Břečťan

Anotace: Bylo to horší, než si myslel... Povídka, která byla napsána díky zadání pana profesora, který nám poskytl tři možné věty, ze kterých jsme si měli vybrat jednu, kterou bude následně naše povídka začínat. Má prvotina.

Bylo to horší než si myslel. Utrhl kus látky ze své modré puntíkaté košile a obmotal si ji kolem nohy. Utáhl a pořádně zaškrtil. Nic jiného teď dělat nemohl. A měl by snad? Proč se i při takovýhle chvílích lidé drží hlavně naděje? Přijal to, jak to je. Věděl, že zaškrcené ráně to přijde vhod, ale jemu bylo líto hlavně té puntíkaté košile. Jako by utrhl kus jí, který v sobě má. Neustále. Uchovává tenhle kus, který ho drží při životě, ale zároveň ho zabíjí. A možná, že ho nakonec opravdu zabije. Ukončí svoji práci, kterou nikdy neměla za cíl. Zabije ho. A on to nebude brát jako trest. Bude to osvobození. Osvobození, ke kterému muselo neprodleně dojít, jelikož k němu bez ustání mířil. Vědomě i nevědomě. Občas své touhy prostě neovlivníš, ať se snažíš jakkoliv. Snažíš se žít, a snít - o budoucnosti, která tě čeká... Jako bys byl opravdový člověk. Ale pravdou je, že tím už dávno nejsi. Jak bys mohl být? Rozpárán na kousky, které poletují kolem Tebe, a ty je nemůžeš zachytit. Nakonec už ani nechceš. A tak sedíš, a díváš se. Chodíš a díváš se a proplouváš životem. Žiješ, ale nežiješ.
                Připadalo mu, jako by se propadal zdí porostlou břečťanem, o kterou byl opřen. Jak se může bortit zdí? Hah, nakonec má tenhle stav účinky, o kterých vždycky snil. Propadat se zdí. Umět procházet skrz zeď. Ještě získá superschopnosti, a pak se propadne kdykoliv bude chtít. Až na zem. A svět ho pohltí, přesně tak, jak chtěl.
                Vytáhl cigaretu z krabičky, kterou měl uschovanou v náprsní kapse. Jen tak si ji vložil do úst. A pociťoval všechno to, co mu tahle speciální cigareta umožnila. Díval se na její zhaslý, ohořelý konec, a přehazoval si ji mezi rty. Cítil se, jako by k ní teď měl za poslední roky nejblíže. Cítil ji u sebe, kolem sebe. V sobě.
                Nakonec zavřel oči a užíval si tu chvíli ticha a klidu. Vánek mu provířil už tak dost rozcuchanými vlasy, a vtiskl mu poslední polibek na tvář.
                Krabička cigaret vrácená zpět do náprsní kapsy již nebyla takovou krabičkou, ve které by se daly uchovávat cigarety. A zbylé cigarety již nebyly cigaretami. Puntíkatá košile. Roztrhaná, znesvěcená. A na hrudi s barvou, kterou nikdy neměla. Velice zvláštní košile, to vám tedy povím. A tak červená pohltila další bílé puntíky, které byly předtím na blankytné modři, a cigareta vypadla z úst. Stalo se přesně to, co chtěl. Svět umlknul.