Ordinace

Ordinace

Anotace: Studie národopisná

Před dolnopočernickou oční kliniku, kde si lidé nechávají operovat své šedé zákaly, jsem dorazil hustým sobotním provozem v osm čtyřicet. Byl jsem objednaný na devátou, ale vyrazil jsem trochu dřív, abych měl na cestu rezervu. Protože klinika nebyla ještě otevřená a nikde ani noha, sedl jsem si do auta a vyčkával. Asi za pět minut devět jsem vylezl, abych zjistil, že klinika sice stále není otevřená, ale u jejího vchodu je asi dvacet lidí, vypadajících netrpělivě. Nejblíže dveřím byla skupinka důchodců, které vévodila tlustá, vousatá žena. Důchodci se spolu živě bavili a tlačili se na sebe, jako by jim bylo zima. V devět pět přijela na místo, kde nikdo z pacientů nesmí parkovat, audina, z níž vystoupil mladý playboy v bundičce a zmizel za rohem. V devět deset recepční (klinika to byla nóbl) otevřela hlavní vchod. Důchodci se nahrnuli dovnitř. Ordinace byla ve druhém patře. Důchodci se, co jim síly stačily, rozeběhli ke schodům. Trochu se vzájemně strkali. Chtěl jsem vstoupit důstojně jako Seneca, ale když kolem mě proběhli dva třicátníci, dal jsem se, i když mi už dávno není třicet, strhnout. Zavěsil jsem se za dámu v lodičkách a podobně jako ona bral schody po dvou. Brzy jsem ji trhnul. Intuitivně jsem cítil, že na atletičnosti mého výkonu záleží. Předběhl jsem několik tělnatějších pacientů a už už bych začal brát i důchodce, když tu jsem narazil na záda vousaté šedesátnice, jejíž postava zabrala celou šířku schodiště. Žena se opírala o hůl a supěla. Bylo mi jasné, že se přes ni dál nedostanu. Stisknul jsem tedy tlačítko výtahu. Výtah se otevřel, byl ale plně obsazený nějakým pánem na vozíčku. „Vemte mě na klín,“ prosil jsem. Pán mi ale, rozezlen, že jsem zpomalil jeho vertikální postup, přivřel nohu do dveří. Nahoru jsem dokulhal poslední. Místa na lavičkách v čekárně byla obsazena. Otevřely se dveře ordinace a vešel první důchodce. Pak druhý.
„To je ale sprosťáctví,“ řekl hubený človíček přibližně mého věku. „Ani se nezeptá, jestli ho pustím. Já tu byl první.“ Zřejmě někde v zatáčce, kde je více místa, proklouzl kolem vousaté důchodkyně.
„Vy jste tu ale nebyl první,“ protestoval třetí nejrychlejší z důchodců.
„První tu byl tenhle pán,“ ukázala vousatá důchodkyně na pána v manšestrovém saku, který jak se zdálo, spal.
„Neřvěte tady, ať ho nevzbudíte.“
„Další.“
Do dveří ordinace pokoutně proklouzl třicátník, který vypadal jako bratr playboye z audiny. Zavřel za sebou.
„To snad není možný. Lidi, je tohle normální?“ rozčiloval se předběhnutý důchodce. „Taková drzost.“
„Bohužel, tohle je úplně normální. Takhle to vypadá v celý společnosti. Mravy, úcta k pravidlům - nula,“ štkal hubený človíček.
„K jakejmpak pravidlům,“ rozohnila se dáma s vysokými podpatky. „Já, kupříkladu přišla před váma,“ řekla hubenému muži. „A před váma taky,“ ohlédla se na třetího důchodce. „Vy jste se přede mě nacpal venku a vy jste mě předběhl na schodech. To jsou ňáký pravidla?“
„To je fakt,“ řekl pán na vozíku.
„ I za komunistů to bylo lepší. Lidi byli vychovanější,“ filozofovala manželka třetího důchodce, zřejmě doprovod. „Nedal byste mi ochutnat?“ obrátila se na muže středního věku v baloňáku, který si koupil v automatu kapučíno. „Jestli to stojí za to. Abych nevyhodila dvacku.“
„To je všechno proto,“ pokračovala v přerušeném tématu vousatá důchodkyně, “že se dneska nechodí na vojnu. Pak to takhle vypadá.“
„Houby vojna, tyhle móresy přišly z Ameriky. Koncentrovaný sobectví. A může za to, vážení, Havel.“
„Za to nemůže Havel, za to může Klaus.“
„Havel.“
„Klaus.“
„Lidi, neřvěte, ať ho neprobudíte.“
„Pořadí by se mělo stanovovat podle toho, kdo nejvíc spěchá,“ povídám. „A kdo má ke spěchu objektivní důvody.“
„To je pravda,“ povídá pán v baloňáku. „Důchodci spěchat nemusej. Nechoděj do práce a nedělaj nic důležitýho. Já třeba musím sekat zahradu.“
„Jen jestli nelžete. Kdo lže, ten krade.“
„A já musím uvařit oběd,“ přidávám se já. „Starám se o dvě děti.“
„Je sobota,“ protestovali důchodci. „Vy taky nejdete do práce. To si myslíte, že my vařit nemusíme?“
„Do ordinace by se mělo chodit podle závažnosti postižení,“ řekl vozíčkář a postavil se těsně před dveře ordinace. Přejel mi přitom přes zraněnou nohu.
Vtom vyšel bratr playboye z audiny. Byl tam pěkně dlouho.
„Na shledanou.“
„Sbohem,“ řekla vousatá důchodkyně a máchla po playboyovi holí. Minula.
Odtlačil jsem vozíčkáře k záchodům. Chlap přitom máchal rukama.
„Další.“
Vběhl jsem do ordinace, kde jsem se od playboye z audiny dozvěděl, že má operace bude stát třiadvacet tisíc. Zloději.
Na cestě zpátky jsem nepředjížděl, byl jsem spokojený, že jsem ušetřil čas. Čas jsou peníze. Doma jsem si na uklidnění zapnul televizi a usnul. Spal jsem až do půl jedné. Ještě že je ta sobota.
Tou dobou už v ordinaci v Dolních Počernicích nikdo nebyl. Tedy kromě pána v manšestrovém saku. Ten byl mrtvý.
Autor Kaprikorn, 02.06.2017
Přečteno 384x
Tipy 16
Poslední tipující: Pamína, Malá mořská víla, Akrij8, piťura, Amonasr, Philogyny1, Jort, Slav Milo
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Já se picnu... pořád říkám:"lepší je být zdravý a bohatý hepčí..., než chudý a nemocný" ;)

02.07.2017 21:29:12 | Malá mořská víla

Vůbec nelituju, že jsem si udělala čas na přečtení, pobavila jsem se,
v Počernicích bydlí moje dcera, fousy nemá a snad ještě žije... :)

03.06.2017 14:28:56 | Philogyny1

nápodobně, Miloženko
Tvoje básničky mi vždycky přinesou to, čemu Šklovskij říkal "ostranenie"

04.06.2017 12:38:53 | Kaprikorn

...skvělá poenta...

03.06.2017 14:17:45 | Jort

Podepisuju se pod Jorta :-)

02.07.2017 21:39:31 | Pamína

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí