Ministerstvo náhod - 1

Anotace: Tato 8 dílná povídka je z jiného soudku než mé dosavadní. Je to absurdní příběh o absurditě státní správy, ale vlastně i o absurditě dnešní doby vůbec. A jak jinak než s humorem a nadhledem :-)

1.
     Lea si sedla k počítači, chvíli hleděla na prázdnou obrazovku a napsala: Toto je příběh, který si vymyslela Lea, žena s bujnou fantazií. Život jí připadá příliš fádní a šedivý na to, aby o něm psala jen tak. Je jen prvotní inspirací, skálou, z níž vzlétá orel její fantazie a rozpíná svá křídla nad hemžením tohoto světa. Je třeba říct, že rozhodně nic z toho, o čem píše, se doopravdy nestalo. Jakákoliv podoba se skutečností je čistě náhodná. Náhody jsou však v životě těmi nejdůležitějšími události, říká si Lea. Rozhodla se tady psát o náhodách. Lea si dávno všimla, že její život je tajemně řízen náhodami, které jsou jako perly navlečeny na nit života, a tvoří tak pozoruhodný náhrdelník jejího osudu. Jakási zvláštní náhoda zanesla loď jejího života do kalných vod státní správy. Státní správa je opravdu podivuhodné místo, říká si Lea. Zde se nemožné stává možným a možné nemožným. Nesmyslnost tohoto světa se zde stává natolik zřetelnou, až to v ní vyvolává touhu ji popsat, zachytit do slov a do vět.
     Přestala psát a zamyslela se. Neměla by napsat věnování Michalovi? Vždyť bez něj by možná nenapsala vůbec nic. Ale pak to zavrhla. Michal jistě o žádné věnování nestojí. Však ví, jak to je. Takže do toho, řekla si, a pustila se znovu do psaní.

   Uprostřed krásné malé země je krásné velké město a kdesi uprostřed něj je pozoruhodná budova. Její střídající se obyvatelé jsou rovněž pozoruhodní. Je to Ministerstvo náhod. Jedno z dvaceti nejdůležitějších ministerstev, bez nichž by byl život obyvatelstva země ohrožen. Ministerstva bez ustání dohlíží nade všemi úřady, a vůbec nad vším ve státě a vše organizují. Všeobecně se význam ministerstev podceňuje. Představa, že by cokoliv ve státě mohlo fungovat jinak, než pod přímým dohledem nějakého z ministerstev, je naivní a přímo nebezpečná. Ministerstva ženou jako motory loď státu vpřed. Bez nich by byl stát unášen proudy neznámo kam.
     Stát je tu od toho, aby se staral o své občany. Je třeba na ně neustále dohlížet, je třeba je řídit. O tom snad nemůže žádný rozumně uvažující občan pochybovat. Člověk je od přírody tvor svobodný, a tudíž by si nejraději dělal, co by chtěl. Proto je tu stát, se svými úřady a ministerstvy, který čelí tomuto chaosu. Nemá to však jednoduché, neboť člověk je tvor vynalézavý. Jak vymyslí úřad pravidlo, hned ho občan obchází. Je těžké mít vše pod kontrolou. Nezbývá, než vytvářet nové úřady a nová ministerstva. Minulý měsíc vznikl úřad pro kontrolu dodržování občanských povinností a Ministerstvo pro komunikaci s občany.
     Bohužel je stále ještě hodně, a dalo by se říct, že dokonce čím dál víc občanů, nebo prostě lidí, kteří mají na vše svůj vlastní názor. Dalo by se říct, že si neváží toho, co pro ně stát dělá. Jak o ně za jejich peníze pečuje. Naivně se domnívají, že by se svými penězi hospodařili lépe. Nejspíš si to myslí proto, že nevědí, jak dokonale sát funguje. Stát, to je armáda státních úředníků, kteří se ráno co ráno jako mravenečci vynořují ze svých domovů, aby celý den pilně pracovali ve svých úřadech na státních úkolech všeho druhu.
     Budova Ministerstva náhod je opravdu krásná, protože byla postavena ještě v době, kdy se ještě nemuselo postupovat hospodárně. Hospodárnost, to je moderní vynález. Je to vlastně takový skvělý krycí název. Stát obvykle nakoupí něco, co úplně nepotřebuje, a zaplatí za to víc, než kolik to normálně stojí. Většinou to také není moc kvalitní. Přesto se ukáže, že je to hospodárné. Což platí jen tehdy, pokud to nějaký dotěra nedá k soudu. Pak se obvykle ukáže, že to hospodárné není vůbec. Naštěstí takových drzounů není moc. A vzhledem k pomalosti soudních řízení soud k takovému závěru většinou nedospěje v průběhu jednoho volebního období. A hříchy bývalých vlád už nikoho moc nezajímají.

