – Nového Města na Moravě. Řádně utrmácení a utahaní jsme toužili po jediném – co nejrychleji si lehnout a pořádně se vyspat. K tomu jsme ovšem museli nejdříve získat slíbené klíče od chaty strýce Karla v zahradní kolonii kousek nad městem. Když jsme konečně stanuli před dveřmi strýcovy vilky, a to se již nad krajem hezkou chvíli rozprostírala nefalšovaná noc, odehrála se krátce po zazvonění následující scéna:

 

„Ahoj strejdo!“

„Dobrý večer… co si přejete?“, přejel nás oba strýc zkoumavým pohledem.

„Chtěli bysme  klíče od chaty.“

Strýc chvíli zkoprněle mlčel a nejspíš přemýšlel, jestli má rychle zabouchnout dveře, zavolat sousedy anebo jestli ty gaunery zvládne sám. Zřejmě se nakonec rozhodl vyjednávat.

„Od mojí chaty? A na co…“, nedořekl větu a spásná jiskérka mu zřejmě v té chvíli prolétla hlavou. „Jéžišmarjá, to jsi ty, Mirku? Kluci, poďte honem dál trošku se ohřát, nestůjte mi tady za dveřma!“, začal se koktavě omlouvat. Pod nánosem prachu, potu a špíny prostě svého synovce hned nepoznal, a to i přesto, že jezdil k Jeřábkům aspoň třikrát do roka na návštěvu.

 

Tím se ovšem všechna překvapení počínající noci ještě nevyčerpala. Čekalo nás totiž ještě jedno dobrodružství. Když jsme se konečně s úlevou ubytovali v naší vytoužené chatě a chystali se k spánku, ozval se Mirkův přidušený hlas: „Pepo, slyšíš to taky?“. Přiznal jsem se, že slyším. Zvenčí totiž byly slyšet zvuky, jako když někdo škubá za drátěný plot, který obepínal náš pozemek. A zanedlouho se venku zcela zřetelně začaly ozývat kroky, jak někdo – a zdálo se, že jich je víc – našlapuje kolem stěn. Začali jsme jednat bez velkého rozmýšlení. Mirek uchopil sekyru, já velký lovecký nůž a bleskově jsme se octli u dveří, ke kterým se kroky pomalu blížily. Těžko říct, jaké představy se nám v té chvíli honily hlavou, zřejmě byly jedna strašnější než druhá, každopádně jsme však slyšeli, jak nám buší vlastní srdce. Vzrůstající napětí vyvrcholilo, když se ozvalo klepání na dveře. To jsme tedy nečekali, tak se přece žádný zločinec nechová. Aspoň jsme o tom tedy měli dosud jiné představy.  Co si počít. Byli jsme tak vyvedeni z míry, že nám nezbylo nic jiného, než tiše stát a čekat, co se bude dít dál.

 

„Otevřete, víme, že jste tam!", ozvalo se důrazné vyzvání a za chvíli i varování. „Jestli neotevřete, vylomíme dveře! Oknem taky neutečete, jste obklíčeni! Mějte rozum!“

 

Po krátkém rozmýšlení jsme se rozhodli otevřít. Zřejmě je boj nevyhnutelný, tak aspoň neutrpí chata strýce Karla. Mirek napřáhl pravou ruku se sekyrou a levou otočil klíčem a zmáčkl kliku. Dveře se s vrzáním otevřely a nám se naskytl pohled na ramenatého siláka ve středních letech, který stál asi dva metry od dveří a v rukou třímal obrovský sukovitý klacek připravený k nemilosrdné ráně. Tlumený měsíční svit mu dodával téměř mýtické vzezření. Vedle něj ostražitě postávali další dva muži.

 

Musím se přiznat, že se nám v té chvíli rozklepala kolena, ale k naší cti slouží, že jsme zbaběle neustoupili. Mezi oběma nepřátelskými stranami viselo ve vzduchu silné napětí, zdálo se však, že nikdo nechce zasadit první ránu. Hrobové ticho prořízl dunivý hlas ramenatého siláka: „Kdo jste, co tu děláte!“.

Já se menuju Jeřábek a…“, trošku se zajíkal Mirek, neznámý protivník ho však nenechal domluvit. „Nelži, smrade, v tomhle městě znám všechny Jeřábkovy. Takže zahoď tu sekyru a přestaň se vytáčet, nikam to nevede! Teď už vám zatrhneme tipec, hoši!  Teď si od těch vykrádaček chvíli odpočinete!“ A i když z jeho krátkého projevu čišela nahromaděná zlost a také jeho vzezření v nás vyvolávalo jakousi směsici úcty a hrůzy, začalo nám svítat, že zřejmě půjde o nějaké nedorozumění, a to nám dodalo sebedůvěru.

