Dopis Ježíškovi

Anotace: Ježíšku, já vím, že jsi.

Byla čtvrtá adventní neděle, čas před samotným Štědrým dnem. V tento čas by lidé měli nejvíc rozdávat lásku. V tento čas by všude měl být cítit klid s pohodou. Jenže, ne vždy je všechno dokonalé.

Pepík seděl na koberci ve svém pokoji a hrál si s autíčkem. I když, nebylo to opravdové hraní, spíš jen tak bezmyšlenkovitě popojížděl sem a tam a naslouchal další hádce svých rodičů.
„Dobrá, dobrá. Když na tom tak trváš, já můžu klidně jít,“ vykřikl urážlivě tatínek.
„Já na tom trvám??? Já jen řekla, když se ti tady nelíbí, můžeš jít,“ oponovala maminka roztřeseným hlasem.
„Přestaň žárlit a chovej se rozumně.“
„Kufry nehledej, máš sbaleno. Pro ostatní si přijeď autem.“
„Jo tááák. Tak ty už to máš připravené předem? No dobrá. Tak já jdu.“
V Pepíkovi hrklo. Tatínek odchází. Kam??? Vyběhl z pokoje a rovnou na tatínka v chodbě.
„Tatí, tatí, kam jdeš? Tatí, tatí, kdy se vrátíš?“
Tatínek vzal Pepíka do náručí, pohladil ho po hlavě a dal mu pusu.
„Neboj, chlape. Já za tebou přijdu,“ postavil ho na zem, ještě jednou ho pohladil a zamával mu mezi dveřmi: „ Ahoj, a poslouchej maminku. Už jsi napsal Ježíškovi? Tak nezapomeň dát nejpozději zítra ráno dopis na okno, jinak ti nepřinese to, co si přeješ. Pa. Ahoj.“
Dveře se zavřely. Pepík se otočil k mamince, která stála opřená o zeď a plakala.
„Mami, mami, proč tatínek odešel, Mami? On nebude, už nebude s námi? Mami?“
Maminka klekla na zem a prsty čechrala Pepíkovu kštici.
„To bude dobré, Pepíku. To bude dobré. Už jsi napsal tomu Ježíškovi??? Ještě ne? Tak mu napiš co nejdřív. Co si budeš přát?“
„To to přeci nemohu říct, to by se mi pak přání nesplnilo, přece.“

Pepík sedl ve svém pokoji ke stolu a na čistý list papíru snaživě krasopisně napsal: Autodráha.
Najednou si vzpomněl na kluky ve škole, kteří se mu smáli, že věří na Ježíška. Dárky přeci nosí máma s tátou, říkali. Máma s tátou je musí koupit a dát pod stromeček. Ne Ježíšek.
Máma s tátou. Pepíkem v jedné vteřině projelo poznání. Táta odešel. Mám a s tátou jsou rodiče a rodiče dávají dárky. Táta odešel. Poznání způsobilo smutek a smutek roznítil vztek. Pepík s křikem roztrhal dopis. Maminka ho slyšela a tak se šla hned podívat, co se to děje.
„Proč jsi roztrhal ten papír?“
„To byl dopis pro Ježíška, jenže Ježíšek není. Dárky dávají rodiče. Máma s tátou. A táta odešel. Nebudou žádné vánoce.“ Pepík se s pláčem vrhnul na postel a hlavu zabořil do polštáře. Maminka se jej pokoušela uklidnit, ukonejšit jeho žal, ale Pepík se jen vztekle ošíval a plakal dál. Maminka zkroušeně odešla.
Pepík, vysílen pláčem usnul a zdál se mu sen. Přiletěl za ním andílek a ptal se
„Pepíku, ty jsi ještě nenapsal dopis Ježíškovi. Ty nechceš žádné dárky pod stromeček?“
„Chci, anděli, ale …. Ale není to normální dárek.“
„Napsat do dopisu můžeš přeci cokoli, Ježíšek to posoudí a podle tvé víry a podle tvých zásluh se dárek pod stromečkem objeví. Co si přeješ, Pepíku?“
„Opravdu můžu cokoli? Ale to ti přeci říkat nemůžu. To by se pak přání nevyplnilo, přece, anděli.“
Pepík se probudil. Byla tma, jen oknem skrz žaluzie pronikalo světlo noční ulice. Rozsvítil lampičku a na čistý list papíru snaživě krasopisně napsal:
Ježíšku, přeji si mámu s tátou. Pepík
List několikrát přehnul a na zadní stranu nadepsal: JEŽÍŠEK. Otevřel okno a dopis položil na parapet. Pak se převlékl do pyžama a skočil zpátky do postele a než znova usnul, neustále si mumlal:
„Já v tebe věřím, Ježíšku. Já v tebe věřím, Ježíšku. Ježíšku, já věřím.“