    V podkrovní komůrce s výhledem do dáli sedí na služební židli ministerská úřednice Lea a kouká do mobilu. Žádné nové zprávy. V tom zazvoní telefon. Zvedne ho, chvíli poslouchá, pokývá hlavou a povídá: „Jojo, pracuju na tom“, a zavěsí. Znovu se zahledí do mobilu. Pak ho s lehkým povzdychnutím odloží a zamyšleně se zahledí z okna. Uvařím si kávu, a pak se holt do toho pustím, povzdychne si v duchu. Za chvíli usrkává horkou kávu a zírá bez hlubšího zájmu na monitor.
     Lea vlastně neví, proč pracuje zrovna tady. Je to vlastně náhoda, že skončila tady. Chtěla být někde jinde. Lea vlastně ani neví, proč je to tu ministerstvo. Má jisté podezření, že taky náhodou. Ovšem náhoda je nepoznaná nutnost, říká si. Tak mi nezbývá, než být tady. A psát dopisy, dodává. Psát dopisy, to není jen tak. Je třeba postupovat s rozmyslem. Předně není vhodné spěchat. Státní správa pracuje svým pomalým tempem, které není vhodné narušovat. Dále je potřeba zjistit, jestli by nebylo možné dát dopis vyřídit někomu jinému. A pokud to není možné, je tu ještě možnost vyžádat si nějaké to stanovisko někoho jiného. Říká se tomu žádost o součinnost. Pokud se někdo chytne a pošle stanovisko, je kus práce ušetřen. Někdy to stačí jen opsat. Opisování zde na rozdíl od školy zakázáno není. Je ovšem třeba být opatrný. Je třeba počítat s chybami. Rozhodně se nelze spolehnout na to, že by nějaké stanovisko bylo správně. Natož odborné stanovisko. Totiž název odborné stanovisko je také krycí název. Odborné se mu říká proto, že se hemží odbornými termíny. Některé jsou tak odborné, že je Lea ještě nikdy neslyšela a nenašla je ani na Googlu.
     Většinou píše Lea dopisy na pokyn některého z mnoha nadřízených zaměstnanců. Ministerstvo se hemží nadřízenými zaměstnanci. Ona má tedy jen jednoho. Ale ten má nadřízeného a nadřízený má také nadřízeného, a tak dále. A každý z nich má svého zástupce, kdyby snad onemocněl, aby podřízení nezůstali bez řízení. Pak by si totiž dělali, co by chtěli. Tedy nedělali by nic. Oni tedy někteří tak jako tak nedělají skoro nic, ale když jsou trochu šikovní, tak jim to prochází. U vedoucích jsou sice neoblíbení, ale to je těm zlotřilcům jedno. Oni dobře vědí, že vyhodit někoho ze státní správy je velmi obtížné. Vedoucím tak nezbývá, než dát práci někomu jinému. Prakticky vždy se najde nějaký člověk, který je ochoten pracovat. Vedoucí je mu pak za to vděčný. Odměnu mu za to dát nemůže, protože o odměnách rozhoduje státní tajemník, který o zaměstnancích neví nic. Popravdě nikdo neví, jak to s těmi odměnami je. Státní tajemník je totiž tajemný.
    Státní tajemník, to je pozoruhodná funkce. Občan neobeznámený se státní správou by si mohl naivně myslet, že ministerstvo řídí ministr. On ho tedy řídí, ale ne jeho zaměstnance. Zaměstnance řídí státní tajemník. Rozhodně však neřídí ministerstvo. To ho vůbec nezajímá. Je to dokonale propracovaný systém, v němž je těžké zjistit, kdo za co odpovídá. Při hlubším pátrání lze dospět prakticky k jedinému závěru, že nikdo neodpovídá za nic. Na první pohled to však není patrné a v tom je právě ona dokonalost. Není totiž nutné, aby státní správa doopravdy fungovala, je nutné vyvolat ten správný dojem. A zároveň je třeba státní zaměstnance chránit, aby nebyli popotahováni kvůli kdejaké hlouposti. Nejde tedy o ty řadové, ale o ty vedoucí. Ti potřebují mít svoji jistotu a klid na práci. Potřebují prostě vědět, že se jim prakticky nemůže nic stát. Ale zároveň tato skutečnost nemůže jen tak vyjít na veřejnost. Mohla by vyvolat rozhořčení občanů, kteří nechápou, jak obtížná je práce vedoucích zaměstnanců ve státní správě. Kolika zájmům musí vyhovět, o jak velkých částkách musí rozhodovat. Tedy ne, že by o nich skutečně rozhodovali, ale musí se pod rozhodnutí podepsat. Kdyby snad za to měli nést odpovědnost, nic by podepisovat nechtěli, a to nelze připustit.