Chrzyzantéma

Anotace: povídka

Chryzantéma

 

Věnováno příteli Davidu Haleovi, který vědecky dokázal, že moje anglická gramatika stojí za hovno.

 

Vzbudil se s rozbřeskem slunce a hned si uvědomil, že se jedná o poslední den jeho života. Den setkání s Chryzantémou. Jak rychle poslední dny utekly. Už jen jeden jediný a konec.

Tak jako každé ráno se s požitkem ponořil do myslí ostatních. Miloval zkoumat myriády všemožných pocitů, s nimiž se lidé probouzeli. Pocitů naděje, touhy, bolesti, inspirace i náhlých rozhodnutí, to vše se zdálo ráno tak čerstvé, nezkažené. Dnes ale cítil něco naprosto mimořádného, pocit neuvěřitelné soudržnosti, která se jako trojnásobná duha klenula nade všemi. Jistě, zaznamenal i pár případů zmaru a smutku, a hned k nim vyslal své pochopení, ale celkově převažoval pocit radostné oslavy života takového, jaký momentálně byl. Také si s úsměvem uvědomil, že ona ještě spí. Ani Chryzantéma jí nevzala její schopnost užívat si vydatného spánku.

Jako obvykle si šel nejdříve trochu zaběhat do okolních kopců. I počasí jim poslední den přálo, neboť už po ránu sluníčko příjemně hřálo a pařilo lesy po dešti z předešlé noci. Dnes se cítil silný jako nikdy a zapojil do svého obvyklého poklusu i pár zběsilých sprintů. Potkával mnohem více lidí než obyčejně. Miliony z celého světa se sjeli na setkání s Chryzantémou, také on jich pár ve svém domě ubytoval. V atmosféře všeobecného porozumění však mu ty zástupy nevadili, spíše naopak.

Ještě za běhu si uvědomil, že jeho milovaná se probudila.

„Dobré ráno, lásko moje,“ pocítil k ní.

„I Tobě, drahý. Není nad čerstvý vzduch, že?“

„Nebo nad to zamuchlat se ještě na poslední chvíli do teplých peřin a polštářů?“

Zasmála se. „To ano, snad jediná věc, která mi tam nahoře bude chybět.“

„Jediná? Jsem hluboce raněn.“

Znovu se zasmála. „Oběd u Tebe dneska?“

„Jasně. Říkal jsem si, že bych mohl udělat tofu s bramborovo-kadeřábkovou kaší.“

„Mám to brát jako ironickou narážku na dnešní večer?“

Zasmál se. „V tom jsem tentokrát nevinně. Dobrá, beru zpět. Což takhle smažený lilek s rajčaty, česnekem a sýrem a vařené brambory, vše ze zahrádky, nic nerozmašírované?“

„To zní lákavě, budu se těšit. A přijdu pomoci s vařením. Ještě jednou hezké ráno, můj drahoušku.“

„I Tobě, má milovaná.“

S úsměvem na rtech pokračoval v běhu. Nemohl také nevcítit se do Chryzantémy, jak si tam vysoko na ním bezstarostně svištěla vesmírem, také jako on plna síly a odhodlání, také jako on užívající si svůj poslední běh. Jméno Chryzantéma se vžilo pro asteroid o průměru 15 km, který měl toho večera zasáhnout Zemi. Odhady se různily v detailech, v jednom se však shodovaly: dopad asteroidu spolu s dalšími průvodními jevy bude znamenat zánik většiny forem života a obrovskou klimatickou změnu po mnoho následujících let.

Po sprše a snídani si udělal pohodlí ve svém meditačním koutku a spojil se na pár hodin se svými nejbližšími. Někteří z nich se rozhodli jako on vyjít Chryzantémě vstříc. Někteří se rozhodli zůstat, kde jsou, a čelit Chryzantémě v té či oné vzdálenosti od předpokládaného dopadu. Komunikoval i s těmi, co již nežili, přehrávaje své vzpomínky na ně. Nejvíce času strávil s těmi, co se přesunuli do důmyslně vybudovaných tunelů, aby zde přečkali nejhorší a vyvedli poté lidi a další miliony rostlinných a živočišných druhů zpět na zemský povrch. Ti potřebovali jeho podporu nejvíce, neboť na jejich bedrech ležel osud dalšího směřování lidstva, ne-li úděl planety samé.

Před polednem přišla ona, rozesmátá a krásná, přesně taková, jakou si ji pamatoval, když se potkali poprvé před léty. Společně s jeho hosty pak uvařili oběd a snědli ho v atmosféře vzájemného špičkování a uzavírání nových přátelstvi. Po obědě a chvíli odpočinku se ona a on vzali za ruce a vydali se rozloučit s místní přírodou, s tisíci půvabných, důvěrných zákoutí, která si za roky procházek zamilovali. Jejich pocity byly zaznamenávány ostatními a nasávány do té ohromné imaginární houby pocitů a vědomostí, jež představovala svým emocionálním nábojem největší dar a naději lidstva v blízké budoucnosti.

Po návratu z procházky se na sebe podívali a usmáli. Beze slov, bez myšlenek. On ji políbil na ústa, a pak se dlouze milovali, něžně i vášnivě, tak jako kdysi, když byli mladí. Když pak leželi bok po boku, uvědomili si, že nejsou zdaleka jediní. Všude kolem se nejen lidé, ale i jiné bytosti vrhali do bláznivého víru milování, do onoho posledního orgasmického vzepjetí života před následným útlumem.

„Pojď, už je blízko.“

„Já vím.“

Osprchovali se, spořádaně oblékli, vzali za ruce a vyšli ven pod hvězdnatou oblohu. Všude kolem tušili přítomnost milionů ostatních lidí.

„Je úžasná.“

„Ano, je.” Po chvilce mlčení ho napadlo: „Kdyby sis v příštím životě mohla vybrat, čím bys chtěla být. Platýzem nebo rejnokem?”

Zkoumavě se na něj zadívala: „Neposlušný žáček až do úplného konce. Co každopádně vím, že Ty budeš v příštím životě rackem chechtavým.“

Usmáli se na sebe a objali se. „Život je krásný.“

„Ano, život je krásný.“