V moldavské stepi 55.

Anotace: Lupilia

To je můj seriál vezdejší, od blednoucí jitřenky až do soumraku sníh, bělidlo přírodní vymakané, v noci pak ohlušující ticho hvězdnaté nad hlavou, určuji souřadnice svého ležení na zádech měřením na Polárku a spím a bdím a spím a bdím takhle do příštího kuropění, kterého tady ani není.
Spaní pod širákem je obludná zvyklost, zacházím do neprobádaných končin svých možností, abych nakonec mrzl pouze symbolicky. No vida, tibetští mnichové to zvládají výtečně, v daleko větší zimě a řídkém vzduchu, co já si budu namlouvat?
Když konečně sněhová pokrývka nabývá bělejší barvu, noční mráz světlem povolí, vytáhnu se ze spacáku bez jakýchkoli viditelných omrzlin, otřískám zkamenělý baťoh, neboli správněji batoh, nejlíp nůši, o stejně zmrzlé podloží, aby změkl, převlíknu se do lyžařského oblečení, nákrčník a čelenku jsem si moudře předehřál pod paží na teplotu těla a vyrazil do terénu, hladový a žíznivý. Proč?
Jíst hned by nebylo osožné. Ostatně takřka naprosto neprozkoumané okolí může ukrývat třeba stejně osamělého vlčího jedince, v tom lepším případě. Jsem dost daleko od lidí, aby to nebyla pravda. Když po uplynutí půl hodiny běhu na lyžích objevím stopy celé smečky, mám koneckonců štěstí. Vypadá to tak, že byli nasyceni do prasknutí a další kořist jim nestála za to. Pozůstatky o tom svědčí a v němé hrůze odcházím.
- Soudím, že Kartágo musí být zničeno. Prohlašuji spolu s Catem a odkládám do nejisté budoucnosti svou předtuchu zcela určitých nesnází. Daleko a přece blízko je nebezpečí, zatím. Ještě to není moje věc, byli to nejspíše zdivočelí a toulaví psi, nebo šakali. Drtivá ofenzíva všech běsů prozatím odkládá se na neurčito. Divocí detektivové Roberta Bolana, básníci-desperáti jdoucí po stopě tajemné Cesáreji, možná měli čich pod rouškou, já jsem tady dřív! Stejně by je nenapadlo sem se podívat.
Ona básnířka se nikde v stepi nevyskytuje, to ne. Zrovna mě napadlo, že jsem jakýmsi stoupencem změti „bludrealismu“ a vzdávám čest živým snům v živé, nikdy nekončící přítomnosti. Zato intuice mě provází po stezkách svých a tak tomu bylo i teď.
Opodál se kupila hromádka srsti, s vlčím obličejem obráceným vzhůru k nebi. Tlama s tesáky byla málo pootevřená, vytí bylo ještĕ v ovzduší, snad hodinu, možná dvě, dosud, jako když zní a pozvolna doznívá zpívající tibetská mísa. Tahle psovitá šelma váží přes čtyřicet, ne-li čtyřicetpět kilogramů. Byla to statná vlčice, jako zvěčnělý symbol zdejšího románského etnika, padlá v boji, zasažená ranou v bok. Odešla stranou hodujících, aby se pohroužila do závěje a zvolna ztuhla na kost.
Dal jsem jí jméno Lupilia. Byla tak odevzdaně nehybná, přímočaře šedá, bez maskování. Nádherná samice, jako věrné zrcadlení podobizny z dácké bojové korouhve na Trajánově sloupě v Římě.
Obešel jsem tiše mrtvé zvíře a udělal lyžemi bílou kruhovou stopu. Naježené chlupy kolem krku ustrnuli v různých směrech po skupinách, na plecích byla srst i podsada nejhustší. Oči měla přivřené, uši hrozbou vztyčené. Určitě mě cítí i ze záhrobí, vždyť její čichová tkáň má mnohokrát větší plochu než ta člověčí. Čenich je ještě lesklý vlhkostí, snad větří a vnímá můj pach.
Odešel jsem. Krajina se rozvlnila a oblé tvary se rýsovali všude od severu k jihu. V uších přes sluchátka opět po mnoha letech slyším zhudebněnou recitaci veršů George Cosbuca:
- A venit un lup din crang
si-alerga prin sat sa fure
si sa duca in padure
pe copiii care plang…
- (Vlk se plíží z háje k nám
spěchá krást do vsi, ham-ham
odnese do lesa hbitě
každé to, co pláče dítě…
Není snad rumunského dítěte, jež by neznalo tuto vlčí ukolébávku, prazvláštní, doopravdy jedinečnou ve světě večerníčků, na dobrou noc. Básník a sběratel lidových legend a balad tuze ovlivnil usínání celých generací dětí svého národa. Respektovaný Tudor Gheorghe, anebo také skvělá Anda Calugareanu na vinylu zvěčnili svou interpretaci nesmrtelné písně matek, babiček a chův.
V poledne jsem se zastavil u rokle, jež běžela na jih a rozvětvovala sa tam do několika bezvodých strouh. Divná soustava prohlubní se mi zamlouvala a rozhodl jsem se tam poobědvat v klidu jistého závětří. Netrvalo dlouho a v ešusu bublala vařící sáčková polévka s nudlemi. Turistická pochoutka, to se ví. Když můj pohled zabloudil za má záda, strnul jsem v naprostém úžasu. Na nejvyšším bodě horizontu se vynímala vlčí silueta. Nemohlo to být vidění, vlk stál bokem ke mně, hleděl k východu a neslyšně větřil, pozoroval něco, co jsem neviděl já a s úlevou vyhodnotil jako že líp než hůř. Když jsem se postavil na nohy, obrátil hlavu ke mně. Díval se upřeně, stejně dlouho, jako já na něj. Něco uvnitř mi říkalo, že je to ona, vlčice oživlá snad zázrakem, nebo…
Večer se to opakovalo těsně před setměním. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Mám jít ještě o kousek dál k nejbližšímu osídlení? Ne, ne.
Rozložil jsem stan a vešel dovnitř. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měl začít bát. Měsíc svítil v úplňku a mráz nebyl kupodivu žádný. Voda kapala uvniř z látkového stropu a bylo poněkud teplo a ticho celou noc…