Na Štědrý den ráno bývá v nebi nejvíc práce. Je poslední den a stále chodí nové a nové dopisy od dětí, které jejich napsání odložily na poslední chvíli. Najednou se ozve poplach. Anděl nese Ježíškovi Pepíkův dopis. Ježíšek si jej přečte, pak se zamyslí a hned ví, co se doma u Pepíka stalo. Nechá si poslat pro Amorka.
„Amorku, prosím tě, situace je vážná. Pepík se trápí, že mu odešel tatínek. Musíš jeho rodiče střelit šípem výjimečně ještě jednou. Jsou vánoce a to má být rodina pohromadě.“
Amorek přikývl a spěšně letěl vykonat tak vážný úkol. Ono je jednoduché vystřelit šíp, jenže ti dva musí být v tu chvíli spolu. A už se blížil večer. Už nastal čas rozdávání dárků.

Pepíkova maminka se letos místo tatínka zavřela do obývacího pokoje. Zapálila prskavky a svíčky, a zazvonila na zvoneček. Pepík se vrhl do obýváku, jak torpédo. Rychle se hnal ke stromečku, protože chtěl vidět tatínka pod stromečkem, jako dárek od Ježíška, ale nešikovně o stromeček zavadil. Protože stromeček letos upevnila maminka, která si nedokázala poradit s vypadávací nohou stojanu, stromeček se zřítil na okno. Od prskavek chytly záclony. Ohňové kapky záclon padali na koberec a ten se vznítil. Najednou byl všude štiplavý kouř. Maminka chytla Pepíka, zaraženě zírajícího na oheň, za ruku a odtáhla pryč. Rychle hledala mobil a vytáčela 150.
Pepíkův tatínek postával před domem a neustále hleděl do oken jejich bytu. V ruce držel ohromnou krabici a v kapse kabátu měl ještě jednu, o mnoho menši krabičku. Pořád sbíral odvahu jít domů. Znova pohleděl do oken bytu a všiml si podezřelého osvětlení. Tam asi hoří, napadlo ho. Nerozmýšlel. Vtrhl do baráku, krabici hodil ke schodům, na schodišti vytrhl minimax a rovnou do bytu. Pár minut a bylo po ohni. Tatínek ještě otevřel okno a teprve pak měl čas všimnout si uslzených a špinavých tváří usmívajícího se Pepíka a zhroucené maminky. V tu chvíli Amorek vystřelil. Tatínek jednou rukou objal maminku a přivinul ji k sobě, druhou objal Pepíka. Maminka zabořila hlavu do tatínkova ramene.
„Už nikdy, nikdy nesmíš odejít!“ a rozplakala se.
„Neodejdu,“ řekl tatínek a maminku políbil.
Když odjeli hasiči, sanitka i policie. Dal tatínek velkou krabici Pepíkovi a malou krabičku mamince. Pepík nedočkavě trhal papír, aby z něj vysvobodil krabici s nápisem AUTODRÁHA.
„Tátííí, mamííí, já dostal autodráhu. Tohle jsou ty nejlepší vánoce. Děkuju, Ježíšku. Děkuju.“

Když Pepíka rodiče uložili do postele, před usnutím si v duchu mumlal:
„Děkuju Ježíšku. Já vím, že jsi. Děkuju.“