 

Teď už se Mirek, posílen pocitem morální převahy, nezajíkal, když začal pomalu a důrazně vysvětlovat, kdo jsme a co tady děláme. A když podal neznámému hromotlukovi i svoji občanku, bylo vše jasné. To ale zase pro změnu znejistěl náš protivník a i v měsíčním světle se zdálo, že zrudnul. Rychle však překonal tuto trapnou chvíli a začal vysvětlovat, že v chatařské kolonii v poslední době řádí neznámí pobertové a tak, když viděl v naší chatě světlo a za okny stíny dvou neznámých výrostků, nemohl jednat jinak. Pak ještě dodal, že je majitelem sousední chaty a všechny zdejší obyvatele zná jak své boty. Nakonec vše skončilo vzájemnými stisky rukou a slibem, že bude-li to třeba, rádi při likvidaci zlodějské party pomůžeme.

 

Od toho okamžiku probíhalo naše putování po Vysočině, kdy jsme zpravidla ráno nasedali na své favority a večer se vraceli na mateřskou základnu, naprosto hladce a bezstarostně. Jen, když jsme se loučili, nás trošku mrzelo, že jsme nemohli splnit svůj slib z první noci, protože žádná další vykrádačka se už neobjevila. Zřejmě se povedená zlodějská partička zabydlela někde jinde. A tak jsme si z naší výpravy nakonec odváželi spoustu báječných dojmů, celé to prázdninové užívání mělo dokonce místy až poetický nádech.

 

Třeba takové noční koupání v blízkém rybníčku. To se člověka zmocnil zvláštní pocit, když svlékl na břehu všechny šaty a za doprovodu žabího kvákání se ponořil nahý do vlažné vody. Pak stačilo jen několika tempy doplout doprostřed a zaklonit hlavu a v celém tom nočním poklidu, v šumění blízkého lesíka a pod klenbou hvězd se mi zdálo, že mi patří svět. A chtělo se mi křičet, že uprostřed té klidné, ale vznešené nádhery, jakoby v samotném lůně přírody, jsem já a že jsem hrozně rád, že tu jsem a že jsem vůbec hrozně rád, že žiju. Pak jsem si za chvíli zase připadal úžasně nicotný proti tomu kousku přírody kolem a proti celému světu a proti vesmíru. A náhle jsem se zas cítil málem jako stvořitel, jakoby to všechno krásné beze mě vlastně ani nemohlo existovat. A pak jsem si zpravidla pořádně loknul vody, když mě Mirek uprostřed takového rozjímání potopil. Takže jsem to byl opět jenom já, úplně obyčejný venkovský kluk, který takovou drzost nemohl nechat bez potrestání. Když nám pak začínala být zima, odcházeli jsme rozesmátí, nazí a šťastní, abychom se vzápětí zachumlali do suchých dek a nechali se překvapit druhý den ráno sluncem, které se již obvykle usadilo neuvěřitelně vysoko nad obzorem.

 

Jednou jsme při takovém nočním koupání zjistili, že blízko našich odložených šatů sedí na břehu dvě dívky a s určitým pobavením sledují naše dovádění. Po chvilce zaváhání jsme s nimi navázali kontakt. Pozvali jsme je, ať si jdou s námi zaplavat. Ony na to, že nemají s sebou plavky. A protože se nám nezdálo vhodné je upozorňovat, že my je nemáme taky, udržovali jsme stále konverzaci z vody na břeh. Brzy jsme tak věděli, že naše nové známé mají stan nedaleko odtud, že po prázdninách budou studovat už třetím rokem na průmyslovce někde na severu Čech a pro strach že mají uděláno, tak proč by si nemohly prázdniny zpříjemnit malým výletem.

 

Byli jsme s Mirkem rádi, že máme fajn společnost a proto jsme ze sebe udělali taky průmyslováky, aby námi děvčata pro náš skutečný věk okamžitě nepohrdla.  Navrhli jsme, že bychom si mohli někdy udělat společný večer. A to se ukázalo jako nepředloženost. Jana s Ivou, jak se naše sympatické  nové známé jmenovaly, okamžitě navrhly, že co lze udělat dnes, nemá se odkládat na zítra, táborák že mají koneckonců připravený a špekáčky se taky najdou.

 

Co teď?  Nemohli jsme jim přece vykládat, že tuto jedinečnou šanci necháme uplavat jen proto, že právě jaksi nemůžeme dost dobře opustit naše současné útočiště před jejich zraky. Nakonec jsme na sebe s Mirkem mrkli, že nechceme před holkama vypadat jako malí kluci, musíme se prostě chovat nenuceně a suverénně. A bylo to. Návrh jsme přijali. Vyškrábali jsme se na břeh a než se Jana s Ivou zmohly na slovíčko nebo aspoň nějaké gesto, natáhli jsme si trenýrky na mokrá těla  a prohlásili, že se může jít. Do té doby výřečné dívky chvílí lapaly po dechu a nakonec propukly v osvobozující a nevázaný smích.  A protože jsme je v něm nenechali samotné, věděli jsme naráz, že tento večer už se musí vydařit. Jednoduše řečeno, pod Vysočinou se mi od té doby vybaví nejen zvlněná přítulná krajina, rybníky uprostřed lesů, chata strýce Karla a samozřejmě můj kamarád Mirek, ale i Jana s Ivou.

 

Praha, polovina 70. let (?)

 

https://www.youtube.com/watch?v=Zo5nu_U_GiQ&nohtml5=False