Chudák pan Eduard

Anotace: Takový poněkud černý prvorepublikový humor

Chudák pan Eduard
Františka Kozbabová a Marie Šmidrkalová jsou obyčejná jména, navozují představu ženštin v kartounových zástěrách a květovaných šátcích, rozhodně v sobě nenesou ani tu nejmenší stopu výjimečnosti. A přesto patří osobám kdysi velmi slavným. Svého času zářily na operním nebi jako nejjasnější hvězdy. Ovšem nikoliv pod jmény takto nezajímavými, na plakátech byly uváděny mnohem originálněji.
Františka Kozbabová jako Fatimé Flamengo. Sametový alt a nezkrotný temperament ji předurčovaly pro úlohy silných vášnivých žen. Jako Carmen sklidila na premiéře potlesk trvající neuvěřitelných 20 minut.
Mařence Šmidrkalové se říkávalo María dolce ária. Měla křišťálově čistý soprán, líbezný zjev a byla dokonalou představitelkou něžných trpících hrdinek. Italský pěvec Amadeo Akvarareli v rozhovoru pro tisk prohlásil, že byla tou nejkouzelnější Desdemonou, kterou kdy na jevišti zardousil.
Jelikož každá z nich měla svůj okruh rolí i ctitelů, staly se z nich dobré přítelkyně. Ovšem jen do chvíle, dokud se na scéně – v tomto případě v hledišti – neobjevil pan Eduard Kerner, majitel prosperujícího lahůdkářství a velký milovník opery. Okouzlila jej půvabná Marie. A byla z toho láska tak veliká, že se „dolce ária“ rozhodla vzdát své umělecké dráhy a stát se bohatou paní Kernerovou.
Pak se ovšem stalo, že proradná Fatimé pana Eduarda svedla. O jejich vášnivém románku si záhy vyprávělo celé divadlo. Když se vše doneslo i k sluchu zamilované Marie, pan velkoobchodník správně vytušil, že nastane mela. Urychleně sbalil kufry a epo anglicku zmizel. Ale i tak vypukla mezi bývalými přítelkyněmi nesmiřitelná válka.
Pěvkyně se popraly v šatně, zdemolovaly její zařízení a způsobily si řadu škrábanců a modřin.
Další skandál ztropily na recepci pořádané ministrem kultury. Při temperamentní výměně názorů rozbily vzácné benátské zrcadlo a polily červeným vínem drahou róbu ministrovy choti.
Vše korunovaly rvačkou přímo na jevišti. Během představení si vzájemně nakopaly pozadí, přičemž shodily do orchestřiště ruského barytonistu Nikolaje Praskalenka. Po této ostudě dostaly obě z divadla okamžitou výpověď. Jejich kariéra se ocitla v troskách a i cesty obou pěvkyň se na několik let rozešly.
Františka zpívá v kabaretu U krocana staropražské kuplety a árie z lechtivých operetek, v programu je uváděna jako Veselá Fandy.
Mařenka žije osaměle jen svými vzpomínkami. Od chvíle, kdy si v novinách přečetla zprávu o skonu pana Eduarda Kernera, upíná se k naději, že až přijde čas, setkají se jejich duše na druhém břehu. Netuší, že zanedlouho ji čeká setkání rázu zcela pozemského.
Kráčí strmou žižkovskou ulicí a jakási osoba ve výstředním klobouku do ní vrazí s takovou razancí, že Mařenka upustí objemnou kabelu a málem upadne. „Zatracená ženská, vy snad nemáte voči!“ křikne vztekle.
„To vy se tu motáte, jako byste si ten chodník pronajala,“ vřískne v odpověď ženština, ale vzápětí se její tvář roztáhne v úsměvu. „Ježíš Mařeno, jsi to ty? Já snad mám vlčí mlhu!“
„Francko, to je tedy setkání,“ vydechne nevěřícně Mařenka.
Nad rozházeným nákupem si dopřály jedno falešné objetí a několik upřímných komplimentů.
Mařenka: „ Slyšela jsem, že zpíváš v nálevně U krocana za večeři a pět rumů. Je to pravda?“
Františka: „Já mám v oblasti umění svému obecenstvu stále co nabídnout. Ale tebe prej vyhodili i z pěveckýho kroužku pražskejch baráčníků, páč jsi nechytila pořádnej tón.“
Mařenka: „To jsou výmysly zlomyslných kolegyň, které mi nesahají ani po kotníky.“
Františka se pobaveně uchechtne, ale vzápětí přijde s překvapujícím návrhem:
"María, což kdybychom smazaly ty naše drobné neshody a zavzpomínaly na starý dobrý časy. Přijď ke mně zítra na návštěvu, drahoušku. Bejvám tady hnedka za rohem.“
„Ale velice ráda, drahoušku,“ ujistí ji María a v duchu dodá – tebe já si vychutnám, ty mrcho.
