Dokud nás smrt nerozdělí

Anotace: Krátký příběh k zamyšlení o trochu jiné lásce a jejím konci.

Ležíme spolu už celé hodiny.Chtěl bych takhle zůstat celou věčnost, ale bohužel osud mi to nedovoluje .Musím ho opustit, už zítra. Nevím jak to vezme, ale já to vzal špatně. Brečel jsem jako malé dítě a nebylo to tím, že bych se bál smrti, ale tím, že už ho nikdy nespatřím. Hlavou se mi honí miliony myšlenek, zatímco Rukuro si pohodlně hoví v mém náručí. Miluji ho víc, než kohokoliv jiného, tak proč už musím odejít. Z očí mi vyhrknou slzy a pomalu mi stékají po tváři. Chtěl bych s ním být do své poslední minuty, ale nechci vidět jeho slzy. Dokonce jsem mu to ani neřekl, že umírám. Rád ho vidím šťastného a bezstarostného, jak jsem ho znal celou dobu, a nechci vidět jak ztrápeně sedí nad mým lůžkem. Chci si ho pamatovat nádherného a vždy svěžího.
Svítá. Rukuro, už musí odejít. Loučíme se dlouhým polibkem, ale ne jako bychom se loučili napořád. Odchází ze dveří a já ho potichu sleduji z postele.
„Zase zítra!“ rozloučí se s velkým úsměvem na rtech. Jsem rád, že je šťastný. Dal jsem mu všechno co si přál a všechno co jsem měl. Teď už můžu klidně odejít.
„Tak zase zítra, Rukuro!“

Hřeji se v jeho teplém náručí. Miluji ho víc než cokoliv na světě, ale zítra se vše změní. Umírá na vážnou nemoc, kterou má už několik let. Je smutné, že mi to neřekl.On se možná s jeho odchodem smířil ale já ne. Jsem ale herec a tak umím skvěle skrývat emoce. Nejradši bych mu řekl, že vše vím a rozplakal bych se mu v náručí, ale vím, že to nechce. Chce abych byl šťastný, proto mi to neřekl, a proto dělám, že spím zatímco on pláče a myslí si, že ho nevidím.
V duchu si přehrávám všechny krásné okamžiky našeho vztahu. Moc dobře jsem si všiml jak se v posledních vzpomínkách změnil. Byl unavenější než jindy a na tváři měl smutný výraz pokaždé, když si myslel, že se nedívám. Každé pátky kamsi odcházel, ale já věděl, že chodí do nemocnice se ptát jak to sním vypadá. Ale přes to všechno jsem dělal, že nic nevím a dál jsem se usmíval.
Svítá. Už musím odejít. Rozloučil jsem se s ním dlouhým polibkem, ale ne jako bychom se loučili navždy, protože vím, že se ještě setkáme v jiném světě. Otevírám dveře a naposledy se usměji.
„Zase zítra!“rozloučím se i když vím, že už ho zítra nespatřím. Dal mi vše co jsem chtěl, štěstí lásku a pocit bezpečí, a za to jsem mu velice vděčen. Teď už můžu odejít. On jen se stejně falešným úsměvem, jako je ten můj, odpovídá.
„Tak zase zítra, Rukuro!“