Anotace: Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe, je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala.
Ale nehodlala tuto válku vzdát. Neuváženě v mini-sukni, přestože již nebylo čím se pochlubit. Nalíčená jako indián na válečné stezce a nožky vězely v botkách s neskutečně vysokými podpatky. "Ty máš ale ránu !", neodolal jsem a řekl polohlasně česky, když mne míjela. "Ahoj". Odpověděla na můj nejapný kompliment a já si v ten okamžik přál, abych se na místě vypařil. Od té doby si dávám pozor a zaslechnu-li češtinu, vždy slušně pozdravím - "dobrý den" a hlavně včas, abych nebyl nucen vyslechnout něco, co mým uší definitivně nepatří. Jenomže náhoda je někdy blbec, s tím nic neuděláte. Žijeme v Kanadě a manželka plánovala navštívit rodinu v Čechách a informovala mne, že s digitálním promítačem fotografii, který v loni jako dárek přivezla, není maminka spokojená, že chce fotky, které si může zastrčit za kredenc, a že tu malou placatou televizi, nebude s sebou tahat sebou po návštěvách. "Takže prosím tě, vytiskni asi dvacet fotek. Jaké, to nechám na tobě ale hlavně dávej pozor, ať na nich vypadám slušně!" a hluboce vzdychla, zmožena přípravami na cestu. "Tak to já si netroufám," bránil jsem se, neboť po třicetiletém manželství, o tom vím své. "Stáhnu fotky s počítače na memory stick, zajedeme do foto shopu, a ty si vybereš." Tak se i stalo. Manželka vybrala fotografie, na kterých si byla jista, že jí to docela sluší a odešla s poznámkou -"jdu se kouknout po nějakých botkách, nemohu přeci jet do Čech na boso." Mně se na pár vteřin vybavila police plná bot, kterými by snad obula všechny ženské v Číně. Zaplašil jsem chmurné myšlenky a pustil se do práce. Stačil jsem ještě zaznamenat, že k vedlejšímu počítači přišel starší pár. Muž i žena byli elegantně oblečeni a jemná vůně parfému lechtala mé chřípí. Všiml jsem si, že se žena k muži tulí a dokonce, že jej lehounce poplácala po zadku. Vzdal jsem se ze slušnosti pozorování a rozhodl se věnovat práci na fotografiích. I kdybych se snažil sebevíc, nebylo mi přáno, uslyšel jsem krásnou ryzí češtinu s lehkým vzrušením v hlase. "Vašíčku, že si včera použil ten modrý prášek co ti na večírku dal Tonda ? Řádil jsi jako za mlada. Já si nemohu dnes ani sednout, už jsem tomu odvykla". A opět partnera lehounce popleskala po zadku. Čeština mne nepřekvapila, ale co jsem vyslechl mi vzalo dech. Bylo pozdě se představit a popřát hezký den. Rozhovor, k mému zděšení, zacházel hlouběji do intimností minulé vášnivé noci, já se nervozitou počal potit a v duchu jsem jim nadával, že my s manželkou, bychom se o takových intomnostech nebavili na veřejnosti ani v Tanzánii. Snažil jsem se neslyšet, ale protože život je složitý a utrpení na světě není ještě málo, rozletěly se dveře do foto shopu a má žena nic netušíc, jadrnou češtinou spustí: Pepo už budeš hotov? já musím ještě do jiného krámku, tady nemají žádné boty...
Ale jo, nebylo to špatný, jen ta přímá řeč se mi zdá až moc spisovná.
30.12.2017 17:44:35 | Jezero