Můj 14. únor

Anotace: Když jsem byla malá, slýchávala jsem ráda pohádky. Nekonečné příběhy o zlu a nenávisti, nad nimiž láska a dobro vždy vítězí!!

Každý z nás má snad rád pohádky a hlavně ty chvíle, kdy může utéct od mnohdy nehezké reality..

Ráno se probudím a uvědomím si, že je dnes 14. února - sv. Valentýn...ale pro většinu znás to však znamená hlavně svátek všech zamilovaných! Když si tuto skutečnost uvědomím, nejradši bych se s chutí zahrabala zpátky do teplých peřin a celý den prospala! Kdo se má dívat na ty šťastné zamilované páry kolem sebe? Na nazdobené výlohy, které na sebe přitahují neustále pozornost svými červenými srdíčky? Dost...Uvidím jak tenhle den dopadne a konečně se hrabu z postele ven.
Celý den sleduji mobil, jestli se někdo ozve...Už jsou pryč ty naivní časy, kdy jsem si myslela, že přijdu domů a ve schránce na mě bude čekat Valentýnka, ztratila jsem taky všechny naděje o tom, že se dějí zázraky a že snad potkám ještě někoho fajn, po cestě ze školy... Tohle všechno už je nenávratně pryč, protože člověk se protlouká životem plným zklamání a neuskutečněných přání. Ale přesto... kdo by aspoň nevyhlížel v tento den jednu milou smsku? Alespoň jednu?? A zvlášť, když si říkáte, že by si mohl na vás vzpomenout člověk, se kterým máte večer schůzku...Ale on nepíše a nepíše, a vy s kamarádkou řešíte různé možnosti vašich večerních schůzek - co si pro vás "kluci" večer připraví, jestli vás překvapí, jak se chovat a nechovat a spoustu dalších drobností :)) Domů jdete s pocitem, kdy se těšíte na kamarádčiny zážitky z rande a zároveň doufáte, že i vy budete moci přispět nějakou hezkou chvilkou.
Čím víc se blíží čas schůzky, tím si jsem stále méně jistá, jestli tam vůbec jít. Co když se to nepovede? Říkám si v duchu, ale touha vidět milou osobu, a navíc nebýt v tento den sama, ale s někým, koho bych chtěla mít blízko sebe... to veškeré moje "choutky" vrátit se zpět okamžitě přemůže. A já jdu vstříc svou cestou do neznáma a doufám, že snad to "neznámo" bude plné hvězd...
... pak... přijde KÉŽ..nadávám si, proč jsem neposlechla svůj vnitřní hlas a nevrátila se zpět! Kéž bych se vrátila zpět!! Proč jsem na tu pitomou schůzku s člověkem, který mě už tolikrát zklamal vůbec chodila?? Bohužel zpět to už vrátit nejde, proto to tu je zase! To trápení, smutek, zklamání, naštvání a nekonečná zlost a místy snad i určitý druh nenávisti - na NĚJ!!!! Ale hlavně na sebe, že jsem mu zase nalatěla! Doufala jsem a myslela si, že TENTOKRÁT!! tentokrát to bude jiné, lepší, snadnější? Že nějakým způsobem přijdeme na to, jak to bude dál, jestli mezi náma něco je nebo není...?? Jenomže opět nedokázal nic podstatného vyřešit a co řekl, to opravdu stálo za to.
Jdu domů a přemýšlím, jestli láska vůbec existuje. Existují dva lidíé, kteří pro sebe znamenají šíleně moc? Poslední dobou o tom pochybuju, možná to bude tím, že jsem nic takového nepoznala. Mám bohužel štěstí na kluky, ke kterým se nehodím já, oni ke mně, nebo je tam nějaká další chyba...??
Kdyby šly některé okamžiky vrátit zpět.. Mohli bychom si ušetřit trápení, ponížení, bolest, zklamání a život by byl hned jasnější....

Tohle nejde, a proto se budu už ZASE snažit zapomenout na kluka, pro někohož jsem byla snad jakási "hračka"... Budu doufat a věřit v lepší budoucnost... že jednou potkám někoho, kdo o mě bude opravdu stát...