Avšak druhý den se trochu zastydí za tu „mrchu“, kterou Francku v duchu počastovala. Bývalá kolegyně jí podává ruku ke smíru, tak proč neobnovit dřívější přátelství? Plna dobré vůle vyňala ze skříně krabici s luxusním vínem. Před časem jí zásilku přinesl divadelní sluha – přišla prý na její jméno.
Františka uznale mlaskla, když se láhev ocitla na stole. Nalila rudou tekutinu do poněkud upatlaných sklenic a tu svou pozvedla k ústům: „Napijme se na světlou památku mého Eduarda.“
Marie žasne nad tou drzostí: „Tvého? Eduard miloval jenom mě. Epizoda s tebou pro něho nic neznamenala, rozumíš?“
„Jak můžeš tohle říct, daroval mi kožich, pronajal byt a koupil krajkové negližé,“ vypočítává Francka na prstech své triumfy a vítězoslavně vyprázdní pohár vína.
Mařenka se třese ponížením, ale podaří se jí zachovat ledovou důstojnost: „Krajkové negližé se kupuje toliko courám. Jasně tím dal najevo, čím jsi pro něho byla. Mně předčítal básně.“
Veselá Fandy se nezřízeně chechtá: „Se mnou si užíval úplně jiný rozkoše, tedy jestli víš, co tím myslím.“
Vzápětí se pokojem nesou vřeštivé hlasy: „Flundro, potvoro zákeřná, fuchtle, couro!“
Padne několik mlaskavých políčků, ale zdaleka to nemá onu razanci jako zamlada. Po chvíli se unaveně posadí a zhluboka odfukují.
„Kdepak holka, už to neudejcháme,“ řekne Francka trochu zklamaně. Obrátí do sebe další sklenici a jazyk se jí opilecky plete: „Stejně to byl mizera. Sliboval hory doly a tahal nás za fusekli jednu jako druhou. Co jsme z něho měli, no řekni. Ty zlomený srdce a já krajkový kombiné.“
Po třetím poháru jí hlava klesne na stůl.
Marie je pohoršená: „Není ti hanba zřídit se jako obecní slouha. Já jí přinesu takový nóbl pití a vona to do sebe leje jako ředěnej rum vod Krocana.“
Chce uklidit nedopitou láhev a vtom si všimne, že na dně kazety leží bílá obálka. Roztrhne ji a nevěřícně zírá na zdobné písmo.
Nejdražší María, mé pozemské dny jsou sečteny, vyšetření odborným lékařem tuto neblahou skutečnost potvrdilo. Nezbývá mi mnoho času, proto se chápu pera a píši ti tento list. Ač jsem se k tobě v minulosti zachoval hanebně, ujišťuji tě se vší opravdovostí, že jsi byla a stále zůstáváš jedinou a největší láskou; nebylo dne, abych nelitoval, že jsem svou lehkomyslností promarnil možnost prožít život po tvém boku. Ale nyní nastává chvíle, kdy tě mohu odškodnit. Veškerý svůj majetek odkazuji Fondu pro vzdělávání sirotků, neboť pro tebe, má nejdražší, mám nesrovnatelně vzácnější dar. Vypiješ-li několik doušků z této lahve, tělo zemře, avšak tvá duše přijde do ráje. A potom už budeme navždy a nezrušitelně spolu.
Mařenka si utírá slzy a roztouženě šeptá: „Ano, drahý Eduarde, naprosto nezrušitelně.“
Vítězoslavně pohlédne na nehybnou sokyni, vzápětí se však pokojem rozlehne jekot, ve kterém zazní Mařenčino pověstné vysoké „c“. Dojde jí, že Francka je naprosto a nezrušitelně na věčnosti.
Když překoná šok a strach z mrtvého těla, uvědomí si, že jí bylo opět ukradeno to, nač měla nárok pouze ona. Zaplaví ji mocná vlna zlosti a zahrne nebožku přívalem nevybíravých slov: “Ty drzá, hamižná potvoro, ty ses vždycky sápala po tom, co ti nepatřilo. Jenže tentokrát ses, děvenko, přepočítala. Eduard je můj, já to mám tadyhle písemně potvrzený. Takže se opovaž! Jestli ho tam budeš svádět, tak tě namouduši zabiju.“
Vytrhne zátku z láhve a naráz vypije zbytek vína.
Jelikož neměly žádné příbuzné, byly pohřbeny na malém břevnovském hřbitůvku. vykopání hrobu a skromný pohřeb zaplatil majitel kabaretu U Krocana. Dlužno ještě dodat, že příchodem obou dam na onen svět, je tam v tuto chvíli nejspíš pořádně rušno. Chudák pan Eduard.